Výlet do Port de Paix.

Port de Paix není zrovna obrovské město, ale už je to město, kde se dá pořídit spousta věcí. Je úplně ne severním pobřeží Haiti, takže jsme museli zdolat pohoří, což je samo o sobě docela dobrodružství.

Jízda trvala něco přes 4 hodiny. Po těch šílených kopcích, kde je ale narozdíl od Baie de Henne docela hezká příroda, jsme těsně před PdP přebrodily velkou řeku –Voda až po dveře a koryto dost široké. Vytvářeli jsme obrovské vlny, málem jsme převrhli jednu loďku... Městečko je svým charakterem takové hodně moooooc zmenšené Port au Prince.. Akorát tam nejezdí ani autobusy ani šílené taxíky pro 15 lidí, ale mototaxi. A taky je o dost čistší. Ale rozložené po kopečkách je stejně. A má malé letišťátko.

Spala jsem u sestřičky Roselin doma - má tam maminku. Strávila jsem s ní celý den. Sestřička mě trochu povodila po městě a taky mě vzala na to mototaxi – protože jsme byly dost vyčerpané. Navštívila jsem samozřejmě i trh - opětovný zážitek. Obdobné jako v Gonnaive, ale také čistší, ale viděla jsem jak se prodává maso a můžu ti říct, že kdybych tam měla bydlet, je ze mě vegetarián na to tata - už tady v BdH jím maso minimálně, tam bych ho do pusy nestrčila, jak se mi to na tom trhu hnusilo...

Poprvé

napsáno 23.5.2008 - Dnešní den bych nazvala poprvé. Ráno jsem potřebovala do školy autem, protože jsem pro dnešní práci potřebovala hodně věcí... Poprvé za tu dobu co jsem opustila republiku jsem řídila...

Práce se sice nekonala – škola končila už v deset hodin, ale těsně před odjezdem dorazila naše kuchařka a vedla s sebou holčičku s odřenou bradou. Sestra Darlin v domnění, že to nic není ji v poklidu posadila a začala hledat klíče od lékárničky a tak. Vím, že mám lékárničku lépe vybavenou a tak jsme se domluvili, já vzala holku do auta a jeli jsem na faru. Jenže, když jsem jí ránu vyčistila, bylo mi divné, že to na odřeninu nějak moc krvácí. Tak jsme hlavu pořádně zaklonili a v tu ránu jsme se s Romanem shodli, že je to na šití...

Poprvé jsem jela k Haitským doktorům a jela jsem s ní sama. Holčina byla hrozně statečná, pořád mě přesvědčovala, že to moc nebolí. To ji ale přešlo v okamžiku, kdy ji jeden doktor tu ránu čistil – jeho práci bych určitě nenazvala jemnou.. Vůbec se s ní nemazlil. Zajížděl jí tím tampónem do rány tak hluboko, že to bolelo i mě. Pak jsme se rozhodli, že ji položíme – v tom okamžiku se udělalo zle i mě. Rána se po očištění tak otevřela, že jsem se úplně lekla, poprvé v životě jsem viděla něco tak ošklivého – nemyslím teď jako škaredé pro oko, ale ošklivé zranění. Z rány jí vylízal podkožní tuk a pořád tekla krev. Dlouho hledali anestetikum, když ho našli, doktor se na ni s tou jehlou vrhnul tak, že se na lehátku napřímila. Se vším úsilím jsem ji zase uložila. Ten doktor si ani nezavolal asistentku, takže kdybych nezasáhla a hlavu jí rychle nechytla, myslím že by měla tu jehlu až v krku, jak sebou škubla... Pak následovalo šití a opět moje poprvé... Poprvé jsem se dívala a asistovala při chirurgickém zákroku.

Doktor jí tam udělal pečlivě čtyři stehy, za což jsem byla ráda, protože to mohl odbýt dvěma, ale holčině by na bradě určitě zůstala obrovská jizva.

Poslední poprvé – poprvé jsem použila svou lékárničku na ošetření dítěte ( což je velmi pozitivní, vzhledem k tomu, že jsem tu už 11 týdnů) Když jsem ji dovezla domů a jí ještě po cestě autem spadla náplast, co jí tam dali. Takže jsem jí bradu pořádně zalepila, aby se jí tam nic nedostalo. Ať žije textilní cosmopor:).

Chudák děvčátko má v neděli první svaté příjímání a na bradě čtyři stehy...