Život v rozvojové zemi přináší spoustu nových zážitků a zkušeností, člověk se musí přizpůsobit novému, zvykat si na často horší podmínky. Jednou z odlišných věcí, kterou Evropan navyklý svému standartu jistě pocítí je změna jídelníčku. Občas se s otcem Romanem nad talířem rýže zasníme o pořádné porci steaku či uheráku. Po takové rozmluvě mě pak přepadne myšlenka udělat otci radost a místo „jitrnice jakou svět neviděl“, či „jídla omaštěného větrem“ připravit něco dobrého do žaludku. A tak začne dlouhý proces příprav a shánění...
Tento týden jsem se rozhodla opravdu zabodovat, a tak jsem se odhodlala udělat knedlo, kozo, zelo (tady se vepřové nesežene). V podstatě za rozbřesku vyrážím na místní trh, kde sedí pár trhovkyň, z nichž každá nabízí ten samý sortiment – pár banánů, pomeranče, hrách, rýži, patáty, chleba. Pěkné banány mě inspirují k přípravě bublaniny, nakoupím a pokračuji v pátrání po bramborách a vajíčkách. Obcházím domy kde chovají slepice, všude však zamítavě kroutí hlavou, slepice tu prostě nesnáší. Večer všechna příchozí děvčata na farní dvůr zkouším nalákat „Kdo zítra donese jedno vajíčko, dostane gumičky do vlasů, kdo dvě přidám sponky!“ Nadšená děvčata běhají energicky po Baie de Henne, výsledek je však nulový. Objednané brambory z Gonaives taktéž nedorazily, nebyl vítr a loď se zpozdila. Tento den tedy budeme večeřet chleba s cibulí, zítra musím běhat intenzivněji.
Další ráno se pro jistotu vydávám opět na místní tržiště, nezaznamenávám žádné novinky, možná banány jsou více nahnilejší...Razím do ulice, doufám v jedno vejce a malou mrkev! Po dopolední pochůzce mi svítá naděje, za vesnicí na zahradě známí pěstují mrkev, mohu si pro ni dojít. Šlapu tedy zatopenou banánovou zahradou, dostávám přislíbenou mrkev a s totálně zabahněnými sandály vstupuji s úsměvem na rtech na dvůr paní, která pro mě z města objednala brambory. Štěstí je při mě! Směje se na mě asi pět kulaťoučkých brambor!!! Teď už to nesmím vzdát, běhám jako šílenec po vesnici, do akce „jedno vajíčko“ je zapojeno již bezpočet místních obyvatel. Zapojení lidí a vyhlášení odměn se ukazuje jako dobrá volba, v poledne mám dvě vajíčka!
Začínám rozdělávat oheň, na dřevěném uhlí připravím i nudlovou polévku. Cibulka se mírně připaluje, přesněji řečeno nabírá černou barvu, plamen nejde regulovat, kozí maso však voní hezky, proto se pouštím do bramborových knedlíků, práce jde od ruky, míchám v hrnci lžící těsto na bublaninu, kterou umisťuji do speciální solární pece na střeše. Příjemně znavená a s dobrým pocitem hlídám kotlíky, pozoruji plamen ohně, odháním drzá zvířata, sleduji roj much. Při vaření knedlíku jsem však v němém úžasu – jsou totálně rozvařené, nedají se jíst, zradila mě má bezlepková mouka, která je patrně pro přípravu tohoto jídla nevhodná. S tragickým výrazem vycházím na dvůr, začíná poprchávat, polosyrová bublanina se tak už jistě nedopeče (chybí solární energie). Můj sen o bombastické hostině je tak definitivně zmařen...No co zítra je taky den, což takhle dát si špenát? S kuráží a bojovnou náladu vyrážím do ulic nalákat děvčata na pár gumiček....
sobota 11. dubna 2009
Bůh - jediná naděje chudých Haiťanů
V předvelikonočním období kdy se připravujeme na největší církevní svátek roku bych chtěla napsat pár řádků o tom, jaké místo zaujímá víra a náboženství v životě Haiťana. Celkem často na toto téma rozmlouvám s dospělými i dětmi. V této chudé zemi bychom asi těžko hledali vyloženého ateistu, nedělní mše se účastní všichni lidé z vesnice, dodržovat pracovní klid ve sváteční dny je samozřejmostí. V Baie de Henne kromě našeho katolického kostela narazíme na kostel baptistický a adventistů. Je až obdivuhodné, jak věřící umí citovat pasáže z bible, velmi pohotově dokáží výrok přiřadit k příslušnému místu ve svatém písmu, taktéž umí příběh, podobenství pěkně vyložit, rozvinut myšlenku a aplikovat ji do běžného života. Znalost bible se pak promítá i do běžné mluvy, kdy starší či rozumnější kárá a nabádá právě příklady a připomínkami z knihy knih.
