Karneval
Před postní dobou nastalo po celém Haiti karnevalové veselí. Školy jsou zavřené, pracovní povinnosti jdou strannou. Naše vesnice nebyla vyjímkou, a tak už několik týdnů před popelčení středou bylo možné vidět menší skupinky zejména mladých lidí, kteří procházeli vesnicí a hlasitě troubili, rachotili, zpívali a tancovali. K tomuto veselí nesmí chybět postava tzv. madigy, který je maskovaný škraboškou, vyrobenou z papíru, kartonu, či na hlavu tajemné postavy se jednoduše nasadí krabice. Tajuplný strašák je obvykle legračně oblečen, chůzí připomíná nemocného starce, partie určitých částí těla vycpané látkou působí legračně. Tento tajemný u dětí vzbuzuje obrovský strach, u větších naopak zájem a pobavení.
K bujarému veselí patří kromě zmiňovaných hlučných průvodů také zpívání písní a tanec.Na škole Saint Maria Gretti proběhl také karneval věnovaný našim žáčkům. Ti se na tuto slavnost nemohly dočkat už mnoho týdnů dopředu. Při příchodu do školy si každý nechal legračně namalovat barvičkami obličej. Po té se utvořil dlouhý had vlnících se školáčků, který vedli učitelé. Nechala jsem se přemluvit a v rámci bujarého veselí jsem si s dětmi pořádně zatancovala a zařádila na pódiu.
Myslím, že se podařilo zorganizovat povedenou akci, objednal se DJ, který mixoval živou haitskou muziku z obrovských reproduktorů, děti měly výtečný sváteční oběd.
pondělí 16. března 2009
Jak se stanu lékárnicí :)
V naší vesnici není signál, v současnosti ani internet, a tak jsem využila návštěvy slovenských zdravotníků v Molu Saint Nicolas pro dojednání nového projektu. Zde jsem se pokoušela domluvit potřebnou službu pro obyvatele Baie de Henne. Díky vstřícnému postoji Trnavské university a pana rektora Krčméryho se nám dostane velké lékařské pomoci . Domluvila jsem příjezd mobilní nemocnice, která u nás stráví celý den. Lékaři zdarma vyšetří a předepíší léky všem lidem, kteří k nám na faru zavítají. Zároveň se zdá, že se zdaří uskutečnit otevření jakési mini lékárny přímo na faře. Oslovila jsem místní zdravotní sestru, která je ochotná se mnou spolupracovat. Naše práce by spočívala v tom, že při zdravotních potížích by dotyčný vyhledal její pomoc, ona mu předepsala potřebné léky a já je pak vydala. Tímto postupem chceme s otcem Romanem zamezit jakémukoli chybnému zacházení s léčivem. Může se totiž stát, že léky by Haiťané mohly draze prodávat. Takovouto cestou, ač se třeba zdá být zdlouhavá, docílíme, že zdravotnický materiál i léky budeme mít pod stálou kontrolou, navíc si budeme jisti, že se k potřebným dostávají zdarma.
Se slovenskými lékaři jsem také navštívila centrum pro podvyživené děti v Mare Rouge, kde jsem obdivovala zejména pracovní nasazení a odhodlanost amerického manželského páru. Ti již přes třicet let působí na Haiti a pečují o nejmenší děti, ujímají se jich a s opravdovou láskou o ně pečují. Přitom jsou velmi skromní, na nic si nestěžují. Bylo dojemné a zároveň radostné sledovat malinké děti, které přežily jen díky zájmu a nelhostejnému přístupu hodných lidí.
V naší vesnici není signál, v současnosti ani internet, a tak jsem využila návštěvy slovenských zdravotníků v Molu Saint Nicolas pro dojednání nového projektu. Zde jsem se pokoušela domluvit potřebnou službu pro obyvatele Baie de Henne. Díky vstřícnému postoji Trnavské university a pana rektora Krčméryho se nám dostane velké lékařské pomoci . Domluvila jsem příjezd mobilní nemocnice, která u nás stráví celý den. Lékaři zdarma vyšetří a předepíší léky všem lidem, kteří k nám na faru zavítají. Zároveň se zdá, že se zdaří uskutečnit otevření jakési mini lékárny přímo na faře. Oslovila jsem místní zdravotní sestru, která je ochotná se mnou spolupracovat. Naše práce by spočívala v tom, že při zdravotních potížích by dotyčný vyhledal její pomoc, ona mu předepsala potřebné léky a já je pak vydala. Tímto postupem chceme s otcem Romanem zamezit jakémukoli chybnému zacházení s léčivem. Může se totiž stát, že léky by Haiťané mohly draze prodávat. Takovouto cestou, ač se třeba zdá být zdlouhavá, docílíme, že zdravotnický materiál i léky budeme mít pod stálou kontrolou, navíc si budeme jisti, že se k potřebným dostávají zdarma.
Se slovenskými lékaři jsem také navštívila centrum pro podvyživené děti v Mare Rouge, kde jsem obdivovala zejména pracovní nasazení a odhodlanost amerického manželského páru. Ti již přes třicet let působí na Haiti a pečují o nejmenší děti, ujímají se jich a s opravdovou láskou o ně pečují. Přitom jsou velmi skromní, na nic si nestěžují. Bylo dojemné a zároveň radostné sledovat malinké děti, které přežily jen díky zájmu a nelhostejnému přístupu hodných lidí.
Jedinečnost Haiti
Přemýšlela jsem, čím je nejchudší země západní polokoule výjimečná, vidím spoustu kontrastů, věcí odporující současnému chápání světa, absurdit i zajímavostí, a tak alespoň některé se pokusím vypsat, většinu myšlenek a postřehů mi vyprávěl otec Roman.
Haiti patří jistě mezi země s největší korupcí na světě, v celosvětových tabulkách obsadilo 3. místo. Že tomu tak skutečně je vidíme a poznáváme v běžném styku s úředníky, státní správou, při vyřizování nejrůznějších záležitostí. Soudce se přikloní k názoru toho kdo je bohatší, věrohodnost ztrácí analfabet anebo chudý. Na úřadě vás pracovnice neregistrují, vyřízení banální věci se neobejde bez postranní domluvy, ovšem za předpokladu, že pracovník je přítomen, Haiťané si s pracovní kázní příliš hlavu nelámou. Např. v Gonaives jsou banky zavřené pokud se pracovníci domnívají, že začne pršet, prý se lidé pak bojí vycházet ven (město zasáhl v září ničivě cyklon). Je normální, že učitelé placení státem dostanou mzdu od školy, ve které vůbec neučí (kvůli automatickému pobírání platu jsou oficiálně přihlášeni na státní škole), naopak učí v nestátní, kde pobírají další výplatu. Státní úřady tyto věci vůbec nekontrolují a ani je nezajímají. Děti na státních školách tak nemá kdo vyučovat, protože jsou zaplněná místa – ovšem pouze papírově, učitel se na škole vůbec nevyskytuje, děti nemá kdo vyučovat. Školní docházka je nepovinná, je zde spousta analfabetů.
Celý státní aparát je v katastrofálním stavu, politikové rozkrádají státní kasu. Úroveň zdravotnictví neodpovídá normám, navíc všechny služby, ošetření, kontroly jsou placené, což si zdejší lidé většinou nemohou dovolit. Lidský život tu nemá valnou cenu, otázka života a smrti se příliš neřeší. V této souvislosti bych chtěla poukázat na zásluhy otce, který už asi šesti lidem pomohl v ohrožení. Rychlý převoz do nemocnice a okamžitý zásah ušetřil lidský život. Ve vesnici totiž lidé nemají možnost jak se dopravit do města s nemocnicí, ale zároveň jakoby nelpí na lékařské péči, jsou to drsní lidé, uvyklí na tvrdost života. Naprosto zanedbatelné procento tvoří případy sebevražd. Lidé ač žijí v obrovské bídě jsou zvyklí přijímat i negativní stránky života, myslím, že my jsme více zhýčkaní a přecitlivělí.
