Děti, nejezděte na Haiti!!!

Každý z nás někdy vzpomene, jak byl v dětství bitý, někdo více jiný méně, většinou s odstupem vzpomínáme s úsměvem a kdo má své vlastní děti, mnohdy dá zpětně svým rodičům zapravdu, že občasný pohlavek nezaškodí.

Když jsem ještě působila na základní škole, někdy jsme si s vyučujícími zasteskli, že v dnešní době nemůžeme dítě pokárat stručně a rychle „jednou výchovnou „. Některým žáčkům by taková dobře mířená rána nezaškodila:) a to, že tato metoda bývá účinná vědí i na Haiti.

Ve škole jsou děti bity když nedávají pozor, vyrušují, neumějí látku nebo tropí jiné přestupky (Například opozdilce přivítá u hlavního vchodu rána přes prsty). Prostředkem pak bývá obvykle to co je při ruce, na školním dvorku to může být koště, či rychle ulomená větvička ze stromu, ve třídě pak rákoska, kus dřeva, nebo provaz. Některé děti takové pokárání nesou statečně, jiné křičí na celé kolo.

Tento týden jsem však byla svědkem scény přímo drastické. Asi devítiletí chlapci se prali před kostelem. Kolem nich se vytvořil hlouček pozorovatelů, kteří poukazovali na možnosti bojové techniky, jiní nadšeně fandili svému favoritovi. Přiznám se, že i já jsem zatoužila po troše podívané, a tak jsem se přidala ke skupince. Po chvíli mezi hochy vtrhl otec jednoho z nich a začal jej bít opaskem. Pár ran lze možná tolerovat, ale čeho je moc, toho je příliš. Bylo mi chlapce nevýslovně líto, cítila jsem, že musím rychle zasáhnout, otec jako smyslů zbavený stále bušil do dítěte. V tom jsem postřehla, že z dálky přibíhá paní, křičela a máchala rukama. Značně se mi ulevilo, dítě bude zachráněno a já nemusím zasahovat, přiznám se, že jsem se obávala, abych taky jednu neschytala..... Ovšem následoval šok! Paní se vrhla na otce, kterého úspěšně odrazila a chlapce spráskala provazem. Musela jsem odejít, původně nevinná bitka malých dětí přerostla v otřesnou surovost….

Nechci obecně tvrdit, že jsou zdejší rodiče k dětem tvrdí, vídávám i projevy lásky a citu, ale jsem často svědkem hrubého zacházení, bití a pokřikování i po těch nejmenších.

Křtiny

26. 10.

Dnes se v Beie de Henne konala velká sláva pro všechny rodiče malých dětí, konaly se totiž křtiny. Otec Roman v odpoledních hodinách pokřtil 8 „mrňátek“, kteří po samotném křtu spustily „velkou muziku“, no alespoň jsme se přesvědčili, že se mají čile k světu. Všechny děti byly velmi pěkně nastrojené- chlapci sako s kalhotami, děvčátka nádherné šatičky nejrůznějších barev. Slavnost tedy proběhla v obdobném duchu, jako jsme zvyklí u nás.

Dětí se na Haiti rodí velmi mnoho, průměrně má jedna rodina 10 až 12 dětí. Horší je to se svatbami, ty nejsou populární, sňatky lidé uzavírají většinou až v pokročilém věku, protože chtějí přijímat svátosti. Je zcela běžné, že sourozenci mají více tatínků. Někteří si mi posteskli, že ani své otce nikdy neviděli.

Návštěva v Mole St. Nicolas

10. 10.
Společné chvíle s otcem Milanem a Jakubem na Haiti jsme zakončili návštěvou zdravotníků v Mole St. Nicolas. Na místní klinice zdravotní sestra Jana a pan doktor Marada denně ošetří mnoho pacientů, zároveň řeší nejrůznější problémy. Sama jsem byla svědkem toho, jak se obětavě snažili pomoci třem malým sirotkům, které vychovávala jen babička s dědečkem. (Tatínek dětí zahynul při nedávném cyklonu). Podvyživeným dětem dali najíst, babičce poskytli finanční prostředky a nakonec se vydali do obtížného terénu doprovodit rodinku domů, zmapovat jejich životní situaci a možnosti.

V Mole jsem měla také možnost navštívit místní katolickou školu sv. Bonaventury. Na této škole bude do Vánoc vyučovat anglický jazyk, francouzský jazyk a informatiku Eva ze Slovenska. Obě jsme byly překvapené z průběhu vyučování. Škola obvykle začínala s půlhodinovým zpožděním, některé třídy byly bez učitele, proto znudění žáci nakukovaly do jiných tříd, a tak narušovaly průběh vyučování, mnohé děti se „couraly“ po škole, nebo si hlasitě povídaly na chodbě. I samotní vyučující si příliš nelámali hlavu s ukončením hodiny, půlhodinové zkrácení bylo běžné. Na druhou stranu musím říci, že hodiny které jsem shlédla, byly vedeny velmi dobrým profesorem, který prokázal výborné znalosti a zároveň se k dětem choval přátelsky.

Noční trampoty

Člověk po celodenní námaze přeje sobě i druhým dobrou noc. Nás na Haiti nemohou ze spánku vyrušit ani vrčící auta, nebo opilí mládenci ze sousedství, tady čekají nástrahy jiného charakteru....

Například jsem v noci uslyšela silný mužský hlas, který vykřikoval názory na dnešní svět, morálku, katolickou církev a mládež. Chvilku jsem „nočnímu zpravodaji“ nevěnovala pozornost, ale pak mě vytrubování jeho náhledů na společnost ve čtyři hodiny ráno začalo obtěžovat. Šlo o kazatele místních adventistů sedmého dne, který si stoupl před naši katolickou faru a snažil se oponovat učení katolické víry. Své názory prezentoval vesnici bezmála slabou hodinu, to už se ovšem rozednívalo, zvon u kostela odbíjel čas příprav na mši. Zarazilo mě, že nikdo neprotestoval, žádný rozespalý „oponent v pyžamu“ se neobjevil, jak bych očekávala v naší zemi.

Jiným narušitelem může být zvířátko. Obvykle jsou to rejdící myši po pokoji, krab anebo obrovský brouk, který vám vleze pod peřinu. Mužskou část čtenářů jsem teď asi rozesmála, ale věřte, že pro holky je taková nevítaná návštěva hotové neštěstí k uzoufání!!!

Ale abych jen nekritizovala, musím říci, že se obvykle vyspím v klidu, ráno se budím podle zvonu a kohoutů (hodiny lidé nemají) a když se mi spát nechce, pozoruji nebe. Nikde jsem neviděla tak nádhernou noční oblohu jako zde, nebe je poseto hvězdami. Haiťané věří, že když padá hvězda, umírá v tu chvíli člověk.

VIZITACE V 6. ROČNÍKU

Dne 10. 10. jsem strávila celý den s dětmi 6. ročníku ze třídy pana učitele Jeana Eliho. Místnost s 20 žáky je rozdělena na část pro chlapce a na část pro děvčata, každý má svůj vlastní pracovní stůl. Třída je poměrně pěkně vybavená, nechybí příruční knihovnička i pracovní pomůcky. Ve třídě je taktéž objemná nádoba s vodou, kterou se děti kdykoli během hodiny mohou osvěžit.

První část vyučování byla zaměřena na procvičování již známého učiva v matematice, v tomto případě převodu délkových jednotek. Učitel velmi přehledně a srozumitelně učivo slabším žákům opětovně vysvětlil, předvedl návrhy tabulek a pomůcek pro lepší upevnění znalostí. Některé žáky pak zkušebně vyvolal k tabuli a musím uznale říci, že takovou radost kantora z výkonu dětí jsem ještě neviděla! Správné vyřešení příkladu pan Jean Eli náležitě slovně ohodnotil a vybízel třídu k potlesku. Po té počítali děti samy a učitel pak správné řešení provedl na tabuli s dostatečným výkladem.

