Na Haiti žijí různá zvířata, obdivuji se zejména kolibříkům..., mnoho z nich však nedovedu ani pojmenovat, ovšem chtěla bych se pozastavit u zvířat domácích. Nejběžnější jsou černé kozy, pěstují se zejména na maso, dále prasata, typická je strakatá či zbarvená do černa, dále oslové, kteří slouží hlavně k přepravě těžkých nákladu či jako dopravní prostředek. Hojná zastoupená je drůbež, psi, méně pak kočky, koně. V oblastech kde se pěstuje rýže jsou pro těžkou práci využíváni volové, v místě kde působím, se však vůbec nechovají.
Pokud budeme chtít porovnat život zdejších němých domácích společníků s těmi našimi, zjistíme, že bychom českým zvířatům rozhodně haitské prostředí mohli doporučit! Takové haitské prase má život rozhodně lepší a příjemnější. Je zcela svobodné, může si volně běhat po vesnici, navštěvovat své přátele, nerušeně si přehrabuje odpadky, vesele se rochní v bahně, občas se ocitne na fotbalovém hřišti uprostřed zápasu, v klidu si odpočívá ve stínu, schrupne si na ulici. Tyto převážně pohybové aktivity pak nejenže zlepšují zdravotní stav i psychiku prasete, ale přispívají k větším hmotnostním ztrátám, takové prase se pak dožívá vysokého věku. Než jej majitel vykrmí, zvíře si může dostatečně vychutnat svůj bezstarostný a pohodový život. Naproti tomu český vepřík trpí v miniaturním chlívku, o proběhnutí nemůže být ani řeč, na váze přibírá závratným tempem, často se ani neživí bio potravinami, díky vydatnému hmotnostnímu nárůstu se dožívá maximálně jednoho roku.
Podobně lze srovnat kozy nebo kterékoli jiné zvíře. Místní koza se živí pouze přírodní stravou, chemicky neupravenou, podniká výlety do okolí, v oblibě má výšlapy do skal za vesnicí, nerušeně se prochází po cizích dvorcích, uprostřed cesty ji nezaskočí ani zběsile troubící auto. Tato psychicky zcela vyrovnaná koza těmto situacím čelí s ledovým klidem.
Pochopitelně zdejší čtyřnozí přátelé jsou oproti našim českým více vyhublí, někdy zjevně trpí hladem, ovšem i tento tvor dobře ví, že ono to jídlo taky není všechno...
Závěrem tedy nezbývá než konstatovat, že co se týče péče o zdravý fyzický i psychický vývoj a růst zvířete, kvalitu života, volnosti pohybu, máme jako vyspělá země v tomto směru určitě co dohánět!!!:))
středa 11. února 2009
Výlet do hlavního města
Dnes ve tři hodiny ráno jsme s otcem Romanem vyjeli na velký nákup do hlavního města. Je potřeba dokoupit školní uniformy, učební pomůcky, nějaké potraviny (máslo, sýr či kakao se u nás nedostane), zajít na internet. Hned jak jsme nasedli ještě celí rozespalí do auta, zjistili jsme, že je vybitá baterka, nešlo startovat. Ranní rozcvička neuškodí- roztlačili jsme auto (v tom mám cvik, několik let praxe se škodovkou 100 mě naučilo trpělivosti a různým „fíglům“) a už se jelo. Víc jak sedmihodinová jízda dala autu pořádně zabrat, haitské silnice, to je něco úplně jiného než naše české. Cesty jsou kamenité, terén náročný, častá stoupání, asfalt nebo beton je až na komunikacích u velkých měst. Víc jak 30/40 km v hodině nebylo možné jet. Píchli jsme kolo, v autě se pokazilo několik věcí, praskli součástky.