Ženy jsem viděla rodit na židli na dvorku (pochopitelně bez přítomnosti zdravotníka), po porodu začnou běžně pracovat, pohybují se po vesnici. I na Haiti se rodí dvojčata, obvykle však jedno z nich nepřežije.
Už malá děvčata nosí obrovské nádoby s vodou na hlavě, nebojí se těžké práce. Ženy tu mají nesnadnou roli, po svatbě si muž manželku jakoby nárokuje, známe případy i velmi inteligentních místních mužů, kteří své ženy bijí železnou tyčí.
Co se týče porodnosti jistě se Haiti vymyká současnému trendu. Zde se rodí velká spousta dětí, starší pomáhají s výchovou, starají se o mladší sourozence.
Haiti postrádá vzdělané lidi, pokud se mladému člověku podaří vystudovat (mohou mu v tom bránit ekonomické podmínky), většinou chce odejít ze země. Nejčastěji sní o práci v Americe (Miami), popř. ve Francii. Lidé nemají vztah ke své vlasti.
Pokud bych měla hodnotit povahový rys Haiťanů, zdá se mi, že příliš neumějí držet slovo, neochota přiznat chybu, trošku zbabělí, neumí se problémům postavit tváří v tvář, neumějí spolupracovat, preferují určitou vnějškovost – rádi se dávají na odiv. Pracovní morálka a nasazení jsou s našimi poměry zcela neporovnatelné.
Chudé poměry, které tu panují, však naopak mají i své pozitivní stránky, lidé jsou více pospolu, povídají si, zajímají se o svého souseda, jsou trpěliví, děti běhají stále venku, dovedou si spolu vyhrát, pomáhají si. V tomto smyslu jsou mi Haiťané vzorem, líbí se mi určitá drsnost, jsou odolní, nenaříkají kvůli maličkostem, nelitují se, nejsou rozmazlení. Život berou mnohem statečněji, nejsou rozhýčkaní jako my. Tím jak jsou chudí jsou i skromní, v jídle, vztazích, nárocích od života.
Není tu elektrika, lidé chodí brzy spát, někteří si svítí petrolejkou. Doprava je v podstatě především pěší, po vlastních nohou, větší vzdálenosti na oslovi. Skutečně velké vzdálenosti se pak absolvují na motorce či sedí na kamionu naloženém až po vrh pytlemi s rýží či uhlím. Cestovat po haitských silnicích, to je již zážitek sám o sobě, nepopsatelné. Asfaltové silnice nejsou, jde o kamenité a prašné úseky v terénu.
Oblečení obvykle obyčejné, často roztrhané a špinavé, na neděli se snaží mít svátečnější oděv i boty. Děvčata se s velkou oblibou češou, velkou módou je tu vplétání umělých vlasů, které přírodní vlas prodlouží a účes se pak nemusí udržovat. Chlapci si holí hlavu žiletkou, vlasy stříhají obvykle muži.
Jídlo se připravuje jednou denně, klasickým jídlem je rýže s fazolemi, k tomu se může podávat ryba. Oblíbenou pochoutkou je smažený banán, také kaše – kukuřičná, obilná, banánová. Z ovoce se pěstují nejčastěji banány, pomeranče, citrony, mango, avokádo, cukrová třtina, dále pak česnek, maniok, sladké brambory, papája. Zdejší obyvatelé k obdělávání půdy používají pouze motyku, k sekání pak mačetu, jiných nástrojů, které usnadňují práci neužívají. Neznají srp, kosu, pluh, pilu natož traktor či kombajn. Jídlo se připravuje na zemi a po té na otevřeném ohništi. Užívá se dřevěné uhlí, jeho získáváním trpí příroda, dochází k obrovskému plošnému mýcení lesů, po té k erozi půdy, země trpí suchem.
Hygienou se obyvatelé „Země hor“ také příliš netrápí. Většinou se koupou v moři, či v jakémsi uměle vybudovaném kanále, který slouží k rozvodu vody v zahradě, kde se pěstuje ovoce. Záchody lidé nemají, obvykle chodí do moře…
Všechny zvláštnosti a neobvyklosti chudé země nejde vypsat v úplnosti, snad jsem alespoň trošku naznačila a přiblížila, jaké podmínky zde panují a s jakými těžkostmi se tato země musí vypořádat….
Přemýšlela jsem, čím je nejchudší země západní polokoule výjimečná, vidím spoustu kontrastů, věcí odporující současnému chápání světa, absurdit i zajímavostí, a tak alespoň některé se pokusím vypsat, většinu myšlenek a postřehů mi vyprávěl otec Roman.
Haiti patří jistě mezi země s největší korupcí na světě, v celosvětových tabulkách obsadilo 3. místo. Že tomu tak skutečně je vidíme a poznáváme v běžném styku s úředníky, státní správou, při vyřizování nejrůznějších záležitostí. Soudce se přikloní k názoru toho kdo je bohatší, věrohodnost ztrácí analfabet anebo chudý. Na úřadě vás pracovnice neregistrují, vyřízení banální věci se neobejde bez postranní domluvy, ovšem za předpokladu, že pracovník je přítomen, Haiťané si s pracovní kázní příliš hlavu nelámou. Např. v Gonaives jsou banky zavřené pokud se pracovníci domnívají, že začne pršet, prý se lidé pak bojí vycházet ven (město zasáhl v září ničivě cyklon). Je normální, že učitelé placení státem dostanou mzdu od školy, ve které vůbec neučí (kvůli automatickému pobírání platu jsou oficiálně přihlášeni na státní škole), naopak učí v nestátní, kde pobírají další výplatu. Státní úřady tyto věci vůbec nekontrolují a ani je nezajímají. Děti na státních školách tak nemá kdo vyučovat, protože jsou zaplněná místa – ovšem pouze papírově, učitel se na škole vůbec nevyskytuje, děti nemá kdo vyučovat. Školní docházka je nepovinná, je zde spousta analfabetů.
Celý státní aparát je v katastrofálním stavu, politikové rozkrádají státní kasu. Úroveň zdravotnictví neodpovídá normám, navíc všechny služby, ošetření, kontroly jsou placené, což si zdejší lidé většinou nemohou dovolit. Lidský život tu nemá valnou cenu, otázka života a smrti se příliš neřeší. V této souvislosti bych chtěla poukázat na zásluhy otce, který už asi šesti lidem pomohl v ohrožení. Rychlý převoz do nemocnice a okamžitý zásah ušetřil lidský život. Ve vesnici totiž lidé nemají možnost jak se dopravit do města s nemocnicí, ale zároveň jakoby nelpí na lékařské péči, jsou to drsní lidé, uvyklí na tvrdost života. Naprosto zanedbatelné procento tvoří případy sebevražd. Lidé ač žijí v obrovské bídě jsou zvyklí přijímat i negativní stránky života, myslím, že my jsme více zhýčkaní a přecitlivělí.
Ženy jsem viděla rodit na židli na dvorku (pochopitelně bez přítomnosti zdravotníka), po porodu začnou běžně pracovat, pohybují se po vesnici. I na Haiti se rodí dvojčata, obvykle však jedno z nich nepřežije.
Už malá děvčata nosí obrovské nádoby s vodou na hlavě, nebojí se těžké práce. Ženy tu mají nesnadnou roli, po svatbě si muž manželku jakoby nárokuje, známe případy i velmi inteligentních místních mužů, kteří své ženy bijí železnou tyčí.
Co se týče porodnosti jistě se Haiti vymyká současnému trendu. Zde se rodí velká spousta dětí, starší pomáhají s výchovou, starají se o mladší sourozence.
Haiti postrádá vzdělané lidi, pokud se mladému člověku podaří vystudovat (mohou mu v tom bránit ekonomické podmínky), většinou chce odejít ze země. Nejčastěji sní o práci v Americe (Miami), popř. ve Francii. Lidé nemají vztah ke své vlasti.