V momentě kdy začaly být děti unavené a přestaly se soustředit, učitel navrhl zpěv písní s tancem, u nichž neustále navyšoval tempo, takže na konci písničky byly děti dostatečně „vyřízené“. Pracovní atmosféra se ve třídě zvýšila a děti pokračovaly hodinou francouzského jazyka. Podobně jako známe z našich hodin češtiny, žáci se prokousávali určováním podnětu a přísudku ve větě, u sloves určovali osobu a čas, obecně rozebírali větu z hlediska syntaktického. Po té se děti rozdělily do skupin, aby mohly mezi sebou soutěžit, kdo dříve zvládne z jazykového slovníku vyhledat určené slovo. Jak už to tak bývá, skupinová práce děti velmi nadchla, ovšem křiku a nejrůznějších šarvátek byla plná třída, až uši zaléhaly!

Přestávku děti využily po svém, chlapci hráli fotbal s plastovou lahví, děvčata skákala panáka, jiná vymetala podlahy, menší děti si hrály s kamínky, nechyběly ani drobné rvačky a strkanice:) Klasické pojídání svačinky od maminky, nebo předvádění nejnovějších typů nejrůznější elektroniky tu nezahlédneme. Zvonění ohlásilo další hodinu, něco na způsob naší občanské výchovy. Děti probíraly možnosti dopravy na Haiti a komunikaci. V této zemi není jediná továrna na výrobu automobilů či kol, většina lidí chodí pěšky, nebo cestují na oslu. Děti proto se zatajeným dechem poslouchaly výklad o nejrůznějších dopravních prostředcích. Při povídání o současném světě komunikace a médií měly otevřenou pusu úplně všichni, ve třídě se rozhostilo naprostý klid, děti byly uchvácené možnostmi mobilu, televize, rádia či internetu. Pan učitel vyprávěl velmi poutavě, avšak ne zcela přesně, však také sám jistě nikdy nepracoval s internetem, televizi doma pochopitelně také nemá, přesto se mi tato hodina velmi líbila.

Také oceňuji způsob jaký zvolil vyučující, aby odnaučil děti mluvit při vyučování kreolsky. Nezdržuje se nějakým domlouváním, tomu komu „ulítné“ kreolské slovíčko položí na lavici dětskou kostku. Děti si chybu hned uvědomí a opravdu velmi nerady vidí kostku u sebe na stolku. Už aby kreolsky promluvil někdo jiný a kostka odputovala k jinému spolužákovi!

Co se týče osoby učitele, jak jsem ho mohla poznat při vyučování i mimo školu je to člověk velmi lidský, přátelský, umí udělat legraci, zároveň však vyžaduje ve třídě klid a pracovní pořádek. Děti umí zaujmout, ochotně poradí, neučí stereotypně, snaží se střídat aktivity. Pan Jean Eli bydlí v Baie de Henne, má šest dětí a protože má velmi malý domek (pouze jednu místnost), staví si asi 20 minut svižné chůze od školy větší domek, jak si ale sám postěžoval, ekonomická situace a možnosti na Haiti mu dostavbu značně znemožňují.... Byla jsem jej navštívit a musím říci, že bydlení je v takových podmínkách skutečně bojové. S upřímným dojetím jsem sledovala, jak se mi pan učitel omlouval, že mi nemůže nabídnout židli, žádnou totiž neměl....

Státní svátek

17. 10.

Dnes jako obvykle jsem se ráno chystala do školy, otec Roman odjel do města na setkání s biskupem, nebyla tedy ráno mše, a tak jsem se v klidu vypravovala. Už na cestě mi bylo divné, že nepotkávám houfy žáčků či spěchající učitele. K mému překvapení jsem se

od jednoho kolemjdoucího dozvěděla, že je dnes významný den, výročí úmrtí Jeana Jacquese Dessalinese.

Tento muž jako někdejší otrok a vůdce povstalců se v květnu 1803 postavil proti Francouzům, kteří v té době drželi západní část ostrova pod svou správou. Svůj odpor k utlačovatelům černých otroků vyjádřil odtržením bílého pruhu z tříbarevné francouzské vlajky. Toto gesto mělo symbolicky zobrazit a zároveň vyzvat k vypuzení bílých pánů z ostrova. Iniciály RF (République Francaise) nahradil nápis Liberté ou la Mort, tedy Svobodu nebo smrt, toto heslo je na haitské vlajce vepsáno dodnes.

Díky státnímu svátku jsem tak místo školních povinností, prožila pěkný den s dětmi příjemným výletem za vesnici.

Pouť v Baie de Henne

29.9.

Na dnešní den připadá svátek sv. archandělů, a právě jednomu z nich – Michaelovi- vítězi nad démonem,přímluvci u Božího soudu, je zasvěcen kostel v Baie de Henne. Tento kostelík byl dostavěn roku 1921, základní kámen byl položen patrně německými osadníky již 10. 12. 1910. V naší zemi jsme zvyklí vídat v kostelích krásné malby, sochy či fresky. Místní kostel je zcela prostý, se střechou z vlněného plechu, bez věže. Dominuje mu socha sv. Michaela, obrazy ani živé květiny zde nenajdeme, přesto má svou nezaměnitelnou atmosféru a já osobně jej právě pro svoji skromnost a téměř žádnou výzdobu či okázalost, vnímám jako jeden z nejhezčích.

Dnes jsme tedy mohli prožít krásnou pouť a následné posezení s přáteli. Už několik dní před dnešním patrociniem se věřící činili, aby se jejich kostelík místním, ale i vzdáleným poutníkům ukázal v tom nejlepším světle, a proto se natíraly schody, malovaly stěny, připravovala výzdoba, sbor i bubeníci trénovali nové písně, kuchařky vařily, zkrátka všude samý ruch a shon a možná i trocha nervozity, aby vše klaplo. Už přede mší jsme se setkali se zdravotní sestrou Janou, panem doktorem Maradou a sociální pracovnicí Evou ze Slovenska. Přijelo i mnoho jiných vzácných hostů, se kterými jsme měli možnost vyměnit si zkušenosti z nelehkého života misijních pracovníků na Haiti u společného oběda.

Příjemné odpoledne jsme zakončili podívanou ve venkovním ochotnickém divadle. Za dva gourdy bylo možné shlédnout komickou hru plnou pěstních zápasů, kopanců a podivného křiku.

Zahájení školního roku

S měsíčním zpožděním dnes 6. 10. 2008 v Baie de Henne začal nový školní rok. Tradiční zářijový termín byl letos narušen nepříznivým počasím. Neznám jediného žáčka, který by se do školy netěšil. Děti na Haiti školu milují, rády se učí novým věcem a jsou velmi zvídavé. Mohu zodpovědně říci, že si uvědomují nutnost vzdělávání a jsou velmi vděčné svým adoptivním rodičům, díky kterým mají možnost navštěvovat školu a zároveň se mnohdy alespoň jednou denně najíst. Mnozí mi hrdě ukazovali papírky se jmény svých adoptivních kmotrů, takže děti skutečně na své dárce z České republiky vzpomínají.

