Jak to chodí na obědech...

Jak většina z vás ví, jsem tu jako koordinátorka ACHO mimo jiné v projektu Adopce na dálku. Z peněz, které jsou dětem z Čech posílány je placeno školné a v rámci toho taky oběd ve škole, který bývá často jediným jídlem jejich dne...

Jídelna je jedna velká místnost mimo budovu školy, ale v jejím oploceném areálu. Nejsou tu stoly ani židle, jak by se dalo čekat. Po obvodu jsou naskládány betonové bloky, na kterých děti u jídla sedí.

Třídy chodí na oběd postupně, ne však podle rozvrhu a zvonění jako u nás. Tady se v jedenáct vydají na oběd ti nejmenší a potom postupně chodí ostatní třídy až po ty nejstarší. Třídy si pořadí hlídají sami. Je-li na určité třídě řada, vyučování se jednoduše přeruší a jde se na oběd. V některých očích je vidět ten hrozný hlad jaký děti mají. Sama jsem dnes byla svědkem toho, jak se malí kluci málem pobili o zbytek, který jejich spolužačka nedojedla.

Je pravda, že tady jsou opravdu všichni beze zbytku vedeni k víře, a ve škole tomu není jinak. Každá třída při vstupu do jídelny jednohlasně pozdraví. Potom, co všichni dostanou talíř rýže, se společně před jídlem pomodlí. Před odchodem nahlas poděkují. Vypadá to velmi idylicky. Leč děti jsou všude svým způsobem stejné, takže způsob, jakým všechny tyto pravidla provádějí se liší podle věku či dohledu kantora stejně jako u nás. V okamžicích, kdy není po ruce zrovna dozor, nebo nemá děti nikdo přímo na zřeteli, umí v jídelně vyvádět stejně jako české děti.

Ve všem tom je kromě stolů a židlí jediný, zato však zásadní rozdíl: Nikdy nikdo jídlo nevrátí. Když to náhodou nesní sám, s chutí to dojedí spolužáci. Neviděla jsem ani zrnko, které by zbylo na talířích, které děti vracely. Nemusí tu stát žádná paní, která by shrnovala zbytky do kýblu. Všechny talíře mohou jít zrovna na umytí...

Pád vlády

Takže, předem chci všechny upozornit, že ač politická situace na Haiti je velice divoká a s ní i život ve městech, my tady v Baie de henne jsme naprosto v pořádku a hlavně v klidu. Nebýt něco málo zpráv z čech, ani bychom se o to nezačali zajímat. Teď k tomu co jsme zjistili. Po týdnu nepokojů proti vysokým cenám jídla byla haitská vláda donucena k rezignaci. Byla taky přinucena snížit ceny rýže a jiných potravin a to mimo jině i jinými vládami, které zaslaly humanitární pomoc. Francouzská a kanadská vláda potom vyzvaly své občany k opuštění Haiti. To včechách neudělají, vzhledem k tomu, že o působení svých občanu tady nemají asi ani potuchy, že:))
Z těchto zpráv se tedy domníváme, žebezpečnostní situace není nijak optimistická, ale nás by se neměla nijak dotknout. Město a venkov - ještě k tomu na severu země, o který se nikdo nezajímá- je obrovský rozdíl. A do konce června, kdy bych ráda opustila tuto zemi a to jinak než přes hlavní město nejde, se to snad uklidní. Takže pro všechny přátele a známé: Nebojte se!

Ulice a obchody...

O hlavním městě už jsem napsala spoustu slov, ale i přesto budu pokračovat, protože pokaždé, když jsme projížděli tuto metropoli mě napadali nové a nové myšlenky. Tento článek jsem napsala, ještě při pobytu v Port au Prince, ale zapomněla jsem ho publikovat...
Ještě se chci veřejně omluvit mamince, za to, že jsem si z ní dělala srandu, když psala hlavní město Porto Prens - v kreolštině to tak opravdu je...

V prvním článku jsem psala, jak zaměstnávají co nejvíc lidí, kteří kolem vás obskakují v marketech. To ale není zdaleka všechno. Jsou tu i menší obchody, specializované např na sklo, železářství, oblečení, suvenýry atd. V těchto obchodech vás neobskakují. Avšak veškerý kontakt vám vynahradí v okamžiku, kdy chcete něco zaplatit. Vezmete zboží a jdete k pultu. Tam Vám paní vystaví papír se dvěmi či třemi kopiemi. Vezmete papír a zboží a jdete k pokladně, kde dáte jednu z kopií a zaplatíte, no někdy taky zatímco platíte vám někdo zboží vezme a odnese ke třetímu pultu, kam vy potom přijdete, abyste jim dali druhou kopii a za ni dostali své zboží v igelitce či nějakém papíře. Tady se člověk při nakupování opravdu nenudí. nemyslete si, že je to nějaká sranda, pořád hlídat, kam to, co si zrovna chcete koupit odnášejí!!!