Projížděli jsme městem Gonaives, před dvěma měsíci toto místo ničivě postihlo několik cyklonů. Před městem jsou ohromné hromady odpadků, nečistot vyvezených z města, v kterých hledali potravu prasata. Město samotné je zavaleno také nepořádkem, v některých částech pořád stojí voda, dosahující do výšky dvou třetin domu. V blízkosti strhnutých mostů jsou vybudovány nové, přesto dopravní situace je omezená kvůli některým stále zatopeným územím. Domy jsou poničené, rozpadlé. Ve městě operuje několik humanitárních organizací, viděli jsme ozbrojené příslušníky UN, kteří dohlíželi na výdej potravin, fronta čekajících lidí mohla být bezmála kilometrová, dále velké stany humanitární organizace zaměřující se na děti UNICEF atd.
K poledni jsme zdárně dorazili do vytouženého cíle, do největšího města Haiti – Port au Prince.
Většina obyvatel asi dvou milionového města je tvořena černochy, ovšem valnou část prominentních městských podniků ovládá mulatská menšina. Velký počet chudších obyvatel je koncentrován v hustě osídlených chudinských čtvrtích, které trpí kriminalitou a násilnostmi jako je např. Cité Soleil, naproti tomu aristokracie žije v luxusní čtvrti na pahorcích zvané Pétionville, do podvědomí vešla nedávnou tragickou událostí, kdy zde spadla obrovská škola. Co se týče urbanistické zástavby, město trpí jakoukoli uspořádaností. V současné době je však připravováno mnoho infrastrukturních plánů a projektů, které chtějí realizovat modernizaci, přispět k větší přehlednosti ve městě.
V prezidentském paláci sídlí hlava republiky, ve městě narazíme na jednotky OSN (United Nations UN), které operují na Haiti v rámci stabilizační mise.
Kromě lodní dopravy ve městě funguje letecká doprava, zajišťovaná letištěm 10 km od města, zbudovaným v roce 1965. Mezinárodní letiště postrádá odbavovací terminály, chybí jakákoli modernizace, k vašemu nechráněnému zavazadlu má možnost přístupu v podstatě každý.
Nejvyhledávanější dopravou jsou však tzv. tap-taps, jde o nákladní vozidla, která slouží jako taxislužba. Poklepem na karoserii vám řidič v podstatě kdekoli zastaví, jízda obyčejně stojí asi 2–3 gourdy (přibližně jednu korunu), ovšem přepravní podmínky jsou dosti povážlivé a odpovídají ceně, na korbě se mačká 20 až 30 lidí.
Ve městě je zřízeno mnoho vzdělávacích center, lycejí, pochopitelně jsou zastoupeny univerzity, instituty, odborné školy, náboženské akademie pod vedením misionářů.
Co se týče kultury a pamětihodností, určitě za zmínku stojí vyhledávaný,
tzv. Perníkový dům, kdysi soukromá residence dvou haitských prezidentů. V samotném středu města stojí katedrála zasvěcená Panně Marii vybudovaná v neo romantickém slohu. Haitské národní muzeum obsahuje sbírky talentovaných umělců, také však ukrývá vyložené poklady jako je skutečná pistole, kterou se zastřelil král Jindřich Kryštof, či rezavou kotvu lodě Santa Maria, na které se u haitského pobřeží společně s dalšími dvěma plavidly objevil Kryštof Kolumbus.
Můj celkový dojem z města je však velmi rozpačitý. Obrovské dopravní zácpy, pouliční prodej všemožného haraburdí, kopy odpadků, nekonečné fronty na úřadech, korupce, ozbrojení policisté v ulicích i v obchodech, špína, chaos, zároveň však i klimatizované obchody pro lepší klientelu, národní vlajky vyvěšené v ulicích, ochotní lidé, i vybrané lahůdky ve fastfoodech amerického stylu či nepřiměřeně předražené hotely.
Projížděli jsme městem Gonaives, před dvěma měsíci toto místo ničivě postihlo několik cyklonů. Před městem jsou ohromné hromady odpadků, nečistot vyvezených z města, v kterých hledali potravu prasata. Město samotné je zavaleno také nepořádkem, v některých částech pořád stojí voda, dosahující do výšky dvou třetin domu. V blízkosti strhnutých mostů jsou vybudovány nové, přesto dopravní situace je omezená kvůli některým stále zatopeným územím. Domy jsou poničené, rozpadlé. Ve městě operuje několik humanitárních organizací, viděli jsme ozbrojené příslušníky UN, kteří dohlíželi na výdej potravin, fronta čekajících lidí mohla být bezmála kilometrová, dále velké stany humanitární organizace zaměřující se na děti UNICEF atd.