Už časně ráno bylo možné před kostelem pozorovat skupinky veselých dětí, které se nemohly dočkat slavnostní mše, která zahajuje školní rok. V 8 hodin už místní kostel

sv. Michala zářil růžovou a modrou barvou, pestrými barvami školní uniformy. Mše se účastnili také učitelé a někteří rodiče, zejména ti, kteří své děti vedli poprvé do školy anebo do přípravného ročníku. Po bohoslužbě se školní průvod přesunul ke škole, kde za zpěvu národní haitské hymny byla vztyčena vlajka. Po té se děti přesunuly do svých tříd a myslím, že každý žáček s radostí a nadšením začal naslouchat slovům svého učitele.

Kokobe

Tímto slovem je označován člověk, který nemůže chodit. V Baie de Henne je hned několik hendikepovaných, z toho dvě sestry. Tyto sestry žijí s maminkou. Mají kolem sebe okruh lidí, kteří se snaží jim pomáhat, ale i tak je jejich situace velmi mizerná. Uvědomíme-li si, že z toho všeho, co mohou mít k dispozici a k pomoci hendikepovaní u nás, mají jen kolečkové křeslo.. a to pro ně není až takový luxus, vzhledem k tomu, že jezdit s ním po BdH je velmi komplikované.

Maminka s nimi má samozřejmě spoustu práce... Jedna dcerka je ještě docela schopná. Je drobná a velmi dobře spolupracuje. Když spotřebuje na toaletu zvládne to tak, aby vykonala potřebu před vozík a ne na vozík... S druhou dcerkou je to složitější. Velmi těžce se nadzvedne na židli. S nohami neudělá mimo moře ani nejmenší pohyb. Ta se proto neustále počůrává, což přináší další zdravotní problémy. Už na počátku svého pobytu jsem se rozhodla, že bychom s nimi měli podniknout koupání v moři. Otec roman už to s nimi kdysi zkoušel...

V druhé půlce května se mi podařilo udělat největší krok. Sehnala jsem mladíky, co nám mohli pomoci, přesvědčila jsem Romana a jednou v sobotu ráno jsme vyrazili. Jezula, ta mladší, co se lépe pohybuje, zvládla první koupání bez větších problémů. Za to Doudoun byla k smrti vyděšená. Vody se bála. Byla téměř hysterická. Každý můj krok s ní dál do moře znamenal příliv obav a křiku... Nicméně společně se sestřičkou Roselaine jsme ji trochu uklidnily. Obě děvčata mají velké kožní problémy. Slaná voda jim na to ale dělá dobře. Byla jsem moc ráda, že s námi na první koupání jela sestřička, aby mi ukázala jak jim to umýt.

Jak už jsem se zmínila tohle bylo první koupání. Podařilo se mi tento výlet zopakovat ještě dvakrát. Sestry byly nadšené. Věděla jsem, že to nemůže zůstat jen u koupání, že konečně začali cítit, že mohou něco zažít. Poslední týden svého pobytu jsem tedy udělala rozhodnutí. poprosila jsem sestřičku o látku, zašla ke krejčímu a nechala pro Jezula ušít oblečení do kostela. Doudou jsem věnovala oblečení svoje. Psychicky jsem je na to připravila. V neděli ráno jsme vyrazily. těšily se a zárověň se děsně bály. Nevěděly, co je čeká. Na křeslech jsme je vzali na faru. Tam jsem do zahradní sprchy postavila plastovou židli a zahájili jsme koupání – pěkně jednu a pak druhou. Bylo to úžasné. Jezula má krásné dlouhé vlasy. (černochům většinou vlasy nevyrostou víc než 10 – 15cm) Jenomže protože nemají možnost se o ně dobře starat. Má neustále jeden účes a téměř je nemyje... Když jsme ji vynesli ze sprchy v těch nových šatech, s lesklými vlasy všichni její kamarádi málem padli na pusu.

V kostele se jim moc líbilo. Byla to velká sláva, krásná neděle. Holky měly tu neděli v kostele uvítání a já rozloučení. Zase jeden důkaz o tom, že vždycky když něco končí, jiné hezké začíná... Já tedy aspoň doufám, že pro ně to opravdu začíná. Protože otec dal všem v kostele najevo, že já jsem jim dnes ukázala, jak je jednoduché holky vzít do kostela, a že doufá, že v tom jejich rodina a kamarádi budou pokračovat...

Po mši projevila Doudou přání strávit se mnou den. A tak jsme je obě vzali do školy na předávání vysvědčení. Potom jsme jim dali oběd a povídali si s nimi na faře. Byl t hezký den. Když jsem je odpoledne vezla domů... Byl to jeden z nejtěžších okamžiků celého mého pobytu. Doudou plakala – pro ni jsem byla symbolem naděje. Snad se lidé v BdH dají trochu dohromady a tu naději, kterou jsem zapálila nenechají uhasnout.

Poslední týden

Celý můj téměř čtyř měsíční pobyt na Haiti proběhl bez větších problémů. Sama jsem z toho byla překvapená. Nicméně nikdo to nemůže být úplně hladké a tak jsem si většinu trablí vybrala v posledním týdnu.Začalo to nemocí. V pátek mě začalo bolet v krku, v sobotu už jsem skoro nemohla večeřet a tak jsem nasadila antibiotika... Vcelku jsem se z toho vyhrabala, ale práce mi stála a tak se mi to trošku nakupilo.. Dva týdny jsem neprala, takže jsem celý poslední týden chodila každý den něco málo vyprat, abych to mohla někomu věnovat. Když byla nemoc vcelku zažehnána. Ve středu ráno jsem se připravila na koupání s holkami vozíčkářkami a jak jsem vycházela z domu, chytla jsem za dveře a něco mě strašně štíplo do prstu. Všichni se ke mě seběhli a začali jsme to hledat. Nikde jsme nic neviděli a tak v domnění, že to uteklo, jsem chtěla dojít pro fenistil. V okamžiku, kdy jsem se k ostatním otočila zády, začali vřískat. Hrozně jsem se lekla – řekli mi, že mám zezadu na šatech škorpióna. Když ho ze mě naše kuchařka shodila, málem jsem omdlela. Když mě poprvé štípl škorpión, měl asi dva centimetry. ten co ze mě teď sundali měl víc než osm. Ještěže jsem po minulé zkušenosti věděla, že kromě celodenní bolesti a trnutí mi nemůže nic udělat...

V pátek jsme měli ve škole rozlučku – sestřičky nechaly udělat obrovský oběd pro všechny učitele a jiné lidičky, co jsou ve škole nějak aktivní. Bylo to báječné. Dostala jsem hezké dárečky. Spoustu díků a dokonce jednu písničku... Hrálo se na kytaru, na buben a potom i tancovalo. Na ten den nikdy nezapomenu.

Práce jsem měla v tomto týdnu víc než dost. Od počítače jsem se zvedala v deset hodin večer a nikdy jsem neměla vše co bych chtěla... Nicméně i tak jsem si poslední sobotu udělala odpoledne čas a vyjela se sestřičkami k moři. To byla krásná tečka za naší spoluprácí. Byly obrovské vlny, takže jsme si vůbec nezaplavaly, ale o to větší to byla sranda... V sobotu večer jsem si dala práci a sbalila jsem kufry... nechtělo se to tam vejít, ale nakonec to dobře dopadlo. Neděle už byla ve znamení loučení a začátků, jak píšu v dalším článku. Večer jsem vyklidila a vytřela pokoj, aby byl nachystán pro návštěvu co v týdnu čekají. Když už jsem si myslela, že je definitivní konec přišlo poslední překvapení. Jeden žáček školy, ač za mnou narozdíl od jiných dětí nikdy nepřišel na faru si hrát, si mé práce evidentně vážil a poslal mi po sestře tašku vyrobenou jen a jen pro mě z nápisem Hajti a jeho jménem. Myslela jsem že se mi do toho kufru už nevleze, ale je tak úžasná, že mi i naše kuchařka pomáhala kufr přeskládat, aby se vešla...