Pokud bych měla hodnotit povahový rys Haiťanů, zdá se mi, že příliš neumějí držet slovo, neochota přiznat chybu, trošku zbabělí, neumí se problémům postavit tváří v tvář, neumějí spolupracovat, preferují určitou vnějškovost – rádi se dávají na odiv. Pracovní morálka a nasazení jsou s našimi poměry zcela neporovnatelné.
Chudé poměry, které tu panují, však naopak mají i své pozitivní stránky, lidé jsou více pospolu, povídají si, zajímají se o svého souseda, jsou trpěliví, děti běhají stále venku, dovedou si spolu vyhrát, pomáhají si. V tomto smyslu jsou mi Haiťané vzorem, líbí se mi určitá drsnost, jsou odolní, nenaříkají kvůli maličkostem, nelitují se, nejsou rozmazlení. Život berou mnohem statečněji, nejsou rozhýčkaní jako my. Tím jak jsou chudí jsou i skromní, v jídle, vztazích, nárocích od života.
Není tu elektrika, lidé chodí brzy spát, někteří si svítí petrolejkou. Doprava je v podstatě především pěší, po vlastních nohou, větší vzdálenosti na oslovi. Skutečně velké vzdálenosti se pak absolvují na motorce či sedí na kamionu naloženém až po vrh pytlemi s rýží či uhlím. Cestovat po haitských silnicích, to je již zážitek sám o sobě, nepopsatelné. Asfaltové silnice nejsou, jde o kamenité a prašné úseky v terénu.
Oblečení obvykle obyčejné, často roztrhané a špinavé, na neděli se snaží mít svátečnější oděv i boty. Děvčata se s velkou oblibou češou, velkou módou je tu vplétání umělých vlasů, které přírodní vlas prodlouží a účes se pak nemusí udržovat. Chlapci si holí hlavu žiletkou, vlasy stříhají obvykle muži.
Jídlo se připravuje jednou denně, klasickým jídlem je rýže s fazolemi, k tomu se může podávat ryba. Oblíbenou pochoutkou je smažený banán, také kaše – kukuřičná, obilná, banánová. Z ovoce se pěstují nejčastěji banány, pomeranče, citrony, mango, avokádo, cukrová třtina, dále pak česnek, maniok, sladké brambory, papája. Zdejší obyvatelé k obdělávání půdy používají pouze motyku, k sekání pak mačetu, jiných nástrojů, které usnadňují práci neužívají. Neznají srp, kosu, pluh, pilu natož traktor či kombajn. Jídlo se připravuje na zemi a po té na otevřeném ohništi. Užívá se dřevěné uhlí, jeho získáváním trpí příroda, dochází k obrovskému plošnému mýcení lesů, po té k erozi půdy, země trpí suchem.
Hygienou se obyvatelé „Země hor“ také příliš netrápí. Většinou se koupou v moři, či v jakémsi uměle vybudovaném kanále, který slouží k rozvodu vody v zahradě, kde se pěstuje ovoce. Záchody lidé nemají, obvykle chodí do moře…
Všechny zvláštnosti a neobvyklosti chudé země nejde vypsat v úplnosti, snad jsem alespoň trošku naznačila a přiblížila, jaké podmínky zde panují a s jakými těžkostmi se tato země musí vypořádat….
Když je fronta veliká...
Otec Roman ve spolupráci s americkou charitou připravil pro nejchudší lidi z Baie de Henne a blízkého okolí pěkný vánoční dárek v podobě humanitární pomoci. Na faru dorazila velká spousta praktických věcí, tři dny po Štědrém dnu jsme zorganizovali rozdávání potravin, jednalo se o rýži, olej, fazole. Nejprve se utvořil seznam chudých, po té jsme vyrobili asi 500 kartiček, které se lidem rozdaly podle stupně chudoby, s těmi si pak v určený den přišli na faru, opravňovala k odběru jídla.
Už od samého rána na farním dvoře probíhaly nejrůznější přípravy. Utvořila se osvědčená parta pomocníků, kteří hlídali u brány, pouštěli skupinky po deseti lidech, kontrolovali kartičky, jiní rozdělovali jídlo, nosili pytle, další uklidňovali netrpělivé čekající před vraty. Před samotným začátkem jsme netrpělivě sledovali velký zástup lidí, kteří nervózně postávali před kostelem. Byla mezi nimi i řádka „černých pasažérů“, kteří se zkoušeli dostat různými způsoby přes bránu, vidina jídla „gratis“zlákala zkrátka i majetnější obyvatele vesnice.
Zpočátku se čekající chovali velmi rozumně, po čase však stoupala nervozita a vzájemná nevraživost mezi lidmi. Jednoho nebavilo čekat, druhý se obával, že na něho nezbude dosti rýže, jinému se dělalo špatně ze slunce, zkrátka všichni měli důvod, proč právě oni by měli být bráni přednostně. Mezi lidmi to vřelo, ze střechy fary jsem pozorovala pěstní zápasy, obávali jsme se, že vrata nevydrží nápor. Čekajících bylo vskutku mnoho, v neúprosném tropickém slunci za poledního času trpěli zejména starší a nemocní, ti se proto brali přednostně, přes zeď jsme podávali studenou vodu. Přišlo mi legrační, jak někteří obchodníci této situace využili - přímo mezi zástupem si rozložili deky a prodávali, na tržnici v tu chvíli totiž o zákazníky byla nouze, a tak se přesunuli tam, kde potencionálních nákupčích byla spousta.
Na farním dvoře se však naproti tomu zcela v klidu rozděloval příděl potravin, lidé děkovali otci Romanovi za zprostředkování pomoci z Ameriky, ženy si po haitském způsobu odnášely pytle s rýži na hlavách, starším lidem ochotně pomáhali mladí chlapci.
Celá akce trvala přes 6 hodin a kromě těch obávaných vrat, která se nakonec přece jen vyvrátila, jsme všichni zúčastnění náročnou akci přežili v pohodě a doufáme, že dobrá věc se podařila...
Otec Roman ve spolupráci s americkou charitou připravil pro nejchudší lidi z Baie de Henne a blízkého okolí pěkný vánoční dárek v podobě humanitární pomoci. Na faru dorazila velká spousta praktických věcí, tři dny po Štědrém dnu jsme zorganizovali rozdávání potravin, jednalo se o rýži, olej, fazole. Nejprve se utvořil seznam chudých, po té jsme vyrobili asi 500 kartiček, které se lidem rozdaly podle stupně chudoby, s těmi si pak v určený den přišli na faru, opravňovala k odběru jídla.
Už od samého rána na farním dvoře probíhaly nejrůznější přípravy. Utvořila se osvědčená parta pomocníků, kteří hlídali u brány, pouštěli skupinky po deseti lidech, kontrolovali kartičky, jiní rozdělovali jídlo, nosili pytle, další uklidňovali netrpělivé čekající před vraty. Před samotným začátkem jsme netrpělivě sledovali velký zástup lidí, kteří nervózně postávali před kostelem. Byla mezi nimi i řádka „černých pasažérů“, kteří se zkoušeli dostat různými způsoby přes bránu, vidina jídla „gratis“zlákala zkrátka i majetnější obyvatele vesnice.
Zpočátku se čekající chovali velmi rozumně, po čase však stoupala nervozita a vzájemná nevraživost mezi lidmi. Jednoho nebavilo čekat, druhý se obával, že na něho nezbude dosti rýže, jinému se dělalo špatně ze slunce, zkrátka všichni měli důvod, proč právě oni by měli být bráni přednostně. Mezi lidmi to vřelo, ze střechy fary jsem pozorovala pěstní zápasy, obávali jsme se, že vrata nevydrží nápor. Čekajících bylo vskutku mnoho, v neúprosném tropickém slunci za poledního času trpěli zejména starší a nemocní, ti se proto brali přednostně, přes zeď jsme podávali studenou vodu. Přišlo mi legrační, jak někteří obchodníci této situace využili - přímo mezi zástupem si rozložili deky a prodávali, na tržnici v tu chvíli totiž o zákazníky byla nouze, a tak se přesunuli tam, kde potencionálních nákupčích byla spousta.
