Poslední týden

Celý můj téměř čtyř měsíční pobyt na Haiti proběhl bez větších problémů. Sama jsem z toho byla překvapená. Nicméně nikdo to nemůže být úplně hladké a tak jsem si většinu trablí vybrala v posledním týdnu.Začalo to nemocí. V pátek mě začalo bolet v krku, v sobotu už jsem skoro nemohla večeřet a tak jsem nasadila antibiotika... Vcelku jsem se z toho vyhrabala, ale práce mi stála a tak se mi to trošku nakupilo.. Dva týdny jsem neprala, takže jsem celý poslední týden chodila každý den něco málo vyprat, abych to mohla někomu věnovat. Když byla nemoc vcelku zažehnána. Ve středu ráno jsem se připravila na koupání s holkami vozíčkářkami a jak jsem vycházela z domu, chytla jsem za dveře a něco mě strašně štíplo do prstu. Všichni se ke mě seběhli a začali jsme to hledat. Nikde jsme nic neviděli a tak v domnění, že to uteklo, jsem chtěla dojít pro fenistil. V okamžiku, kdy jsem se k ostatním otočila zády, začali vřískat. Hrozně jsem se lekla – řekli mi, že mám zezadu na šatech škorpióna. Když ho ze mě naše kuchařka shodila, málem jsem omdlela. Když mě poprvé štípl škorpión, měl asi dva centimetry. ten co ze mě teď sundali měl víc než osm. Ještěže jsem po minulé zkušenosti věděla, že kromě celodenní bolesti a trnutí mi nemůže nic udělat...

V pátek jsme měli ve škole rozlučku – sestřičky nechaly udělat obrovský oběd pro všechny učitele a jiné lidičky, co jsou ve škole nějak aktivní. Bylo to báječné. Dostala jsem hezké dárečky. Spoustu díků a dokonce jednu písničku... Hrálo se na kytaru, na buben a potom i tancovalo. Na ten den nikdy nezapomenu.

Práce jsem měla v tomto týdnu víc než dost. Od počítače jsem se zvedala v deset hodin večer a nikdy jsem neměla vše co bych chtěla... Nicméně i tak jsem si poslední sobotu udělala odpoledne čas a vyjela se sestřičkami k moři. To byla krásná tečka za naší spoluprácí. Byly obrovské vlny, takže jsme si vůbec nezaplavaly, ale o to větší to byla sranda... V sobotu večer jsem si dala práci a sbalila jsem kufry... nechtělo se to tam vejít, ale nakonec to dobře dopadlo. Neděle už byla ve znamení loučení a začátků, jak píšu v dalším článku. Večer jsem vyklidila a vytřela pokoj, aby byl nachystán pro návštěvu co v týdnu čekají. Když už jsem si myslela, že je definitivní konec přišlo poslední překvapení. Jeden žáček školy, ač za mnou narozdíl od jiných dětí nikdy nepřišel na faru si hrát, si mé práce evidentně vážil a poslal mi po sestře tašku vyrobenou jen a jen pro mě z nápisem Hajti a jeho jménem. Myslela jsem že se mi do toho kufru už nevleze, ale je tak úžasná, že mi i naše kuchařka pomáhala kufr přeskládat, aby se vešla...

Z BdH jsme odjížděli ve tři hodiny v noci. Bylo to pro mě jednodušší, rozloučila jsem se večer a nemusela vidět ty mávající děti... To bych ustála jen horko těžko..

Cesta šla rychle i přesto, že jsme měli problémy s kolem. Po desáté jsme byli v hlavním městě. No a to je definitivní konec mého pobytu., jedna noc v hotelu, se sprchou a splachovacím záchodem a teď už jen ty letiště... Odjíždí se těžko, loučení je smutné. Snad shledání na letišti bude šťastné a veselé. Těším se domů, protože mi všichni moc chyběli a snad i trochu já jim.