Z BdH jsme odjížděli ve tři hodiny v noci. Bylo to pro mě jednodušší, rozloučila jsem se večer a nemusela vidět ty mávající děti... To bych ustála jen horko těžko..

Cesta šla rychle i přesto, že jsme měli problémy s kolem. Po desáté jsme byli v hlavním městě. No a to je definitivní konec mého pobytu., jedna noc v hotelu, se sprchou a splachovacím záchodem a teď už jen ty letiště... Odjíždí se těžko, loučení je smutné. Snad shledání na letišti bude šťastné a veselé. Těším se domů, protože mi všichni moc chyběli a snad i trochu já jim.

Výlet do Port de Paix.

Port de Paix není zrovna obrovské město, ale už je to město, kde se dá pořídit spousta věcí. Je úplně ne severním pobřeží Haiti, takže jsme museli zdolat pohoří, což je samo o sobě docela dobrodružství.

Jízda trvala něco přes 4 hodiny. Po těch šílených kopcích, kde je ale narozdíl od Baie de Henne docela hezká příroda, jsme těsně před PdP přebrodily velkou řeku –Voda až po dveře a koryto dost široké. Vytvářeli jsme obrovské vlny, málem jsme převrhli jednu loďku... Městečko je svým charakterem takové hodně moooooc zmenšené Port au Prince.. Akorát tam nejezdí ani autobusy ani šílené taxíky pro 15 lidí, ale mototaxi. A taky je o dost čistší. Ale rozložené po kopečkách je stejně. A má malé letišťátko.

Spala jsem u sestřičky Roselin doma - má tam maminku. Strávila jsem s ní celý den. Sestřička mě trochu povodila po městě a taky mě vzala na to mototaxi – protože jsme byly dost vyčerpané. Navštívila jsem samozřejmě i trh - opětovný zážitek. Obdobné jako v Gonnaive, ale také čistší, ale viděla jsem jak se prodává maso a můžu ti říct, že kdybych tam měla bydlet, je ze mě vegetarián na to tata - už tady v BdH jím maso minimálně, tam bych ho do pusy nestrčila, jak se mi to na tom trhu hnusilo...

Poprvé

napsáno 23.5.2008 - Dnešní den bych nazvala poprvé. Ráno jsem potřebovala do školy autem, protože jsem pro dnešní práci potřebovala hodně věcí... Poprvé za tu dobu co jsem opustila republiku jsem řídila...

Práce se sice nekonala – škola končila už v deset hodin, ale těsně před odjezdem dorazila naše kuchařka a vedla s sebou holčičku s odřenou bradou. Sestra Darlin v domnění, že to nic není ji v poklidu posadila a začala hledat klíče od lékárničky a tak. Vím, že mám lékárničku lépe vybavenou a tak jsme se domluvili, já vzala holku do auta a jeli jsem na faru. Jenže, když jsem jí ránu vyčistila, bylo mi divné, že to na odřeninu nějak moc krvácí. Tak jsme hlavu pořádně zaklonili a v tu ránu jsme se s Romanem shodli, že je to na šití...

Poprvé jsem jela k Haitským doktorům a jela jsem s ní sama. Holčina byla hrozně statečná, pořád mě přesvědčovala, že to moc nebolí. To ji ale přešlo v okamžiku, kdy ji jeden doktor tu ránu čistil – jeho práci bych určitě nenazvala jemnou.. Vůbec se s ní nemazlil. Zajížděl jí tím tampónem do rány tak hluboko, že to bolelo i mě. Pak jsme se rozhodli, že ji položíme – v tom okamžiku se udělalo zle i mě. Rána se po očištění tak otevřela, že jsem se úplně lekla, poprvé v životě jsem viděla něco tak ošklivého – nemyslím teď jako škaredé pro oko, ale ošklivé zranění. Z rány jí vylízal podkožní tuk a pořád tekla krev. Dlouho hledali anestetikum, když ho našli, doktor se na ni s tou jehlou vrhnul tak, že se na lehátku napřímila. Se vším úsilím jsem ji zase uložila. Ten doktor si ani nezavolal asistentku, takže kdybych nezasáhla a hlavu jí rychle nechytla, myslím že by měla tu jehlu až v krku, jak sebou škubla... Pak následovalo šití a opět moje poprvé... Poprvé jsem se dívala a asistovala při chirurgickém zákroku.

Doktor jí tam udělal pečlivě čtyři stehy, za což jsem byla ráda, protože to mohl odbýt dvěma, ale holčině by na bradě určitě zůstala obrovská jizva.

Poslední poprvé – poprvé jsem použila svou lékárničku na ošetření dítěte ( což je velmi pozitivní, vzhledem k tomu, že jsem tu už 11 týdnů) Když jsem ji dovezla domů a jí ještě po cestě autem spadla náplast, co jí tam dali. Takže jsem jí bradu pořádně zalepila, aby se jí tam nic nedostalo. Ať žije textilní cosmopor:).

Chudák děvčátko má v neděli první svaté příjímání a na bradě čtyři stehy...

co je to žízeň?

Dneska jsme šli s Romanem na mši do Via. Roman půjčil na dnešek auto učitelům, kteří jeli na nějaké setkání. My jsme tedy zůstali bez auta, ale původní plán byl, že přijedou lékaři s Molu a pojedeme s nimi. Via je vesnička v kopcích, která není přístupná autem, lze se k ní ale asi na půl cesty přiblížit... Jenže doktoři nepřijeli a my jsme byli nuceni zvládnou celou cestu po svých.

Vyrazili jsme v 8 ráno. Já v ruce půl litr vody a na rameni foťák, Roman batoh s litrem a půl vody. První část je relativně po rovince, ale protože jsme měli skluz, šli jsme dost rychle a v tom vedru jsme teda byli dostatečně zapocení už na půlce cesty. Já jsem ze své flašky měla tak ve třičtvrtě cesty poslední deci vody. Roman na tom nebyl o moc líp. Pořád mi běhalo hlavou, jak to uděláme. Věděla jsem že tu trochu musím nechat jak vylezeme na kopec. Ale co potom? Ve Via alespoň hodinu až dvě a ještě cesta zpět.... Na to už voda nebyla a já to dobře věděla. Měla jsem strach. Přesně jak jsem počítala poslední kapka do mě padla po dosažení cíle, ale pořád hrozná žízeň. Poprvé se ale Haiťani ukázali jako pohostinní a ze svých skromných zahrad nám poskytli každému jeden kokos. Nevím kolik takový kokos obsahuje, ale byl úplně plný a moc dobrý. Žízeň byla zahnána... Už jen ta cesta zpět. Roman odsloužil velmi neobvyklou mši pod dřevěnou konstrukcí zakrytou listy palem a chystali jsme se k odchodu. Vzhledem k tomu, že jsem v noci moc nespala padala mi víčka a já si neuměla představit, že bez pití a s padajícími víčky mám jít víc než dvě hodiny v tom vedru zpět...

Opět se ale potvrdilo, že lidé z hor jsou sice nejchudší, nicméně nejvděčnější. Před odchodem nám osekali každému ještě dva kokosy, což nám dodalo dost tekutin na cestu. A tak jsme sešli dolů do údolí... První část byla docela v pohodě. Sluníčko se schovalo a my sestupovali z kopce. Když jsme procházeli údolím, bylo už zase hrozné vedro, šli jsme celou dobu podél zbudovaného kanálu se sladkou vodou. Žízeň se opět vracela. Bylo hrozné vědět, co nás ještě čeká, mít žízeň k zalknutí a zároveň se dívat na proud sladké vody a nemoci se napít... Poslední půl hodinu jsme pomalu ale jistě zrychlovali, nohy už nemohly, ale představa toho, že se napijeme nás hnala dál. Na začátku BdH už jsem myslela, že nedojdu, ale došla jsem... Vylila jsem do sebe litr vody... Byla jsem šťastná, že jsem zpět. Bylo to hezké, ale bylo toho dost.