K poledni jsme zdárně dorazili do vytouženého cíle, do největšího města Haiti – Port au Prince.
Většina obyvatel asi dvou milionového města je tvořena černochy, ovšem valnou část prominentních městských podniků ovládá mulatská menšina. Velký počet chudších obyvatel je koncentrován v hustě osídlených chudinských čtvrtích, které trpí kriminalitou a násilnostmi jako je např. Cité Soleil, naproti tomu aristokracie žije v luxusní čtvrti na pahorcích zvané Pétionville, do podvědomí vešla nedávnou tragickou událostí, kdy zde spadla obrovská škola. Co se týče urbanistické zástavby, město trpí jakoukoli uspořádaností. V současné době je však připravováno mnoho infrastrukturních plánů a projektů, které chtějí realizovat modernizaci, přispět k větší přehlednosti ve městě.
V prezidentském paláci sídlí hlava republiky, ve městě narazíme na jednotky OSN (United Nations UN), které operují na Haiti v rámci stabilizační mise.
Kromě lodní dopravy ve městě funguje letecká doprava, zajišťovaná letištěm 10 km od města, zbudovaným v roce 1965. Mezinárodní letiště postrádá odbavovací terminály, chybí jakákoli modernizace, k vašemu nechráněnému zavazadlu má možnost přístupu v podstatě každý.
Nejvyhledávanější dopravou jsou však tzv. tap-taps, jde o nákladní vozidla, která slouží jako taxislužba. Poklepem na karoserii vám řidič v podstatě kdekoli zastaví, jízda obyčejně stojí asi 2–3 gourdy (přibližně jednu korunu), ovšem přepravní podmínky jsou dosti povážlivé a odpovídají ceně, na korbě se mačká 20 až 30 lidí.
Ve městě je zřízeno mnoho vzdělávacích center, lycejí, pochopitelně jsou zastoupeny univerzity, instituty, odborné školy, náboženské akademie pod vedením misionářů.
Co se týče kultury a pamětihodností, určitě za zmínku stojí vyhledávaný,
tzv. Perníkový dům, kdysi soukromá residence dvou haitských prezidentů. V samotném středu města stojí katedrála zasvěcená Panně Marii vybudovaná v neo romantickém slohu. Haitské národní muzeum obsahuje sbírky talentovaných umělců, také však ukrývá vyložené poklady jako je skutečná pistole, kterou se zastřelil král Jindřich Kryštof, či rezavou kotvu lodě Santa Maria, na které se u haitského pobřeží společně s dalšími dvěma plavidly objevil Kryštof Kolumbus.
Můj celkový dojem z města je však velmi rozpačitý. Obrovské dopravní zácpy, pouliční prodej všemožného haraburdí, kopy odpadků, nekonečné fronty na úřadech, korupce, ozbrojení policisté v ulicích i v obchodech, špína, chaos, zároveň však i klimatizované obchody pro lepší klientelu, národní vlajky vyvěšené v ulicích, ochotní lidé, i vybrané lahůdky ve fastfoodech amerického stylu či nepřiměřeně předražené hotely.
Náboženství na Haiti, voodoo
Víra v Boha se promítá do každodenního života obyvatel, opravdového ateistu popírajícího existenci nadpřirozené bytosti, která nad ním bdí a ochraňuje jej, bychom asi na Haiti těžce hledali. Když projíždím zemí, často si všimnu zajímavého nápisu na obchodě
( U Panny Marie, Bůh žehná tomuto obchodu), anebo se obdivuji velkým nákladním autům, která mají pomalovanou karoserii nejrůznějšími sakrálními motivy.(V této souvislosti nemohu nevzpomenou na Ukrajinu kde řidiči autobusů, maršutek byli vyloženě oblepeni svatými obrázky na přístrojové desce i kolem oken, jízdu započali křížem, tehdy jsem si s úsměvem vybavila výzdobu s „ženskou tematikou“ u českých šoférů).