V souvislosti s tím nemohu nevzpomenou na dva chlapce, kteří se po páteční křížové cestě dohadovali. Jeden z nich nosil při všech 14 zastaveních kříž, což je vysilující, a tak právem očekával, že mu kamarádi ministranti pomohou a vystřídají jej. Jenže ti místo toho pohodlně seděli v lavicích se svými kamarádkami. Po skončení slavnosti se pak vyčerpaný ministrant právem zlobil na lenivé přátele. Jeden z nich pohotově odpověděl: „ Buď rád, že sis to protrpěl, jak moc oproti nám jsi se přiblížil Pánu Ježíši! My pohodlně seděli, ale ty jsi prožil skutečnou křížovou cestu, co může být krásnějšího v postní době? Tak si neztěžuj a buď rád za možnost účasti na Kristově oběti“.
Většina písní, které si Haiťané prozpěvují při práci i odpočinku jsou z kostela, a je to pochopitelné, lidové ani současně populární totiž neznají. Pěkným příkladem víry v Pána Boha je jejich „demen - si Bondye vle“, což je obdoba našeho dá-li Bůh. Při jakémkoli plánování věcí zítřejších tuto kratičkou poznámku dodají na důkaz toho, že my si společně můžeme cosi naplánovat, ale jen Bůh rozhodne, zda se tak stane. Jméno boží pak některé rodiče inspiruje i k pojmenování dítěte – př. Jesula (Ježíš je tady), nebo Dzieubon (Bůh je dobrý).
Největším důkazem přítomnosti Boha je jejich životní pouť sama - plná strastí, nedostatku , chudoby a vlastně i nespravedlnosti. Té jak všichni věří se však dočkají na onom světě....
V souvislosti s tím nemohu nevzpomenou na dva chlapce, kteří se po páteční křížové cestě dohadovali. Jeden z nich nosil při všech 14 zastaveních kříž, což je vysilující, a tak právem očekával, že mu kamarádi ministranti pomohou a vystřídají jej. Jenže ti místo toho pohodlně seděli v lavicích se svými kamarádkami. Po skončení slavnosti se pak vyčerpaný ministrant právem zlobil na lenivé přátele. Jeden z nich pohotově odpověděl: „ Buď rád, že sis to protrpěl, jak moc oproti nám jsi se přiblížil Pánu Ježíši! My pohodlně seděli, ale ty jsi prožil skutečnou křížovou cestu, co může být krásnějšího v postní době? Tak si neztěžuj a buď rád za možnost účasti na Kristově oběti“.
Většina písní, které si Haiťané prozpěvují při práci i odpočinku jsou z kostela, a je to pochopitelné, lidové ani současně populární totiž neznají. Pěkným příkladem víry v Pána Boha je jejich „demen - si Bondye vle“, což je obdoba našeho dá-li Bůh. Při jakémkoli plánování věcí zítřejších tuto kratičkou poznámku dodají na důkaz toho, že my si společně můžeme cosi naplánovat, ale jen Bůh rozhodne, zda se tak stane. Jméno boží pak některé rodiče inspiruje i k pojmenování dítěte – př. Jesula (Ježíš je tady), nebo Dzieubon (Bůh je dobrý).
Největším důkazem přítomnosti Boha je jejich životní pouť sama - plná strastí, nedostatku , chudoby a vlastně i nespravedlnosti. Té jak všichni věří se však dočkají na onom světě....
Já zapomněl své jméno!!!
Já zapomněl své jméno!