Každopádně zase jeden z těch výraznějších zážitků. Na závěr bych jen zodpověděla otázku z nadpisu. Žízeň byla strašná, ale myslím, že jsme to zvládli ještě dobrě. Myslím, že kdyby přišla opravdu nouze, zapomněla bych na všechny pravidla hygieny a napila se z toho potoka. Ale zase tak špatně jsme na tom nebyli, takže se potvrdilo heslo: "nikdy není tak hrozně, aby nemohlo být hůř.."

Anička

Dnes poprvé sem napíšu něco čistě osobního, co nemá z Haiťanama ani jejich kulturou nic společného.

Včera 22:50 se mi narodila neteř. Jsem strašně ráda, že je zdravá a v pořádku a je mi líto, že ji nemůžu vidět. Chtěla jsem se s vámi se všemi o to podělit. Píšu sem co zažívám, a tahle zpráva je teď pro mě nejdůležitější...a nejradostnější!!!

Pro ty kdo se orientují v mojí rodině. Anička se narodila Evce, Kubíkové sestře. A pevně věřím, že i když nejsem ještě vdaná, bude mi říkat teto, stejně jako ostatní její děti, které tímto moc zdravím:).

Haitský dollar...

Co to vlastně je jeden Haitský dolar. Člověk by řekl, že je to haitská měna ... omyl!!! Haitský dolar je měna, která vznikla v hlavách haiťanů po americké okupaci v 70. letech. Tehdy se tady zcela běžně užívali americké dolary a jeden US dolar byl 5 gourdů, na tento fakt si ostrované zvykli a po odchodu američanů se odmítali dolaru vzdát a tak vznikl imaginární haitský dolar, jemuž zůstala hodnota 5 gourdů. Zatímco americký dolar stoupal a klesal, podle světového trhu, Haiťané si zachovali ten svůj pětigourdový, jehož značku můžete v mnoha obchodech mnoha měst stále vidět uvedenou na štítku daného zboží. No a pak začíná ta sranda..

V hlavním městě jsou ceny uváděny několika způsoby:

a) drobní obchodníci a pouliční prodavači a určitě i nějaké obchody mají ceny uvedeny v gourdech – to je potom zcela běžný způsob placení – jedna země – jedna měna.

b) supermarkety provozované americkými společnostmi potom uvádějí ceny v US dolarech, což není tak nepochopitelné, vzhledem k tomu, že turisté přijíždějí často z dolary a určitě i někteří lidé vydělávají v dolarech. To pak záleží na obchodníkovi zda gourdy příjme a nebo ne a v jakém kurzu. Obyčejně je 1 US$ cca 35 – 37 HTG.

c) a blížíme se k tomu nejlepšímu. V řadě obchodů totiž narazíte na štítek udávající cenu v $ - tím, ale obchodník zpravidla myslí haitský dolar. Ten neexistuje, tudíž vám to potom u pokladny přepočítávají na gourdy. 1 HT$ = 5 HTG. Tady se potom objevuje ten správný chyták, že když přijde člověk místních poměrů neznalý, je možné, že udanou sumu zaplatí bez přepočtu v amerických dolarech – a obchodník se jistě bránit nebude:)

Půjdeme dnes do školy?

Jak už jsem psala, minulý čtvrtek byl tady na Haiti st. svátek. Je ale pravda, že děti nebyly ve škole už od středy. Ne, že by byly prázdniny, ono se to tady někdy tak přihodí. Ve středu kolem třetí hodiny ranní se spustil strašný slejvák, který trval nezvykle až do šesti ( normálně je déšť tak max. hodinku). Tento déšť zabránil dětem, které do školy chodí z kopců, přijít a tak škola nebyla. Přece se nebude učit jen část dětí, že?

Ve čtvrtek státem určené volno pro všechny. Ale to jsme ještě nevěděli, že ani v pátek se práce netkneme. Škola se měl konat beze změny. Jenže to haitské děti jaksi nepochopily – přece nepůjdou do školy hned den po oslavách... A tak ač učitelé s ředitelkou v čele a se mnou v zádech byli nastoupení, děti nedorazily. Jenže to ještě není všem volným dnům konec. Přišel víkend a nedělní mše, ta je pro děti jasným znamením – zítra zase do školy!!! Zpravidla se do školy těší a tak i přestože dnes nezvonil zvon, který je běžně svolává, děti šly do školy. Tam je sice čekal celý učitelský sbor, ale jen proto, aby jim paní ředitelka po půl hodinové přednášce řekla, že když se nechtěly učit v pátek, tak učitelé nechtějí dnes. Takže jsme vyslechly mnohé o disciplíně a kázni, o tom, že tato škola je pro ně dobrodiní jiných a že není jednoduché ji zachovávat. Poté dostaly děti za úkol jít domů a přemýšlet o tom, jestli chtějí do školy chodit a co to pro ně znamená. U nás by byly děti samozřejmě nadšené, jenže haitské děti se do školy těší, je to jediné vytržení z jejich nudného a jinak bezcílného života, proto pro ně bylo toto rozhodnutí rána a šok.

A tak jsem se už potřetí vydala nečekaně na zpáteční cestu, aniž bych ve škole mohla udělat jakoukoli práci. Tato země mě nepřestane překvapovat...

Líbání pod třešní anebo bitka na náměstí...

Už jsem popsala jak vypadala oficiální oslava prvního máje. Jenže zatímco u nás je to den symbolizující lásku a rozkvět, tady se to u některých naprosto zvrhlo. Takže zatímco někteří si užívali moře, pláž a muziku, jiní se hádali celý den. Začněme od začátku, stojí to za to...

Dopoledne jedna slečna s BdH seděla s otcem Romanem na pláži a řešili, jestli bude dostatek jídla. Shodou okolností šel kolem bývalý přítel této slečny a otec se na něj podíval. Nevím co to bylo za pohled, ale v tomto mladíkovi to vyvolalo dojem, že ho pomlouvají a řekl to své současné přítelkyni. No a pak to začalo být zajímavé. Současná slečna Menelika začala tropit neskutečné scény. Rozkřikovala se, že jeho bývalá je pomlouvá. Hádali se kvůli takové hlouposti. Začaly dopoledne na pláži a pokračovaly ještě večer, když jsem šla spát. Každý na pláži si musel těchto dvou osůbek donekonečna na sebe křičících všimnout. Když jsme se vrátili do BdH myslela jsem, že je po všem. Omyl. Před kostelem se najednou ozval hrozný řev, vyběhla jsem ven a uviděla, jak dav lidí povzbuzuje tyto dvě dívky zatímco ony se hádají. Ve výsledku se do sebe ty dvě pustily fyzicky. Za smíchu okolí se mlátily hlava nehlava. A to musím ještě dodat, že to není ani rok, co byly tyto dvě slečny nerozlučné kamarádky.

Takže zatímco já jsem přemýšlela jestli neuschnu, protože jsem letos zmeškala každoroční romantický výlet pod třešeň, tady se láska řešila trochu jinak. Byla jsem z toho trochu překvapená, ale potěšilo mě, že nejsem sama. Naše kuchařka, která je v BdH sotva měsíc z toho byla vykulená víc než já a to se na Haiti narodila... Divadelní hádky a šarvátky před celým městem jsou asi denním chlebem opravdu jen tady. Moje předchůdkyně Renča to pojmenovala CINEMA GRATIS a já nemůžu než to potvrdit: To sedí. Jinak se to snad ani říct nedá.