Na farním dvoře se však naproti tomu zcela v klidu rozděloval příděl potravin, lidé děkovali otci Romanovi za zprostředkování pomoci z Ameriky, ženy si po haitském způsobu odnášely pytle s rýži na hlavách, starším lidem ochotně pomáhali mladí chlapci.
Celá akce trvala přes 6 hodin a kromě těch obávaných vrat, která se nakonec přece jen vyvrátila, jsme všichni zúčastnění náročnou akci přežili v pohodě a doufáme, že dobrá věc se podařila...
Pohádková realita
...předvánoční úvaha s troškou fantazie
Když jsem byla malá a četla pohádkové příběhy o princeznách, sultánech nebo královských hostinách, chtěla jsem vždycky takové místo navštívit a alespoň chvíli si takto užívat. Na katedře české literatury jsem studovala dětskou literaturu, takže vím co v minulosti tyto postavy a prostředí představovaly a z čeho vycházejí, já bych je však v dnešní době aplikovala na současné rozdělení světa, tedy na tzv. západní a tzv. třetí svět.
Princezny obvykle žily v nádherných komnatách obklopeni služebnictvem, jezdily v kočáře, co si usmyslely to dostaly, stůl se prohýbal vybranými lahůdkami. V tu chvíli obvykle přišel pěšky v roztrhaných šatech vandrák, kterému kručelo mu v břiše. V tom vandrákovi vidím průměrného dnešního Haiťana. Je to typ prostého člověka, který chodí v roztrhaných šatech, obvykle bez bot. Jeho stravu tvoří chléb, voda a rýže, někdy jsou však dny, kdy chodí spát hladový. Takový člověk šlape i velké vzdálenosti pěšky, umí tvrdě pracovat, vstává už před pátou ranní, ulehá brzy, tma mu nedovolí déle bdít. Jeho životní prostor tvoří vesnice, dále se obvykle nedostane, pokud ano výlet do města je pro něj jedinečný životní zážitek. Jeho majetkem je prostý domek o jedné místnosti, kde spí s kupou dětí pohromadě na zemi. Vybavení domu tvoří jen nádobí a věci denní potřeby, žádný nábytek. Věci pro zábavu nebo potěšení nezná, volný čas vyplňuje povídáním se známými.
Naproti tomu náš životní styl asi netřeba popisovat, všichni jej známé. To jsou právě v porovnání s výše popisovaným prostředím ty překrásné paláce s množstvím jídla a možností. Kdyby takový Haiťan vstoupil do našich domovů, z té krásy by se mu zatočila hlava. Zem není hliněná, v koupelně po otočení kohoutkem teče voda, jídla nekonečný výběr, na spaní matrace (vzpomínáte na Princeznu na hrášku?), krásné vybavení – sklo, květiny, světlo, kov, kachličky, vana, židle, obrazy, dřevo. V pohádkách se to jen hemžilo služebnictvem, ale ani to nechybí, máme přece v domácnostech nejrůznější pomocníky, takovou automatickou pračku by ženy, které perou v potoce jistě uvítaly, anebo elektrickou troubu! To by bylo ušetřeno času a námahy při hledání a nošení dříví, zakládání ohně. Šatů plná skříň, nejméně jeden kočár zaparkovaný v garáži. A těch zážitků a zajímavých věcí, které máme možnost sledovat, poznat. Může to být třeba poučný film nebo výlet na hezké místo.
Nikdy by mě nenapadlo myslet si, že náš malý domek v Lošticích je vlastně překrásný palác, ale věřte, že dnes vím, že kdybych sem zavedla jedno z těch krásných malých dětí, které mám kolem sebe, poprvé v jejich životě je usadila do pohodlné sedačky a nabídla jim běžný oběd, byla bych pro ně právě tou bohatou princeznou, kterou jsem kdysi tak chtěla být.
...předvánoční úvaha s troškou fantazie
Když jsem byla malá a četla pohádkové příběhy o princeznách, sultánech nebo královských hostinách, chtěla jsem vždycky takové místo navštívit a alespoň chvíli si takto užívat. Na katedře české literatury jsem studovala dětskou literaturu, takže vím co v minulosti tyto postavy a prostředí představovaly a z čeho vycházejí, já bych je však v dnešní době aplikovala na současné rozdělení světa, tedy na tzv. západní a tzv. třetí svět.
Princezny obvykle žily v nádherných komnatách obklopeni služebnictvem, jezdily v kočáře, co si usmyslely to dostaly, stůl se prohýbal vybranými lahůdkami. V tu chvíli obvykle přišel pěšky v roztrhaných šatech vandrák, kterému kručelo mu v břiše. V tom vandrákovi vidím průměrného dnešního Haiťana. Je to typ prostého člověka, který chodí v roztrhaných šatech, obvykle bez bot. Jeho stravu tvoří chléb, voda a rýže, někdy jsou však dny, kdy chodí spát hladový. Takový člověk šlape i velké vzdálenosti pěšky, umí tvrdě pracovat, vstává už před pátou ranní, ulehá brzy, tma mu nedovolí déle bdít. Jeho životní prostor tvoří vesnice, dále se obvykle nedostane, pokud ano výlet do města je pro něj jedinečný životní zážitek. Jeho majetkem je prostý domek o jedné místnosti, kde spí s kupou dětí pohromadě na zemi. Vybavení domu tvoří jen nádobí a věci denní potřeby, žádný nábytek. Věci pro zábavu nebo potěšení nezná, volný čas vyplňuje povídáním se známými.
Naproti tomu náš životní styl asi netřeba popisovat, všichni jej známé. To jsou právě v porovnání s výše popisovaným prostředím ty překrásné paláce s množstvím jídla a možností. Kdyby takový Haiťan vstoupil do našich domovů, z té krásy by se mu zatočila hlava. Zem není hliněná, v koupelně po otočení kohoutkem teče voda, jídla nekonečný výběr, na spaní matrace (vzpomínáte na Princeznu na hrášku?), krásné vybavení – sklo, květiny, světlo, kov, kachličky, vana, židle, obrazy, dřevo. V pohádkách se to jen hemžilo služebnictvem, ale ani to nechybí, máme přece v domácnostech nejrůznější pomocníky, takovou automatickou pračku by ženy, které perou v potoce jistě uvítaly, anebo elektrickou troubu! To by bylo ušetřeno času a námahy při hledání a nošení dříví, zakládání ohně. Šatů plná skříň, nejméně jeden kočár zaparkovaný v garáži. A těch zážitků a zajímavých věcí, které máme možnost sledovat, poznat. Může to být třeba poučný film nebo výlet na hezké místo.
Nikdy by mě nenapadlo myslet si, že náš malý domek v Lošticích je vlastně překrásný palác, ale věřte, že dnes vím, že kdybych sem zavedla jedno z těch krásných malých dětí, které mám kolem sebe, poprvé v jejich životě je usadila do pohodlné sedačky a nabídla jim běžný oběd, byla bych pro ně právě tou bohatou princeznou, kterou jsem kdysi tak chtěla být.
Navštívení, na které NIKDY nezapomenu!
V Baie de Henne nemáme televizi ani internet, a tak večery s otcem Romanem trávíme povídáním. Jednoho větrného večera jsme si opět sdělovali naše denní dojmy a zážitky, když nás napadlo, že by bylo dobré pomáhat také starým lidem, nejenom dětem. Na Haiti totiž neexistuje žádný sociální systém, stát se o své občany v podstatě vůbec nestará, staří nemocní lidé, kteří nemají možnost výdělku (což vlastně nemají v podstatě ani zdraví mladí lidé...) jsou tak odkázáni pouze na pomoc svých dětí, širšího příbuzenstva. To je někdy velký problém. Někteří jsou totiž bezdětní, jiným potomci odešli do zahraničí (většinou do Miami v USA), další bydlí daleko ve městě, anebo jsou také děti, kteří o své rodiče nejeví zájem a nechtějí o ně pečovat.