To by bylo k obchodům. A teď k ulicím. V minulém článku jsem se zmiňovala o chodnících. Jsou jen někde, a kde jsou, stejně nestačí. Nestačí třeba taky proto, že všude po chodnících sedí obrovské množství žen a mužů. Na ulici se dá koupit vše od ovoce, zeleniny, přes pití, plastové výrobky jako lavory, kýble a koše až po oblečení a židle. To jsou ale zatím jen věci pro Haiťany. Na řadě ulic centra nebo bohatších čtvrtí můžete potom najít stánky s obrazy, soškami či proutěnými výrobky. Toto vše potom samozřejmě zabírá 60% chodníků!

My jsme jednu takovou ulici včera procházely. Tři bílé ženy procházející kolem prodejců, to je něco neskutečně lákavého. My jsme ještě navíc hned u prvního prodejce udělali dosti velký nákup obrázků a tak jsme byli po zbytek procházky prodejci přímo doprovázeny. To vás takhle zlehka chytne jeden za paži a povídá: „ještě ke mně se pojďte podívat.“ Druhý: „u mě to není drahé.“ A kdyby se člověk dal, nejradši by se o nás přetahovali jako o provaz. Já jsem měla to štěstí, že jsem šla se zkušenou doktorkou Holečkovou a nekompromisní Renčou, které obě zvládají velmi dobře kreolštinu. Nedaly prodejcům naprosto šanci obtěžovat nás víc, než bychom byly chtěly. Já se kreolsky teprve učím a cizí jazyk je symbolem peněz, nemluvě o tom, že je jim těžko rozumět, takže by mě snadno „oškubali“. Opravdu jsem byla ráda, že mě nedaly:) Jedna byla lepší než druhá. Nestíhala jsem žasnou s jakou lehkostí je odmítaly či smlouvaly. Zvláště před Renčou patří smeknout klobouk. V hlavním městě byla sice teprve podruhé, ale za tu dobu co je na Haiti se opravdu naučila, co na Haiťany platí...

"Dej mi to..."

Dnes jsem byla opět ve škole. Strávila jsem příjemné dopoledne s šestou třídou. škola začíná v 8:00. Od 10:15 je pak půlhodinová přestávka. V této přestávce jsem se jen tak pohybovala po areálu. Nejradši bych byla neviditelná, ale to nejsem, takže jsem byla neustále doprovázena davem. Některé děti nemají zábrany, řeknou si o cokoliv. Nejčastěji je to fotka. Abych je vyfotila tam či jinde s tím či oním. To je samozřejmě někdy unavující, ale koneckonců, proč to pro ně neudělat a nevěnovat jim trochu té pozornosti. Ale když pak přijde holka, ukáže na můj prstýnek a řekne dej mi to!!! to mě fakt vždycky naštve. Moc dobře vím, že mám oprati nim spoustu věcí, dům s pevnou střechou, auto a hlavně plnou ledničku, ale proč prstýnek. Kdyby si řekla o jídlo nebo oblečení nebo jakoukoli užitečnou věc, která jim chybí a já si ji můžu doma koupit, dám jí to. Ale proč něco, co jsem sama dostala darem a je to tudíž pro mě důležité bez ohledu na cenu. To není potřeba, to je chtivost. Paradox je, že větu „dej mi to“, podotýkám bez jakéhokoli prosím, jsem tu slyšela už mnohokrát a vždycky v souvislosti se šperkem či tak.

Jeden mladík chtěl medailonek co mám na krku od maminky a sám měl na krku zlatý řetěz. A říká: „dej mi to.! já říkám: „nedám“ on: „proč ne?“ já: „proč jo“, on: „chceš to“(ukázal na svůj řetěz), já: „nechci“, on: „proč?“ já: „to pro mě není důležité, tohle mám od maminky a tvůj mě nezajímá. Tebe by ten můj taky neměl zajímat.“ Divně se usmál a beze slova odešel. A tak je to pořád. Nejsou všichni takový. Někdy se jeden druhému diví, co to říká, ale vždycky, když vypustí někdo větu DEJ MI TO z pusy, rozčílí mě to.