1.máj

Stejně jako u nás, je i na Haiti první květen státní svátek. Svátek práce sem byl podle mého názoru přivezen Francouzi v době kolonizace. Tady v severozápadní diecézi je tento den tradičně dnem setkání Mládeže z několika farností. Farnosti se v pořádání tohoto setkání střídají, ale vzhledem k tomu, že jde o párty u moře, možnosti jsou jen dvě Baie de Henne (BdH) a Mole Saint Nicolas, protože ostatní farnosti jsou vnitrozemské. Poslední roky bylo setkání v Mole St. N., ale letos jsem měla to štěstí, že se konalo tady.
Mládež se začala sjíždět brzy ráno. První kamion s dětmi přijel kolem sedmé. V 8 hodin začala mše a během ní dorazili i zbývající účastníci. Po mši se všichni přesunuli na pláž do Petit-anse. Pořadatelé naznali, že v BdH není pláž dostatečně pěkná a tak to připravili v nedaleké vesničce spadající do naší farnosti.
Na pláži se hned po příjezdu rozezněla hudba s několika reprobeden a neustala dřív, než se všichni rozjeli do svých domovů. Pod několika málo stromy se usídlily ženy prodávající drobné pochutiny či pití. Na pláži a v moři se to jen hemžilo mladými lidmi. Musím říct, že jsem se obávala nudy, ale nestalo se tak. Celý den měl někdo potřebu se mi věnovat. Takže jsem si mohla popovídat a kupodivu i v angličtině – bylo milé zase se normálně vyjadřovat. V kreolštině dokážu říct jen to nejnutnější a svoje pocity a názory musím omezit na to co dokážu říct. V angličtině jsem mohla několik hodin s mladíkem rozebírat haitskou kulturu a spoustu dalších zajímavých věcí...
Místní mě taky nenechali zahálet, vzali mě na loďku, skákali jsme do vody – asi poprvé jsem si připadala, že mezi ně patřím. Bylo to moc fajn. Vlastně celý den byl nakonec moc fajn. Až na tu vínovou barvu, kterou jsem získala po šesti hodinách v tropickém slunci. Trošku jsem pozapomněla, že narozdíl od černochů bych se měla asi chránit... ale co, ono se to zase spraví..Pár nocí si trošku potrpím a bude to O.K.
Mládež se koupala, tančila, bavila. Během dne dostali dvakrát najíst. První chod po poledni byly špagety a před odjezdem do sebe ještě každý nasoukal talířek rýže, kterou tam ženy připravovaly v kotlích na ohni.
Musím uznat, že to byl jeden z nejhezčích dnů na Haiti. Možná i proto, že jsem byla celý den samostatná. Pohybovala jsem se mezi Haiťany a bavila se s nimi naprosto bez pomoci Romana nebo kohokoli jiného a to bylo asi to, co mě potěšilo nejvíc.

Jak to chodí na obědech...

Jak většina z vás ví, jsem tu jako koordinátorka ACHO mimo jiné v projektu Adopce na dálku. Z peněz, které jsou dětem z Čech posílány je placeno školné a v rámci toho taky oběd ve škole, který bývá často jediným jídlem jejich dne...

Jídelna je jedna velká místnost mimo budovu školy, ale v jejím oploceném areálu. Nejsou tu stoly ani židle, jak by se dalo čekat. Po obvodu jsou naskládány betonové bloky, na kterých děti u jídla sedí.

Třídy chodí na oběd postupně, ne však podle rozvrhu a zvonění jako u nás. Tady se v jedenáct vydají na oběd ti nejmenší a potom postupně chodí ostatní třídy až po ty nejstarší. Třídy si pořadí hlídají sami. Je-li na určité třídě řada, vyučování se jednoduše přeruší a jde se na oběd. V některých očích je vidět ten hrozný hlad jaký děti mají. Sama jsem dnes byla svědkem toho, jak se malí kluci málem pobili o zbytek, který jejich spolužačka nedojedla.

Je pravda, že tady jsou opravdu všichni beze zbytku vedeni k víře, a ve škole tomu není jinak. Každá třída při vstupu do jídelny jednohlasně pozdraví. Potom, co všichni dostanou talíř rýže, se společně před jídlem pomodlí. Před odchodem nahlas poděkují. Vypadá to velmi idylicky. Leč děti jsou všude svým způsobem stejné, takže způsob, jakým všechny tyto pravidla provádějí se liší podle věku či dohledu kantora stejně jako u nás. V okamžicích, kdy není po ruce zrovna dozor, nebo nemá děti nikdo přímo na zřeteli, umí v jídelně vyvádět stejně jako české děti.

Ve všem tom je kromě stolů a židlí jediný, zato však zásadní rozdíl: Nikdy nikdo jídlo nevrátí. Když to náhodou nesní sám, s chutí to dojedí spolužáci. Neviděla jsem ani zrnko, které by zbylo na talířích, které děti vracely. Nemusí tu stát žádná paní, která by shrnovala zbytky do kýblu. Všechny talíře mohou jít zrovna na umytí...

Pád vlády

Takže, předem chci všechny upozornit, že ač politická situace na Haiti je velice divoká a s ní i život ve městech, my tady v Baie de henne jsme naprosto v pořádku a hlavně v klidu. Nebýt něco málo zpráv z čech, ani bychom se o to nezačali zajímat. Teď k tomu co jsme zjistili. Po týdnu nepokojů proti vysokým cenám jídla byla haitská vláda donucena k rezignaci. Byla taky přinucena snížit ceny rýže a jiných potravin a to mimo jině i jinými vládami, které zaslaly humanitární pomoc. Francouzská a kanadská vláda potom vyzvaly své občany k opuštění Haiti. To včechách neudělají, vzhledem k tomu, že o působení svých občanu tady nemají asi ani potuchy, že:))
Z těchto zpráv se tedy domníváme, žebezpečnostní situace není nijak optimistická, ale nás by se neměla nijak dotknout. Město a venkov - ještě k tomu na severu země, o který se nikdo nezajímá- je obrovský rozdíl. A do konce června, kdy bych ráda opustila tuto zemi a to jinak než přes hlavní město nejde, se to snad uklidní. Takže pro všechny přátele a známé: Nebojte se!

Ulice a obchody...

O hlavním městě už jsem napsala spoustu slov, ale i přesto budu pokračovat, protože pokaždé, když jsme projížděli tuto metropoli mě napadali nové a nové myšlenky. Tento článek jsem napsala, ještě při pobytu v Port au Prince, ale zapomněla jsem ho publikovat...
Ještě se chci veřejně omluvit mamince, za to, že jsem si z ní dělala srandu, když psala hlavní město Porto Prens - v kreolštině to tak opravdu je...

V prvním článku jsem psala, jak zaměstnávají co nejvíc lidí, kteří kolem vás obskakují v marketech. To ale není zdaleka všechno. Jsou tu i menší obchody, specializované např na sklo, železářství, oblečení, suvenýry atd. V těchto obchodech vás neobskakují. Avšak veškerý kontakt vám vynahradí v okamžiku, kdy chcete něco zaplatit. Vezmete zboží a jdete k pultu. Tam Vám paní vystaví papír se dvěmi či třemi kopiemi. Vezmete papír a zboží a jdete k pokladně, kde dáte jednu z kopií a zaplatíte, no někdy taky zatímco platíte vám někdo zboží vezme a odnese ke třetímu pultu, kam vy potom přijdete, abyste jim dali druhou kopii a za ni dostali své zboží v igelitce či nějakém papíře. Tady se člověk při nakupování opravdu nenudí. nemyslete si, že je to nějaká sranda, pořád hlídat, kam to, co si zrovna chcete koupit odnášejí!!!