Otec Roman proto sestavil s pomocí místní obětavé farnice seznam těch nejchudších, já jsem dostala za úkol tyto lidí obejít, zmonitorovat jejich situaci, zjistit jaké jsou jejich potřeby a přání, popovídat si s nimi. A tak jsem se jednoho dopoledne vydala za haitskými babičkami a dědečky - pod pojmem chudí lidé jsem si dokázala vytvořit určitou představu, navíc jsem již zvyklá vidět denně bídu, na Ukrajině jsem se setkala se smutnými osudy také, od návštěvy jsem neočekávala nic překvapivého, pouze šlo o zmapování situace a následnou pomoc. Netušila jsem, že tato obchůzka bude pro mě neskutečný zážitek, zůstane navěky vrytá v paměti a vzbudí ve mně velké pohnutky.
Už když jsem navštívila první paní, která ležela v prachu na ulici před svým domem, chyběly jí části prstů, a stěžovala si, že vlastní děti se o ní nestarají, pochopila jsem, že dnešní návštěvy budou mimořádné. Další zastávka vedla do domu bezdětné paní, která bydlela v polorozpadlé děravé chatrči, o rozměrech přibližně 6m2. Byla velmi příjemná a dobrosrdečná, nestěžovala si, pouze si zasteskla, že jí při dešti děravou střechou zatéká. Za nabídnutou pomoc byla velmi vděčná a bez přestání děkovala. Cítila se velmi osaměle, kromě postele v temném kamrlíku neměla nic. Má cesta pokračovala k starému pánovi, také bezdětnému, který má velmi zkroucené a špatné nohy, za pomoci hůlky, jakéhosi klacku stěží chodí. Ve své místnůstce, v domě u cizích lidí mi ukazoval své zázemí. Měl jen postel. Nic jiného. Nebylo kam položit chleba, ovoce. Neměl židli, hrnek ani další košili. Na řadu přišla návštěva paní, o které mě dopředu lidé upozorňovali, že je pomatená a že ať neztrácím čas, že nechápe souvislosti. S malým ostychem jsem vstupovala na její dvorek, nevěděla jsem, jak s takovým člověkem jednat. Přednesla jsem jí nabízenou pomoc, podala jídlo a paní naprosto spontánně začala plakat, děkovat a modlit se za mě a otce Romana k Pánu Bohu. Prosila mě, že by ráda nějaké šaty, chtěla by chodit do kostela, ale má jen jedny rozedrané, v kterých se stydí jít na nedělní bohoslužbu. dále mi ukázala svůj příbytek. Neměla ani postel, ležela na holé zemi. Jídlo připravovala venku na malém kameni, uhlí ani dřevo jsem však nikde neviděla. Tito lidé nejedí někdy mnoho dnů za sebou.
Obešla jsem pak ještě další staré lidi, obzvlášť mě zasáhla návštěva slepé paní, která schoulená ležela na posteli a spala. Byla velmi drobná, vyzáblá, připomínala malé dítě. Všichni tito lidé vystupovali velmi pokorně, s vděčností. Další den tyto chudé seniory obešel otec, který každého obdaroval velkou finanční částkou, tu jim pak přislíbil vyplácet každý měsíc.
Snad jsme tak tímto pomohli životem zkoušeným lidem, kteří i přes své velké bolesti, nemoci a opovržení vlastními dětmi i okolím, neztratili naději v lepší zítřek a ten jak doufám, už přichází....
V Baie de Henne nemáme televizi ani internet, a tak večery s otcem Romanem trávíme povídáním. Jednoho větrného večera jsme si opět sdělovali naše denní dojmy a zážitky, když nás napadlo, že by bylo dobré pomáhat také starým lidem, nejenom dětem. Na Haiti totiž neexistuje žádný sociální systém, stát se o své občany v podstatě vůbec nestará, staří nemocní lidé, kteří nemají možnost výdělku (což vlastně nemají v podstatě ani zdraví mladí lidé...) jsou tak odkázáni pouze na pomoc svých dětí, širšího příbuzenstva. To je někdy velký problém. Někteří jsou totiž bezdětní, jiným potomci odešli do zahraničí (většinou do Miami v USA), další bydlí daleko ve městě, anebo jsou také děti, kteří o své rodiče nejeví zájem a nechtějí o ně pečovat.
Otec Roman proto sestavil s pomocí místní obětavé farnice seznam těch nejchudších, já jsem dostala za úkol tyto lidí obejít, zmonitorovat jejich situaci, zjistit jaké jsou jejich potřeby a přání, popovídat si s nimi. A tak jsem se jednoho dopoledne vydala za haitskými babičkami a dědečky - pod pojmem chudí lidé jsem si dokázala vytvořit určitou představu, navíc jsem již zvyklá vidět denně bídu, na Ukrajině jsem se setkala se smutnými osudy také, od návštěvy jsem neočekávala nic překvapivého, pouze šlo o zmapování situace a následnou pomoc. Netušila jsem, že tato obchůzka bude pro mě neskutečný zážitek, zůstane navěky vrytá v paměti a vzbudí ve mně velké pohnutky.
Už když jsem navštívila první paní, která ležela v prachu na ulici před svým domem, chyběly jí části prstů, a stěžovala si, že vlastní děti se o ní nestarají, pochopila jsem, že dnešní návštěvy budou mimořádné. Další zastávka vedla do domu bezdětné paní, která bydlela v polorozpadlé děravé chatrči, o rozměrech přibližně 6m2. Byla velmi příjemná a dobrosrdečná, nestěžovala si, pouze si zasteskla, že jí při dešti děravou střechou zatéká. Za nabídnutou pomoc byla velmi vděčná a bez přestání děkovala. Cítila se velmi osaměle, kromě postele v temném kamrlíku neměla nic. Má cesta pokračovala k starému pánovi, také bezdětnému, který má velmi zkroucené a špatné nohy, za pomoci hůlky, jakéhosi klacku stěží chodí. Ve své místnůstce, v domě u cizích lidí mi ukazoval své zázemí. Měl jen postel. Nic jiného. Nebylo kam položit chleba, ovoce. Neměl židli, hrnek ani další košili. Na řadu přišla návštěva paní, o které mě dopředu lidé upozorňovali, že je pomatená a že ať neztrácím čas, že nechápe souvislosti. S malým ostychem jsem vstupovala na její dvorek, nevěděla jsem, jak s takovým člověkem jednat. Přednesla jsem jí nabízenou pomoc, podala jídlo a paní naprosto spontánně začala plakat, děkovat a modlit se za mě a otce Romana k Pánu Bohu. Prosila mě, že by ráda nějaké šaty, chtěla by chodit do kostela, ale má jen jedny rozedrané, v kterých se stydí jít na nedělní bohoslužbu. dále mi ukázala svůj příbytek. Neměla ani postel, ležela na holé zemi. Jídlo připravovala venku na malém kameni, uhlí ani dřevo jsem však nikde neviděla. Tito lidé nejedí někdy mnoho dnů za sebou.
Obešla jsem pak ještě další staré lidi, obzvlášť mě zasáhla návštěva slepé paní, která schoulená ležela na posteli a spala. Byla velmi drobná, vyzáblá, připomínala malé dítě. Všichni tito lidé vystupovali velmi pokorně, s vděčností. Další den tyto chudé seniory obešel otec, který každého obdaroval velkou finanční částkou, tu jim pak přislíbil vyplácet každý měsíc.
Snad jsme tak tímto pomohli životem zkoušeným lidem, kteří i přes své velké bolesti, nemoci a opovržení vlastními dětmi i okolím, neztratili naději v lepší zítřek a ten jak doufám, už přichází....
Vysvědčení
Vysvědčení s hlučnou tečkou
V pátek 19. 12. se na škole Saint Maria Goretti konala velká sláva. Děti dostaly vysvědčení a zároveň dárky k Vánocům, rodiče dětí, které jsou v adopci pak obdrželi praktickou pozornost - rýži, olej a fazole.