první návštěva školy

Ráno jsem se po snídani vypravila do školy. Když jsem vystoupala na dvůr školy, všichni žáci byli i s učiteli v jídelně a naslouchali ředitelce školy, která velmi rozhořčeně promlouvala. Poté se v tichosti rozešli po skupinkách do tříd. Moje kroky vedly do třídy předškoláků – jak mi doporučila Renata. To bylo trochu zklamání. Doufala jsem, že budu hltat každé učitelčino slovo, abych se naučila kreolsky. Namísto toho jsem za 20 minut vůbec nic pořádného neviděla ani neslyšela. Mladá učitelka stále někam odcházela a tak jsem se po nějaké době vypravila obhlédnout zbytek školy. To už bylo milejší překvapení. Potěšilo mě, že žáci sami při mém vstupu do třídy stoupali. Způsob výuky je sice zastaralý a u nás už překonaný, ale tady to zřejmě jinak nejde – opakovat, opakovat, opakovat, nahlas společně či samostatně, před tabulí či v lavici. Nedostatek různých pomůcek nutí učitele řadu věci psát na tabuli, z níž pak žáci čtou. Učebnice tu ale jsou. To nejpozitivnější ale bylo, že u starších tříd vyučující hovořili s žáky francouzsky. To je velmi dobře, i když musím stejně říct, že mimo školu se většina mladých mluvení ve francouzštině vyhýbá. Aspoň už ale vím, že by mi měli rozumět. Dneska jsem se jen rozkoukávala. Mám v úmyslu ve škole strávi ještě pěkných pár dní...

Přístav princů nebo kontejner světa?

Řeč je o hlavním městě Haiti Port au Prince. Na překladu jsme se docela shodli jako na přístavu princů... avšak naše asociace k tomuto sousloví se naprosto liší od reality, se kterou jsme se setkali v ulicích této metropole.

Je nutno říct, že existují místa, odkud toto město opravdu vypadá velmi malebně až romanticky, ale využila bych přirovnání, které odmala používala moje maminka: „navrch huj dole fuj...!“ To je asi tak nejvýstižnější, protože v okamžiku, kdy vyrazíte do ulic, nestíháte si protírat oči... Sníte či bdíte? Ani jedno ani druhé... zíráte... Jinak se to ani říci nedá. To se řekne, v ulicích je binec, ale tady není binec – ulice jsou často jedno velké smetiště. Pomalu se tlačíte davy aut, prodíráte se mezi chodci, kteří se bez jakéhokoli rozmyslu motají po silnicích (není divu, když chodníky jsou jen v úplném centru a tam, kde jsou je jejich kapacita stejně nesrovnatelná s množstvím potencionálních uživatelů) a s jedním velkým údivem sledujete, jak jsou všude kolem odpadky. V centru města jsou v rohu křižovatek nahrnuté kopy, které se jednou za čas zapálí nebo vyvezou za město. Na periferii už nejsou kopy – to už jsou takové souvislé pásy, na kterých posedávají lidé prodávající různé zboží. Nemluvě o korytech na vodu, kam se odpadky jen tak sesouvají.

Tohle město je přeplněné odpadky, stejně tak jako lidmi. Haiti má zhruba 8 milionů obyvatel a z toho 3 miliony žíjí v hlavním městě. Neskutečným způsobem je postavený domek na domku. Všude v oknech jsou mříže. Sice velmi pěkně zdobené, ale od shora až dolů v každém otvoru, každého domku. To je ale pořád dobré, když je to domek. Čím víc se vzdalujete od středu, tím více se domky mění v chýše a postupně až v jednoduché přístřešky. Na periferii jsou celé slamy těchto pochybných přístřešků.

Teď bych se vrátila k té hezčí stránce Port au Prince. Haiti je země kopců. Nic moc vysokého, ale od severu na jih se táhne několik pásů pohoří. Jedno takové lemuje celé západní pobřeží. A právě tohle pohoří tvoří hranici hlavního města. Z Vily Manrése, kde jsem strávila už několik dní a nocí, je krásný výhled na střed města, zahrnující prezidentský palác či katedrálu, na přístav i na vrchol, kde je čtvrť „bohatých“. A za tímhle vším se rozprostírá to krásné pohoří, lemující pobřeží, na kterém se každičký den odehrává neskutečné divadlo. Mraky se tu zastavují či přecházejí... Sluníčko hraje na svazích přímo barevný koncert, jak hory obchází. Tak z tohoto pohledu bych hlavní město mohla nazvat přístavem princů.