To by bylo k obchodům. A teď k ulicím. V minulém článku jsem se zmiňovala o chodnících. Jsou jen někde, a kde jsou, stejně nestačí. Nestačí třeba taky proto, že všude po chodnících sedí obrovské množství žen a mužů. Na ulici se dá koupit vše od ovoce, zeleniny, přes pití, plastové výrobky jako lavory, kýble a koše až po oblečení a židle. To jsou ale zatím jen věci pro Haiťany. Na řadě ulic centra nebo bohatších čtvrtí můžete potom najít stánky s obrazy, soškami či proutěnými výrobky. Toto vše potom samozřejmě zabírá 60% chodníků!

My jsme jednu takovou ulici včera procházely. Tři bílé ženy procházející kolem prodejců, to je něco neskutečně lákavého. My jsme ještě navíc hned u prvního prodejce udělali dosti velký nákup obrázků a tak jsme byli po zbytek procházky prodejci přímo doprovázeny. To vás takhle zlehka chytne jeden za paži a povídá: „ještě ke mně se pojďte podívat.“ Druhý: „u mě to není drahé.“ A kdyby se člověk dal, nejradši by se o nás přetahovali jako o provaz. Já jsem měla to štěstí, že jsem šla se zkušenou doktorkou Holečkovou a nekompromisní Renčou, které obě zvládají velmi dobře kreolštinu. Nedaly prodejcům naprosto šanci obtěžovat nás víc, než bychom byly chtěly. Já se kreolsky teprve učím a cizí jazyk je symbolem peněz, nemluvě o tom, že je jim těžko rozumět, takže by mě snadno „oškubali“. Opravdu jsem byla ráda, že mě nedaly:) Jedna byla lepší než druhá. Nestíhala jsem žasnou s jakou lehkostí je odmítaly či smlouvaly. Zvláště před Renčou patří smeknout klobouk. V hlavním městě byla sice teprve podruhé, ale za tu dobu co je na Haiti se opravdu naučila, co na Haiťany platí...

"Dej mi to..."

Dnes jsem byla opět ve škole. Strávila jsem příjemné dopoledne s šestou třídou. škola začíná v 8:00. Od 10:15 je pak půlhodinová přestávka. V této přestávce jsem se jen tak pohybovala po areálu. Nejradši bych byla neviditelná, ale to nejsem, takže jsem byla neustále doprovázena davem. Některé děti nemají zábrany, řeknou si o cokoliv. Nejčastěji je to fotka. Abych je vyfotila tam či jinde s tím či oním. To je samozřejmě někdy unavující, ale koneckonců, proč to pro ně neudělat a nevěnovat jim trochu té pozornosti. Ale když pak přijde holka, ukáže na můj prstýnek a řekne dej mi to!!! to mě fakt vždycky naštve. Moc dobře vím, že mám oprati nim spoustu věcí, dům s pevnou střechou, auto a hlavně plnou ledničku, ale proč prstýnek. Kdyby si řekla o jídlo nebo oblečení nebo jakoukoli užitečnou věc, která jim chybí a já si ji můžu doma koupit, dám jí to. Ale proč něco, co jsem sama dostala darem a je to tudíž pro mě důležité bez ohledu na cenu. To není potřeba, to je chtivost. Paradox je, že větu „dej mi to“, podotýkám bez jakéhokoli prosím, jsem tu slyšela už mnohokrát a vždycky v souvislosti se šperkem či tak.

Jeden mladík chtěl medailonek co mám na krku od maminky a sám měl na krku zlatý řetěz. A říká: „dej mi to.! já říkám: „nedám“ on: „proč ne?“ já: „proč jo“, on: „chceš to“(ukázal na svůj řetěz), já: „nechci“, on: „proč?“ já: „to pro mě není důležité, tohle mám od maminky a tvůj mě nezajímá. Tebe by ten můj taky neměl zajímat.“ Divně se usmál a beze slova odešel. A tak je to pořád. Nejsou všichni takový. Někdy se jeden druhému diví, co to říká, ale vždycky, když vypustí někdo větu DEJ MI TO z pusy, rozčílí mě to.

první návštěva školy

Ráno jsem se po snídani vypravila do školy. Když jsem vystoupala na dvůr školy, všichni žáci byli i s učiteli v jídelně a naslouchali ředitelce školy, která velmi rozhořčeně promlouvala. Poté se v tichosti rozešli po skupinkách do tříd. Moje kroky vedly do třídy předškoláků – jak mi doporučila Renata. To bylo trochu zklamání. Doufala jsem, že budu hltat každé učitelčino slovo, abych se naučila kreolsky. Namísto toho jsem za 20 minut vůbec nic pořádného neviděla ani neslyšela. Mladá učitelka stále někam odcházela a tak jsem se po nějaké době vypravila obhlédnout zbytek školy. To už bylo milejší překvapení. Potěšilo mě, že žáci sami při mém vstupu do třídy stoupali. Způsob výuky je sice zastaralý a u nás už překonaný, ale tady to zřejmě jinak nejde – opakovat, opakovat, opakovat, nahlas společně či samostatně, před tabulí či v lavici. Nedostatek různých pomůcek nutí učitele řadu věci psát na tabuli, z níž pak žáci čtou. Učebnice tu ale jsou. To nejpozitivnější ale bylo, že u starších tříd vyučující hovořili s žáky francouzsky. To je velmi dobře, i když musím stejně říct, že mimo školu se většina mladých mluvení ve francouzštině vyhýbá. Aspoň už ale vím, že by mi měli rozumět. Dneska jsem se jen rozkoukávala. Mám v úmyslu ve škole strávi ještě pěkných pár dní...

Přístav princů nebo kontejner světa?

Řeč je o hlavním městě Haiti Port au Prince. Na překladu jsme se docela shodli jako na přístavu princů... avšak naše asociace k tomuto sousloví se naprosto liší od reality, se kterou jsme se setkali v ulicích této metropole.

Je nutno říct, že existují místa, odkud toto město opravdu vypadá velmi malebně až romanticky, ale využila bych přirovnání, které odmala používala moje maminka: „navrch huj dole fuj...!“ To je asi tak nejvýstižnější, protože v okamžiku, kdy vyrazíte do ulic, nestíháte si protírat oči... Sníte či bdíte? Ani jedno ani druhé... zíráte... Jinak se to ani říci nedá. To se řekne, v ulicích je binec, ale tady není binec – ulice jsou často jedno velké smetiště. Pomalu se tlačíte davy aut, prodíráte se mezi chodci, kteří se bez jakéhokoli rozmyslu motají po silnicích (není divu, když chodníky jsou jen v úplném centru a tam, kde jsou je jejich kapacita stejně nesrovnatelná s množstvím potencionálních uživatelů) a s jedním velkým údivem sledujete, jak jsou všude kolem odpadky. V centru města jsou v rohu křižovatek nahrnuté kopy, které se jednou za čas zapálí nebo vyvezou za město. Na periferii už nejsou kopy – to už jsou takové souvislé pásy, na kterých posedávají lidé prodávající různé zboží. Nemluvě o korytech na vodu, kam se odpadky jen tak sesouvají.

Tohle město je přeplněné odpadky, stejně tak jako lidmi. Haiti má zhruba 8 milionů obyvatel a z toho 3 miliony žíjí v hlavním městě. Neskutečným způsobem je postavený domek na domku. Všude v oknech jsou mříže. Sice velmi pěkně zdobené, ale od shora až dolů v každém otvoru, každého domku. To je ale pořád dobré, když je to domek. Čím víc se vzdalujete od středu, tím více se domky mění v chýše a postupně až v jednoduché přístřešky. Na periferii jsou celé slamy těchto pochybných přístřešků.