Děti už týden užívají zaslouženého volna, za to učitelé měli v posledním týdnu velmi napilno. Opravovali závěrečné testy, které se skládali ze všech předmětů – tedy francouzského jazyka, kreolštiny, sociálních věd, přírodních věd, malování, ale také třeba diktátu, katechismu nebo tance. Po té vyplňovali vysvědčení, připravovali s dětmi zábavné vystoupení pro rodiče, zdobili jídelnu.
Ve čtvrtek jsem pomáhala s přípravami na páteční dopoledne i já. Třídila jsem panenky, které dorazily z České republiky, protože některé byly dosti polámané a špinavé, stříhala jsem látku. Děvčata totiž letos obdrží velmi praktický dárek – látku, z které si mohou ušít sváteční oblečení, například do kostela nebo pro jinou příležitost. Chlapci dostali tenisový míček, nebo stříkací pistoli.
Po úvodním zahájení, kdy ředitelka školy připomněla význam vzdělání pro děti na Haiti a zmínila důležitou roli adoptivních rodičů z Česka, se slova ujal otec Roman, který krátce promluvil o smyslu Vánoc a poděkoval všem, kteří se podílí na chodu a činnosti školy v Baie de Henne. Po té s krátkými příspěvky vystoupili někteří učitelé, týkali se většinou praktických záležitostí jako jsou včasné příchody do školy, absence, nákup učebnic, finanční záležitosti apod. Následovala krátká vystoupení žáků, každá z tříd si připravila píseň s tancem či krátkou promluvou. Nakonec se rozdávalo vysvědčení a dárečky. Pro vysvědčení si děti chodily společně s rodiči, při udělování panenek však docházelo často k různým tahanicím a celkově se jídelnou ve které ceremoniál probíhal, nesl křik, bylo nutné děti vybízet ke klidu, otec Roman začal v legraci po těch nejhlučnějších stříkat z dětských pistolí vodu. Při rozdělování jídla rodičům pak nastal naprosto neorganizovaný chaos a vřískot, přiznám se, že jsem se raději odebrala domů, déle už jsem neměla náladu rozvášněné rodiče sledovat
V pátek 19. 12. se na škole Saint Maria Goretti konala velká sláva. Děti dostaly vysvědčení a zároveň dárky k Vánocům, rodiče dětí, které jsou v adopci pak obdrželi praktickou pozornost - rýži, olej a fazole.
Děti už týden užívají zaslouženého volna, za to učitelé měli v posledním týdnu velmi napilno. Opravovali závěrečné testy, které se skládali ze všech předmětů – tedy francouzského jazyka, kreolštiny, sociálních věd, přírodních věd, malování, ale také třeba diktátu, katechismu nebo tance. Po té vyplňovali vysvědčení, připravovali s dětmi zábavné vystoupení pro rodiče, zdobili jídelnu.
Ve čtvrtek jsem pomáhala s přípravami na páteční dopoledne i já. Třídila jsem panenky, které dorazily z České republiky, protože některé byly dosti polámané a špinavé, stříhala jsem látku. Děvčata totiž letos obdrží velmi praktický dárek – látku, z které si mohou ušít sváteční oblečení, například do kostela nebo pro jinou příležitost. Chlapci dostali tenisový míček, nebo stříkací pistoli.
Po úvodním zahájení, kdy ředitelka školy připomněla význam vzdělání pro děti na Haiti a zmínila důležitou roli adoptivních rodičů z Česka, se slova ujal otec Roman, který krátce promluvil o smyslu Vánoc a poděkoval všem, kteří se podílí na chodu a činnosti školy v Baie de Henne. Po té s krátkými příspěvky vystoupili někteří učitelé, týkali se většinou praktických záležitostí jako jsou včasné příchody do školy, absence, nákup učebnic, finanční záležitosti apod. Následovala krátká vystoupení žáků, každá z tříd si připravila píseň s tancem či krátkou promluvou. Nakonec se rozdávalo vysvědčení a dárečky. Pro vysvědčení si děti chodily společně s rodiči, při udělování panenek však docházelo často k různým tahanicím a celkově se jídelnou ve které ceremoniál probíhal, nesl křik, bylo nutné děti vybízet ke klidu, otec Roman začal v legraci po těch nejhlučnějších stříkat z dětských pistolí vodu. Při rozdělování jídla rodičům pak nastal naprosto neorganizovaný chaos a vřískot, přiznám se, že jsem se raději odebrala domů, déle už jsem neměla náladu rozvášněné rodiče sledovat
Školní jídelna
Do posledního zrníčka...
Školní jídelna školy v BdH bývá prostorem pro polední oběd, různé oficiální příležitosti, besídky, karneval, píši zde s dětmi dopisy. Už od brzkého rána se prostorem line příjemná vůně česneku a cibulky, kuchařky připravují rýži, čistí hrnce, dokupují některé suroviny.
Vybavení české školní jídelny s tou haitskou asi příliš srovnat nelze, je totiž velmi prosté, po stranách zdí jsou umístěné dlouhé lavice beze stolů, většina dětí sedí na betonových cihlách. Na přípravě jídla pro 300 strávníků se podílí tři kuchařky a jedna pomocnice. Tyto ženy připravují jídlo, umývají nádobí i vydávají jídlo dětem. vaří se ve třech obrovských kotlích na ohni, jako otop slouží větve stromů nebo dřevěné uhlí, veškerá úprava jídla se odehrává na zemi.
Právě pomáhání v jídelně patří k mým oblíbeným činnostem. Baví mě pozorovat žáčky při jídle, když mají plnou „papulu“ syté dobroty, boule za ušima, v tichostí vyškrabují poslední zrníčka rýže, při odchodu si drží plná bříška. Třídy chodí na oběd postupně, není tolik nádobí. Začíná se od předškoláčků až k těm největším. Děti paní kuchařky hlasitě pozdraví, seřadí se do dvojstupu a po té se pomodlí. Porce jsou opravdu veliké, každý den dostávají rýži s fazolemi, obvykle s omáčkou či kouskem ryby, nejčastěji sardinkami. Pro většinu dětí je tato porce jediným jídlem dne.
Školní jídelna školy v BdH bývá prostorem pro polední oběd, různé oficiální příležitosti, besídky, karneval, píši zde s dětmi dopisy. Už od brzkého rána se prostorem line příjemná vůně česneku a cibulky, kuchařky připravují rýži, čistí hrnce, dokupují některé suroviny.
Vybavení české školní jídelny s tou haitskou asi příliš srovnat nelze, je totiž velmi prosté, po stranách zdí jsou umístěné dlouhé lavice beze stolů, většina dětí sedí na betonových cihlách. Na přípravě jídla pro 300 strávníků se podílí tři kuchařky a jedna pomocnice. Tyto ženy připravují jídlo, umývají nádobí i vydávají jídlo dětem. vaří se ve třech obrovských kotlích na ohni, jako otop slouží větve stromů nebo dřevěné uhlí, veškerá úprava jídla se odehrává na zemi.
Právě pomáhání v jídelně patří k mým oblíbeným činnostem. Baví mě pozorovat žáčky při jídle, když mají plnou „papulu“ syté dobroty, boule za ušima, v tichostí vyškrabují poslední zrníčka rýže, při odchodu si drží plná bříška. Třídy chodí na oběd postupně, není tolik nádobí. Začíná se od předškoláčků až k těm největším. Děti paní kuchařky hlasitě pozdraví, seřadí se do dvojstupu a po té se pomodlí. Porce jsou opravdu veliké, každý den dostávají rýži s fazolemi, obvykle s omáčkou či kouskem ryby, nejčastěji sardinkami. Pro většinu dětí je tato porce jediným jídlem dne.