Na faru přicházejí lidé s žádostí o vystavení kopie křestního listu (důvodem je např. vystavení kartičky, která opravňuje člověka přistoupit k volbám). Nezřídka lidé putují z velké dálky, a tak se otec snaží jim všemožně vyhovět, ovšem často snaha a dobrá vůle nestačí. K vyhledání příslušného dokumentu ve farním archivu je totiž potřeba znát jméno a příjmení, datum narození. Přiznám se, že mě velice zaskočilo, když jsem začala zjišťovat, že na Haiti je vcelku běžné, že lidé své základní osobní údaje neznají. Při narození obdrží určité jméno, ovšem zakrátko dostanou přezdívku, kterou jej ostatní vesničané nazývají, která je pro dítě typická, ať už nějakým činem, vzhledem nebo svou povahovou vlastností. Své původní jméno pak upadá v zapomnění, s datem narození je to podobné. Matka má tolik dětí, že je nad její síly upamatovat si, kdy se které dítě narodilo, čas rychle letí a vybavit si, zda to bylo ten který rok není snadné. Navíc zde se neslaví narozeniny, dárky se v chudém kraji zkrátka nedávají. Je potřeba si také uvědomit, že takový obyčejný člověk nenavštěvoval školu, nebyl ve styku s úřady, doposud tedy neměl důvod tyto náležitosti řešit. Pokud se zeptáte staršího člověka jak je starý, odpoví, že ani neví a myslím, že je mu to vlastně jedno. Zprvu jsem nad takovou neznalostí kroutila hlavou, ale po čase jsem naznala, že ti prostí lidé v sobě skrývají vlastně velkou svobodu a oproštění. Myslím, že neznalost počtu let by pomohla hlavně naší společnosti, nikdo by tak přísně neřešil otázku utíkajících let a s tím spojenou mimořádnou snahu a přemrštěnou péči o mladistvý vzhled.
.....a na závěr perlička - s otázkou jména souvisí křest. Otec Roman mi vyprávěl, jak jednou na faru přišli rodiče žádat o pokřtění malého chlapce. Na otázku, jaké jméno jste pro své děťátko vybrali, odpověděli pyšní rodiče – „Hitler“, prý slyšeli, že šlo o významného bělocha, který vykonal něco důležitého ve světě.....
Na faru přicházejí lidé s žádostí o vystavení kopie křestního listu (důvodem je např. vystavení kartičky, která opravňuje člověka přistoupit k volbám). Nezřídka lidé putují z velké dálky, a tak se otec snaží jim všemožně vyhovět, ovšem často snaha a dobrá vůle nestačí. K vyhledání příslušného dokumentu ve farním archivu je totiž potřeba znát jméno a příjmení, datum narození. Přiznám se, že mě velice zaskočilo, když jsem začala zjišťovat, že na Haiti je vcelku běžné, že lidé své základní osobní údaje neznají. Při narození obdrží určité jméno, ovšem zakrátko dostanou přezdívku, kterou jej ostatní vesničané nazývají, která je pro dítě typická, ať už nějakým činem, vzhledem nebo svou povahovou vlastností. Své původní jméno pak upadá v zapomnění, s datem narození je to podobné. Matka má tolik dětí, že je nad její síly upamatovat si, kdy se které dítě narodilo, čas rychle letí a vybavit si, zda to bylo ten který rok není snadné. Navíc zde se neslaví narozeniny, dárky se v chudém kraji zkrátka nedávají. Je potřeba si také uvědomit, že takový obyčejný člověk nenavštěvoval školu, nebyl ve styku s úřady, doposud tedy neměl důvod tyto náležitosti řešit. Pokud se zeptáte staršího člověka jak je starý, odpoví, že ani neví a myslím, že je mu to vlastně jedno. Zprvu jsem nad takovou neznalostí kroutila hlavou, ale po čase jsem naznala, že ti prostí lidé v sobě skrývají vlastně velkou svobodu a oproštění. Myslím, že neznalost počtu let by pomohla hlavně naší společnosti, nikdo by tak přísně neřešil otázku utíkajících let a s tím spojenou mimořádnou snahu a přemrštěnou péči o mladistvý vzhled.
.....a na závěr perlička - s otázkou jména souvisí křest. Otec Roman mi vyprávěl, jak jednou na faru přišli rodiče žádat o pokřtění malého chlapce. Na otázku, jaké jméno jste pro své děťátko vybrali, odpověděli pyšní rodiče – „Hitler“, prý slyšeli, že šlo o významného bělocha, který vykonal něco důležitého ve světě.....
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