Teď bych se vrátila k té hezčí stránce Port au Prince. Haiti je země kopců. Nic moc vysokého, ale od severu na jih se táhne několik pásů pohoří. Jedno takové lemuje celé západní pobřeží. A právě tohle pohoří tvoří hranici hlavního města. Z Vily Manrése, kde jsem strávila už několik dní a nocí, je krásný výhled na střed města, zahrnující prezidentský palác či katedrálu, na přístav i na vrchol, kde je čtvrť „bohatých“. A za tímhle vším se rozprostírá to krásné pohoří, lemující pobřeží, na kterém se každičký den odehrává neskutečné divadlo. Mraky se tu zastavují či přecházejí... Sluníčko hraje na svazích přímo barevný koncert, jak hory obchází. Tak z tohoto pohledu bych hlavní město mohla nazvat přístavem princů.

Má smysl jim pomáhat?

Jak už jsem psala v minulém článku, v období Velikonoc je Baie de Henne(BdH) plné návštěvníků z velkých haitských měst a USA. Oni to vlastně ani tak nejsou návštěvníci, jsou to lidé pro které byla tato vesnice kdysi též domovem, ale odešli... Odešli za lepším životem.

Při křížové cestě demonstrativně objíždějí kolem, aby ukázali svá auta. V neděli se pak do kostela nesou dámy s perlami ve výstřihu či v uších a v nóbl šatech. Výjimkou nejsou nalepené nehty a to i na nohách. Ale proč to všechno vlastně píšu. Je po Velikonocích a spousta těchto lidí tu na prázdniny zůstala. Dnes přišli lidé, že potřebují, aby Otec Roman odvezl dívku do porodnice... Proč vlastně? Vždyť tu mají vlastní auta... Všichni odmítli ji odvézt!!! Otec se došel podívat ke kubánským lékařům, aby zjistil, že tato dívka již před 3 dny porodila, ale nastaly komplikace a dívka silně krvácí. Lékaři naznali, že je třeba odvézt ji do tři hodiny vzdáleného Gonnaïve, protože bez transfuze by nepřežila. Roman tedy sedl do auta a jel...

Otázka tedy zní...má cenu těmto lidem pomáhat, když si nepomohou sami mezi sebou?

Při hlubším zamyšlení jsem ale došla k názoru, že má... Tito lidé z tzv.diaspory odtud utekli. Utekli, protože neměli dostatek možností se uplatnit. Teď se vrací, ale vztah k tomuto místu chybí... Proto má smysl podporovat další generace a pěstovat v nich úctu a uvědomění, aby když se sem jednou vrátí z různých škol, tu chtěli působit a třeba to tu i rozvíjet. Pravděpodobnost, že mladí lidé, kteří získají vzdělání, zůstanou v BdH je minimální, ale každá dušička, která to udělá, stojí za tu námahu. Ve škole nás učí, že v našem povolání se musíme naučit pracovat s jedinci a že každý jeden život, k jehož zlepšení jsme přispěli, je důležitý a stojí za to úsilí. I „Tisíce mil dlouhá cesta musí začít jediným krokem.“ (Lao – Tzu)

Velikonoce po Haitsku

Musím říct, že ani při pouhém pozorování se tady v období Velikonoc nemůže evropan nudit...Okno směr vesnice znamená noci plné zpěvu, pískotu a hlavně bubnování. Jak a co probíhá v noci nemohu upřesnit, protože to jsem pozorovat ještě nešla. Přes den chodí městem už 4. den neustále průvod, v jehož čele jde několik velmi vesele oděných můžů, poskakujících v rytmu bubnů, postupující od domu k domu a vybírající drobné...Zatím se mi nepodařilo zjistit na co si je sbírají. Kousku průvodu jsem se také zúčastnili, což byl po mě trochu šok. Po mém příchodu s Romanovým velkým foťakem se průvod zastavil... děti, které přede mnou začláněly byly vyhnány provazovým bičem a já jsem byla vyzvána jít do čela, v první chvíli jsem vůbec nevěděla, co po mě chtějí, ale, když jsem uviděla jak se vystavují a natáčejí, pochopila jsem, že chtějí, abych je fotila - byli hrozně důležití... pak po mě samozřejmě chtěli drobné, ale měli smůlu, protože tady u sebe peníze nenosím.. Průvod je velmi pestrý na začátku jsou vlajky - potom ti podivní tanečníci, za nimi hoši s bubny a posléze dav tančících či nějak v rytmu podupávajících lidiček.
Co ja tady ale úplně nejzajímavější, že na Velikonoce má Baie de Henne asi dvojnásobek obyvatel. Z jinak klidného, tichého a chudého městečka se stane přes noc velkoměsto, když se z různých měst Haiti a z velké části i z Ameriky sjedou rodiny, které tuto zátoku dávno opustili, aby našli nový život. Tento nový život potom jednou či dvakrát ročně přivážejí do Baie de Henne, aby tady ukázali svá auta, zlaté řetězi, eventuelně nové nechty, či oblečení poslední módy.
No a na závěr nesmím opomenout kohoutí zápasy, které jsou pro přijezdivši asi největším lákadlem. Nevěřili byste jak dva kohouti v ringu dovedou Haiťanum rozproudit krev - "Kotel na fotbale" je u nás slabá hra. a těch peněz, které tu prosází. Není co dodat - Baie de henne je teď naruby.

Jak zamestnat co nejvic lidi a zaroven zvysit pocit luxusu

Nejprve se chci omluvit, ze pisu bez interpunkce, ale prvni prispevek pisu z mistniho pocitace, abychom mohli s Renatou pracovat zaroven, a ten hacky a carky nezna.

14.3. poprve po priletu jsem s p. Romanem vyrazila do ulic hlavniho mesta. Ukolem bylo nakoupit nutne potraviny a ruzne potreby, ktere v Baie de Henne nejsou. Cesta proto vedla pres nekolik marketu. Jiz v prvnim se mi zdalo, ze vsude kolem je nejak moc lidi s logem daneho marketu na tricku - zamestnanci vsude kam se podivate. Co bylo ale zajimave, ze prvni supermarket nebyl vyjimka. Naopak, vsude kam jsme vkrocili byl clovek, ktery vam podava kosik, pak dalsi, ktery vam radi, co kde je, potom temer u kazdeho regalu nekdo, kdo rovna zbozi a co navrch...kdyz platite, tak se vzdycky objevi nekdo, kdo zacne vase veci skladat do krabice, coz me poprve znacne vydesilo - vzdyt jsme to prece zaplatili...! Ten clovek to ale nechtel sbalit... jen nam to naskladal a odnesl az k autu, stejne jako v ostatnich marketech.

A tak jsem po nekolika navstevach techto obchodu pochopila, ze je to v hlavnim meste zcela bezne a hlavne dosti pochopitelne, zamyslime-li se nad tim, ze procento populace, ktere u nas oznacuje nezamestnanost se rovna tomu, co na Haiti zamestnanost...

Tito "poslicci a pomocnicci" tedy asi nejsou kdovijak placeni, ale maji staly prijem a to je to nejdulezitejsi a uz samotny fakt, ze mohou chodit kazdy den do zamestnani je nepredstavitelne dulezity.

No a k tomu luxusu nemusim moc dodavat...kdo by si nepripadal dulezite a prepychove, kdyz se kolem neho stale mota nekdo, kdo je pripraven bez vyzvani udelat kazdou drobnost za nej...