Vánoce
Vánoce
Letošní Vánoce se mi podařilo prožít zcela v jiném stylu, než je obvyklé. Adventní doba utekla jako voda, tropické teploty také nijak nepřidaly na atmosféře blížících se svátků, a tak jsem nějak instinktivně začala řešit dárky a přípravy spojené s dobou sváteční téměř poslední den. Jenže na Haiti se žádné dárky nedávají, a tak jsem zjistila, že vlastně není nad čím dumat, co vymýšlet...Nakonec jsem přece jenom nejbližším přátelům a známým koupila drobné - spíše praktické dárky, děti dostaly malé pozornosti již při udělování vysvědčení na škole.
Den před Štědrým dnem dorazil na faru kamion, který přivezl 110 pytlů rýže, spoustu beden s hračkami, plechovkami s jídlem, pitnou vodou, oblečením i jinými užitečnými věcmi. Tyto věci – dar charity z Port de Paix poslouží těm nejchudším a nejpotřebnějším. Otec vyrobil speciální kartičky, které předem vytipovaní lidé obdrží a s nimiž si pak mohou vyzvednout určené množství potravin. Příjezd nákladního auta a ukládání věcí způsobil na farním dvoře značný poprask, lidé radostně přihlíželi, nakukovali do beden a dohadovali se, co by se jim hodilo, co se jim nejvíce líbí.
Celý Štědrý den jsem vzpomínala na atmosféru Vánoc u nás v Čechách a přiznám se, že se mi dosti zastesklo po domově a mých blízkých. Alespoň že jsem měla spoustu práce s přípravou, nebyl tak čas připomínat si vůni vanilkových rohlíčků, pohádky v televizi, či koledy. Ráno jsem pomáhala s přípravou prostor v kostele. Stavěl se betlém, ovšem trošku jinak než je našinec navyklý. Nejprve se chlapci vydali do zahrady pro čtyři banánovníky a palmové ratolesti. Ze stromů banánů se utvořila konstrukce o čtyřech stranách, meziprostory se pak vyplnili upletenou zástěnou z palmových větví. Do zeleně se vpletly nejrůznější ozdoby, balónky, řetězy, také stěny kostela se vyzdobily v barevném a veselém duchu. Pak jsme nacvičovali vánoční písně, některé ve francouzštině jiné v kreolštině. Nácvik zabral dosti času, zpěváky tvořily děti a mládež, občas přes projevy nevole, křik a hádky nebylo možno pokračovat, ale to je tu na Haiti běžné, vždyť o tom píšu snad v každém příspěvku... Odpoledne jsem vyplnila nejrůznějšími hrami s dětmi, zkoušela jsem také starší chlapce učit hrát na piano. K večeru proběhla další zkouška se sborem. S otcem jsme začali večeřet v sedm hodin, měla jsem špagety ( pochopitelně bez masa, kečupu či sýra) otec si dal chleba s paštikou. A tak jsme prožili skutečně pouze duchovně laděný Štědrý den, no přiznám se, že jsem vzpomněla na některé druhy cukroví, ovoce, masa a jiných dobrot, které v tu dobu jistě zaplňovali stůl v Lošticích, ale s otcem jsme to myslím brali sportovně, navíc přišla pozitivní tečka v podobě slivovice. Ta pomohla zejména mně, protože po večeři jsme se šli podívat do kostela, kde probíhala před „půlnoční mší“ animace, obdoba našich besídek. Děti ale i starší zpívali či recitovali písně, tancovali. Jakmile jsem vstoupila do dveří, slyším jak z mikrofonu uvaděč vykřikuje mé jméno, ani nevím jak, najednou jsem stála před lidmi a před pro mě nelehkým úkolem zazpívat nějakou píseň. Tak jsem spustila Veselé vánoční hody, v tu chvíli mě nic lepšího nenapadlo. Zpěv za moc nestál, ale lidi mě povzbuzovali a měla jsem dlouhý potlesk, a tak jsem měla radost, že mě podpořili a byl to pro mě takový srdečný dárek na Vánoce.
Po mši jsme ještě chvíli poseděli s otcem v kuchyni, ale zmoženi únavou jsme krátce před půlnocí ulehli. Netradiční slavení Štědrého dne mi opět připomenulo, jak doma je doma a že bych naše české zvyky a tradice, zimní atmosféru a pohodu v kruhu rodinném nevyměnila za nic na světě....
Letošní Vánoce se mi podařilo prožít zcela v jiném stylu, než je obvyklé. Adventní doba utekla jako voda, tropické teploty také nijak nepřidaly na atmosféře blížících se svátků, a tak jsem nějak instinktivně začala řešit dárky a přípravy spojené s dobou sváteční téměř poslední den. Jenže na Haiti se žádné dárky nedávají, a tak jsem zjistila, že vlastně není nad čím dumat, co vymýšlet...Nakonec jsem přece jenom nejbližším přátelům a známým koupila drobné - spíše praktické dárky, děti dostaly malé pozornosti již při udělování vysvědčení na škole.
Den před Štědrým dnem dorazil na faru kamion, který přivezl 110 pytlů rýže, spoustu beden s hračkami, plechovkami s jídlem, pitnou vodou, oblečením i jinými užitečnými věcmi. Tyto věci – dar charity z Port de Paix poslouží těm nejchudším a nejpotřebnějším. Otec vyrobil speciální kartičky, které předem vytipovaní lidé obdrží a s nimiž si pak mohou vyzvednout určené množství potravin. Příjezd nákladního auta a ukládání věcí způsobil na farním dvoře značný poprask, lidé radostně přihlíželi, nakukovali do beden a dohadovali se, co by se jim hodilo, co se jim nejvíce líbí.
Celý Štědrý den jsem vzpomínala na atmosféru Vánoc u nás v Čechách a přiznám se, že se mi dosti zastesklo po domově a mých blízkých. Alespoň že jsem měla spoustu práce s přípravou, nebyl tak čas připomínat si vůni vanilkových rohlíčků, pohádky v televizi, či koledy. Ráno jsem pomáhala s přípravou prostor v kostele. Stavěl se betlém, ovšem trošku jinak než je našinec navyklý. Nejprve se chlapci vydali do zahrady pro čtyři banánovníky a palmové ratolesti. Ze stromů banánů se utvořila konstrukce o čtyřech stranách, meziprostory se pak vyplnili upletenou zástěnou z palmových větví. Do zeleně se vpletly nejrůznější ozdoby, balónky, řetězy, také stěny kostela se vyzdobily v barevném a veselém duchu. Pak jsme nacvičovali vánoční písně, některé ve francouzštině jiné v kreolštině. Nácvik zabral dosti času, zpěváky tvořily děti a mládež, občas přes projevy nevole, křik a hádky nebylo možno pokračovat, ale to je tu na Haiti běžné, vždyť o tom píšu snad v každém příspěvku... Odpoledne jsem vyplnila nejrůznějšími hrami s dětmi, zkoušela jsem také starší chlapce učit hrát na piano. K večeru proběhla další zkouška se sborem. S otcem jsme začali večeřet v sedm hodin, měla jsem špagety ( pochopitelně bez masa, kečupu či sýra) otec si dal chleba s paštikou. A tak jsme prožili skutečně pouze duchovně laděný Štědrý den, no přiznám se, že jsem vzpomněla na některé druhy cukroví, ovoce, masa a jiných dobrot, které v tu dobu jistě zaplňovali stůl v Lošticích, ale s otcem jsme to myslím brali sportovně, navíc přišla pozitivní tečka v podobě slivovice. Ta pomohla zejména mně, protože po večeři jsme se šli podívat do kostela, kde probíhala před „půlnoční mší“ animace, obdoba našich besídek. Děti ale i starší zpívali či recitovali písně, tancovali. Jakmile jsem vstoupila do dveří, slyším jak z mikrofonu uvaděč vykřikuje mé jméno, ani nevím jak, najednou jsem stála před lidmi a před pro mě nelehkým úkolem zazpívat nějakou píseň. Tak jsem spustila Veselé vánoční hody, v tu chvíli mě nic lepšího nenapadlo. Zpěv za moc nestál, ale lidi mě povzbuzovali a měla jsem dlouhý potlesk, a tak jsem měla radost, že mě podpořili a byl to pro mě takový srdečný dárek na Vánoce.