Zúčastnit se nedělní bohoslužby je zde samozřejmostí. Také mě překvapuje jak místní děti, mladí dovedou bez zábran o víře, Bohu mluvit, nebo při běžné práci s radostí zpívat písně z liturgie.
Na ostrově s 80% má jedinečné zastoupení katolická víra, protestanti tvoří asi 16% obyvatel, baptisté pak 10%, adventisté kolem 1%.
Většina z nás má však Haiti spojeno s kultem voodoo. Myslím, že značnou měrou k tomuto povědomí přispívá televize, zejména pak různé hororové snímky.
Slovo je odvozeno od základu vodun, což znamená skrytý, mystický. Voodoo je původně africké náboženství, které na Haiti přinesli černí otroci ze své domoviny. Stejně jako v africkém voodoo je středobodem haitského kultu bůh-stvořitel (Bondye neboli „dobrý bůh“), jenž je víceméně shodný s bohem křesťanským. Nad naším světem je však natolik povznesen, že jej zde zastupují výkonní duchové (též „svatí“, „andělé“, či „mystéria“), k nimž se vyznavači obracejí s prosbami o pomoc stejně jako ke svým předkům. Duchové se dělí do skupin neboli „rodin“, nalezneme tu tak ochránce vojáků, zemědělců, plodnosti, smrti...
Kněží jsou zodpovědní za zachovávání rituálů a písní a udržování dobrých vztahů mezi duchy a lidskou společností.
Samotná bohoslužba začíná až několikadenní složitou přípravou, kdy se staví oltář, rituálně připravuje a vaří drůbež i jiná jídla. Při zpěvu písní přicházejí jednotliví duchové a navštěvují shromáždění tak, že posednou jednotlivé přítomné a mluví a jednají jejich prostřednictvím. Každý duch vyslechne pozdrav od přítomných zasvěcenců a předává výklady, rady či duchovní útěchu těm, kdo jej požádají o pomoc. Obřad trvá mnoho hodin až do rána dalšího dne.
Obecně rozšířené mylné povědomí o kultu voodoo se opírá především o takzvané „zombie“ a „panenky voodoo“. Zapichování špendlíků do panenek je historicky doloženo v rámci léčitelství jako způsob určování tlakových bodů (akupresura). Jak se z něj stala metoda přivolání kletby na určitou osobu ve voodoo (hoodoo), je záhadou. Je možné, že šlo o jeden ze způsobů sebeobrany otroků, kteří chtěli zastrašit své pány.
( U Panny Marie, Bůh žehná tomuto obchodu), anebo se obdivuji velkým nákladním autům, která mají pomalovanou karoserii nejrůznějšími sakrálními motivy.(V této souvislosti nemohu nevzpomenou na Ukrajinu kde řidiči autobusů, maršutek byli vyloženě oblepeni svatými obrázky na přístrojové desce i kolem oken, jízdu započali křížem, tehdy jsem si s úsměvem vybavila výzdobu s „ženskou tematikou“ u českých šoférů).
Zúčastnit se nedělní bohoslužby je zde samozřejmostí. Také mě překvapuje jak místní děti, mladí dovedou bez zábran o víře, Bohu mluvit, nebo při běžné práci s radostí zpívat písně z liturgie.
Na ostrově s 80% má jedinečné zastoupení katolická víra, protestanti tvoří asi 16% obyvatel, baptisté pak 10%, adventisté kolem 1%.
Většina z nás má však Haiti spojeno s kultem voodoo. Myslím, že značnou měrou k tomuto povědomí přispívá televize, zejména pak různé hororové snímky.