Po mši jsme ještě chvíli poseděli s otcem v kuchyni, ale zmoženi únavou jsme krátce před půlnocí ulehli. Netradiční slavení Štědrého dne mi opět připomenulo, jak doma je doma a že bych naše české zvyky a tradice, zimní atmosféru a pohodu v kruhu rodinném nevyměnila za nic na světě....
Smuteční mše
Smuteční mše
V den kdy si celý svět připomíná mezinárodní den boje proti AIDS, jsme měli v Baie de Henne poslední rozloučení s člověkem, který právě této nemoci podlehl v celkem mladém věku. Protože by bylo neslušné nezúčastnit se pohřbu, lidé na Haiti si totiž obzvláště cení když přijdete na pohřeb jejich příbuzného, vypravila jsem se na smuteční mši také. Netušila jsem však, že toto bude doposud jeden z největších zážitků na Haiti.
Protože šlo o muže manuálně schopného, pomáhal ve vesnici budovat tržnici i školu, měl spoustu přátel a také vcelku slušné příjmy, mohla si jeho rodina dovolit objednat automobil z nejbližšího města. Už samotný nápis AMBULANCE na pohřebním voze mi přišel zvláštní, navíc je auto vybaveno majákem se sirénou.
Po vstupu do kostela jsem byla překvapena, kolik lidí včetně dětí se aktu přišlo zúčastnit, navíc všichni velmi pěkně oblečeni. Nebylo pochyby o tom, že tento obřad vnímají jako poslední projev úcty zemřelému se vší vážností a poctami.
Po krátkém úvodu jsem zaslechla slabé naříkání téměř ze všech stran, nevěnovala jsem tomu pozornost, patrně byl nebožtík ve velké oblibě. Když však začaly hlasy sílit, překvapeně jsem se rozhlížela kolem, brečeli úplně všichni, i dospělí muži máčeli kapesník proudem slz. Při kropení rakve svěcenou vodou se kostelem rozléhal již vyloženě řev, ryk a zvuky, které nejde ani popsat, či napodobit. Až uši zaléhaly a mráz sjížděl po zádech. Ženy se vrhaly na zem, omdlévaly, propadaly záchvatům šílenství, museli je vynášet v křečích z kostela ven. V tu chvíli už křičeli úplně všichni a já jsem si připadla jako v kotli běsnícího davu, který nebylo možné utišit, lidé byli rozvášnění, z hrdel se jim draly výkřiky zoufalství, nářek nabýval na intenzitě. Chápu, že je dobré když emoce z člověka vycházejí, ale projevy smyslů zbavených lidí mi přišly chvílemi až přehnané a trošku teatrální. Otec Roman se pokoušel řevnící pozůstalé utišit, ovšem zcela marně, nepomohlo ani náležité zesílení mikrofonu. Po obřadu jsem s vytřeštěnýma očima postávala před kostelem, uslzení lidé kteří mě míjeli, mi s dojetím oznamovali: „Ach, to byl nádherný pohřeb, nejkrásnější!“ Záhy jsem pochopila jak jiná mentalita jsou lidé, s kterými bydlím v jedné vesnici, jak odlišná kultura jsme my Evropané. Když kolem mě procházel otec Roman a z mé vystrašené tváře vyčetl zvláštní pocity, jeho uklidňující slova zněla: „ No to ještě bylo dobrý, někdy je musí svazovat provazem!“
Celý průvod se po té odebral na hřbitov, doprovázen zpěvem a pláčem. Místo posledního odpočinku je také odlišné od našich zvyklostí, hroby jsou betonové, často však polorozbořené, bohatší rodiny mají hrobky natřené bílou či modrou barvou, které jsou na můj vkus až příliš obrovské a nevkusné (obvykle pro 6 lidí). Připadne mi, že hrobky mají mnohdy honosnější než vlastní domy. Chybí jména zemřelých, květin je po skromnu a jsou umělé. Klasické osázení zelení s kytičkami tu nenajdeme. Po hřbitově se prohání kozy, některé hroby jsou poškozené (vliv voodoo), lidé na toto místo v podstatě ani nechodí.
V den kdy si celý svět připomíná mezinárodní den boje proti AIDS, jsme měli v Baie de Henne poslední rozloučení s člověkem, který právě této nemoci podlehl v celkem mladém věku. Protože by bylo neslušné nezúčastnit se pohřbu, lidé na Haiti si totiž obzvláště cení když přijdete na pohřeb jejich příbuzného, vypravila jsem se na smuteční mši také. Netušila jsem však, že toto bude doposud jeden z největších zážitků na Haiti.
Protože šlo o muže manuálně schopného, pomáhal ve vesnici budovat tržnici i školu, měl spoustu přátel a také vcelku slušné příjmy, mohla si jeho rodina dovolit objednat automobil z nejbližšího města. Už samotný nápis AMBULANCE na pohřebním voze mi přišel zvláštní, navíc je auto vybaveno majákem se sirénou.
Po vstupu do kostela jsem byla překvapena, kolik lidí včetně dětí se aktu přišlo zúčastnit, navíc všichni velmi pěkně oblečeni. Nebylo pochyby o tom, že tento obřad vnímají jako poslední projev úcty zemřelému se vší vážností a poctami.
Po krátkém úvodu jsem zaslechla slabé naříkání téměř ze všech stran, nevěnovala jsem tomu pozornost, patrně byl nebožtík ve velké oblibě. Když však začaly hlasy sílit, překvapeně jsem se rozhlížela kolem, brečeli úplně všichni, i dospělí muži máčeli kapesník proudem slz. Při kropení rakve svěcenou vodou se kostelem rozléhal již vyloženě řev, ryk a zvuky, které nejde ani popsat, či napodobit. Až uši zaléhaly a mráz sjížděl po zádech. Ženy se vrhaly na zem, omdlévaly, propadaly záchvatům šílenství, museli je vynášet v křečích z kostela ven. V tu chvíli už křičeli úplně všichni a já jsem si připadla jako v kotli běsnícího davu, který nebylo možné utišit, lidé byli rozvášnění, z hrdel se jim draly výkřiky zoufalství, nářek nabýval na intenzitě. Chápu, že je dobré když emoce z člověka vycházejí, ale projevy smyslů zbavených lidí mi přišly chvílemi až přehnané a trošku teatrální. Otec Roman se pokoušel řevnící pozůstalé utišit, ovšem zcela marně, nepomohlo ani náležité zesílení mikrofonu. Po obřadu jsem s vytřeštěnýma očima postávala před kostelem, uslzení lidé kteří mě míjeli, mi s dojetím oznamovali: „Ach, to byl nádherný pohřeb, nejkrásnější!“ Záhy jsem pochopila jak jiná mentalita jsou lidé, s kterými bydlím v jedné vesnici, jak odlišná kultura jsme my Evropané. Když kolem mě procházel otec Roman a z mé vystrašené tváře vyčetl zvláštní pocity, jeho uklidňující slova zněla: „ No to ještě bylo dobrý, někdy je musí svazovat provazem!“
Celý průvod se po té odebral na hřbitov, doprovázen zpěvem a pláčem. Místo posledního odpočinku je také odlišné od našich zvyklostí, hroby jsou betonové, často však polorozbořené, bohatší rodiny mají hrobky natřené bílou či modrou barvou, které jsou na můj vkus až příliš obrovské a nevkusné (obvykle pro 6 lidí). Připadne mi, že hrobky mají mnohdy honosnější než vlastní domy. Chybí jména zemřelých, květin je po skromnu a jsou umělé. Klasické osázení zelení s kytičkami tu nenajdeme. Po hřbitově se prohání kozy, některé hroby jsou poškozené (vliv voodoo), lidé na toto místo v podstatě ani nechodí.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