Slovo je odvozeno od základu vodun, což znamená skrytý, mystický. Voodoo je původně africké náboženství, které na Haiti přinesli černí otroci ze své domoviny. Stejně jako v africkém voodoo je středobodem haitského kultu bůh-stvořitel (Bondye neboli „dobrý bůh“), jenž je víceméně shodný s bohem křesťanským. Nad naším světem je však natolik povznesen, že jej zde zastupují výkonní duchové (též „svatí“, „andělé“, či „mystéria“), k nimž se vyznavači obracejí s prosbami o pomoc stejně jako ke svým předkům. Duchové se dělí do skupin neboli „rodin“, nalezneme tu tak ochránce vojáků, zemědělců, plodnosti, smrti...
Kněží jsou zodpovědní za zachovávání rituálů a písní a udržování dobrých vztahů mezi duchy a lidskou společností.
Samotná bohoslužba začíná až několikadenní složitou přípravou, kdy se staví oltář, rituálně připravuje a vaří drůbež i jiná jídla. Při zpěvu písní přicházejí jednotliví duchové a navštěvují shromáždění tak, že posednou jednotlivé přítomné a mluví a jednají jejich prostřednictvím. Každý duch vyslechne pozdrav od přítomných zasvěcenců a předává výklady, rady či duchovní útěchu těm, kdo jej požádají o pomoc. Obřad trvá mnoho hodin až do rána dalšího dne.
Obecně rozšířené mylné povědomí o kultu voodoo se opírá především o takzvané „zombie“ a „panenky voodoo“. Zapichování špendlíků do panenek je historicky doloženo v rámci léčitelství jako způsob určování tlakových bodů (akupresura). Jak se z něj stala metoda přivolání kletby na určitou osobu ve voodoo (hoodoo), je záhadou. Je možné, že šlo o jeden ze způsobů sebeobrany otroků, kteří chtěli zastrašit své pány.
Státní smutek 13. 11. 2008
Jako každý všední den tak i dnes jsem se vydala do školy psát s dětmi dopisy, kreslit obrázky, vyplňovat formuláře s novými žáčky. Hned ráno jsme se však po modlitbách a zpěvu hymny, při níž byla vlajka vyvěšena jen do poloviny, rozešli domů. Dnes bylo totiž státem vyhlášeno volno, protože minulý týden došlo k tragické události. V hlavním městě Haiti, tedy v Port au Prince se zřítila obrovská škola. Budova měla několik poschodí, v přízemí měla prostory mateřská škola, nejvíce obětí je proto mezi nejmenšími...Celkem zemřelo 150 dětí. Příčinou byla špatná statika školy.
Také my v Baie de Henne jsme dnes prožívali smutný den, zemřel mladý chlapec, bratr naší paní kuchařky. Příčinu neznáme. Bohužel kvůli placené a nedostačující lékařské péči jsou úmrtí mladých lidí na Haiti běžným jevem. Za dobu mého působení již ve vesnici zbytečně zemřelo několik mladých dívek, nastávající maminky. Sociálními podmínkami, studem, nátlakem rodiny byly přinuceny k drastickým metodám, které měly nechtěné těhotenství přerušit (například vypít tekutinu obsahující směs piva a Sava). Ženy umírají také často po porodu kvůli silnému krvácení, příčinou je opět naprostá absence poporodní lékařské péče. Mladí lidé umírají také v důsledky AIDS, či jak už jsem výše připomněla, vlivem naprosto zanedbané lékařské péče při banálních nemocech.
Také my v Baie de Henne jsme dnes prožívali smutný den, zemřel mladý chlapec, bratr naší paní kuchařky. Příčinu neznáme. Bohužel kvůli placené a nedostačující lékařské péči jsou úmrtí mladých lidí na Haiti běžným jevem. Za dobu mého působení již ve vesnici zbytečně zemřelo několik mladých dívek, nastávající maminky. Sociálními podmínkami, studem, nátlakem rodiny byly přinuceny k drastickým metodám, které měly nechtěné těhotenství přerušit (například vypít tekutinu obsahující směs piva a Sava). Ženy umírají také často po porodu kvůli silnému krvácení, příčinou je opět naprostá absence poporodní lékařské péče. Mladí lidé umírají také v důsledky AIDS, či jak už jsem výše připomněla, vlivem naprosto zanedbané lékařské péče při banálních nemocech.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
