Děti, nejezděte na Haiti!!!

Každý z nás někdy vzpomene, jak byl v dětství bitý, někdo více jiný méně, většinou s odstupem vzpomínáme s úsměvem a kdo má své vlastní děti, mnohdy dá zpětně svým rodičům zapravdu, že občasný pohlavek nezaškodí.

Když jsem ještě působila na základní škole, někdy jsme si s vyučujícími zasteskli, že v dnešní době nemůžeme dítě pokárat stručně a rychle „jednou výchovnou „. Některým žáčkům by taková dobře mířená rána nezaškodila:) a to, že tato metoda bývá účinná vědí i na Haiti.

Ve škole jsou děti bity když nedávají pozor, vyrušují, neumějí látku nebo tropí jiné přestupky (Například opozdilce přivítá u hlavního vchodu rána přes prsty). Prostředkem pak bývá obvykle to co je při ruce, na školním dvorku to může být koště, či rychle ulomená větvička ze stromu, ve třídě pak rákoska, kus dřeva, nebo provaz. Některé děti takové pokárání nesou statečně, jiné křičí na celé kolo.

Tento týden jsem však byla svědkem scény přímo drastické. Asi devítiletí chlapci se prali před kostelem. Kolem nich se vytvořil hlouček pozorovatelů, kteří poukazovali na možnosti bojové techniky, jiní nadšeně fandili svému favoritovi. Přiznám se, že i já jsem zatoužila po troše podívané, a tak jsem se přidala ke skupince. Po chvíli mezi hochy vtrhl otec jednoho z nich a začal jej bít opaskem. Pár ran lze možná tolerovat, ale čeho je moc, toho je příliš. Bylo mi chlapce nevýslovně líto, cítila jsem, že musím rychle zasáhnout, otec jako smyslů zbavený stále bušil do dítěte. V tom jsem postřehla, že z dálky přibíhá paní, křičela a máchala rukama. Značně se mi ulevilo, dítě bude zachráněno a já nemusím zasahovat, přiznám se, že jsem se obávala, abych taky jednu neschytala..... Ovšem následoval šok! Paní se vrhla na otce, kterého úspěšně odrazila a chlapce spráskala provazem. Musela jsem odejít, původně nevinná bitka malých dětí přerostla v otřesnou surovost….

Nechci obecně tvrdit, že jsou zdejší rodiče k dětem tvrdí, vídávám i projevy lásky a citu, ale jsem často svědkem hrubého zacházení, bití a pokřikování i po těch nejmenších.

Křtiny

26. 10.

Dnes se v Beie de Henne konala velká sláva pro všechny rodiče malých dětí, konaly se totiž křtiny. Otec Roman v odpoledních hodinách pokřtil 8 „mrňátek“, kteří po samotném křtu spustily „velkou muziku“, no alespoň jsme se přesvědčili, že se mají čile k světu. Všechny děti byly velmi pěkně nastrojené- chlapci sako s kalhotami, děvčátka nádherné šatičky nejrůznějších barev. Slavnost tedy proběhla v obdobném duchu, jako jsme zvyklí u nás.

Dětí se na Haiti rodí velmi mnoho, průměrně má jedna rodina 10 až 12 dětí. Horší je to se svatbami, ty nejsou populární, sňatky lidé uzavírají většinou až v pokročilém věku, protože chtějí přijímat svátosti. Je zcela běžné, že sourozenci mají více tatínků. Někteří si mi posteskli, že ani své otce nikdy neviděli.

Návštěva v Mole St. Nicolas

10. 10.
Společné chvíle s otcem Milanem a Jakubem na Haiti jsme zakončili návštěvou zdravotníků v Mole St. Nicolas. Na místní klinice zdravotní sestra Jana a pan doktor Marada denně ošetří mnoho pacientů, zároveň řeší nejrůznější problémy. Sama jsem byla svědkem toho, jak se obětavě snažili pomoci třem malým sirotkům, které vychovávala jen babička s dědečkem. (Tatínek dětí zahynul při nedávném cyklonu). Podvyživeným dětem dali najíst, babičce poskytli finanční prostředky a nakonec se vydali do obtížného terénu doprovodit rodinku domů, zmapovat jejich životní situaci a možnosti.

V Mole jsem měla také možnost navštívit místní katolickou školu sv. Bonaventury. Na této škole bude do Vánoc vyučovat anglický jazyk, francouzský jazyk a informatiku Eva ze Slovenska. Obě jsme byly překvapené z průběhu vyučování. Škola obvykle začínala s půlhodinovým zpožděním, některé třídy byly bez učitele, proto znudění žáci nakukovaly do jiných tříd, a tak narušovaly průběh vyučování, mnohé děti se „couraly“ po škole, nebo si hlasitě povídaly na chodbě. I samotní vyučující si příliš nelámali hlavu s ukončením hodiny, půlhodinové zkrácení bylo běžné. Na druhou stranu musím říci, že hodiny které jsem shlédla, byly vedeny velmi dobrým profesorem, který prokázal výborné znalosti a zároveň se k dětem choval přátelsky.

Noční trampoty

Člověk po celodenní námaze přeje sobě i druhým dobrou noc. Nás na Haiti nemohou ze spánku vyrušit ani vrčící auta, nebo opilí mládenci ze sousedství, tady čekají nástrahy jiného charakteru....

Například jsem v noci uslyšela silný mužský hlas, který vykřikoval názory na dnešní svět, morálku, katolickou církev a mládež. Chvilku jsem „nočnímu zpravodaji“ nevěnovala pozornost, ale pak mě vytrubování jeho náhledů na společnost ve čtyři hodiny ráno začalo obtěžovat. Šlo o kazatele místních adventistů sedmého dne, který si stoupl před naši katolickou faru a snažil se oponovat učení katolické víry. Své názory prezentoval vesnici bezmála slabou hodinu, to už se ovšem rozednívalo, zvon u kostela odbíjel čas příprav na mši. Zarazilo mě, že nikdo neprotestoval, žádný rozespalý „oponent v pyžamu“ se neobjevil, jak bych očekávala v naší zemi.

Jiným narušitelem může být zvířátko. Obvykle jsou to rejdící myši po pokoji, krab anebo obrovský brouk, který vám vleze pod peřinu. Mužskou část čtenářů jsem teď asi rozesmála, ale věřte, že pro holky je taková nevítaná návštěva hotové neštěstí k uzoufání!!!

Ale abych jen nekritizovala, musím říci, že se obvykle vyspím v klidu, ráno se budím podle zvonu a kohoutů (hodiny lidé nemají) a když se mi spát nechce, pozoruji nebe. Nikde jsem neviděla tak nádhernou noční oblohu jako zde, nebe je poseto hvězdami. Haiťané věří, že když padá hvězda, umírá v tu chvíli člověk.

VIZITACE V 6. ROČNÍKU

Dne 10. 10. jsem strávila celý den s dětmi 6. ročníku ze třídy pana učitele Jeana Eliho. Místnost s 20 žáky je rozdělena na část pro chlapce a na část pro děvčata, každý má svůj vlastní pracovní stůl. Třída je poměrně pěkně vybavená, nechybí příruční knihovnička i pracovní pomůcky. Ve třídě je taktéž objemná nádoba s vodou, kterou se děti kdykoli během hodiny mohou osvěžit.

První část vyučování byla zaměřena na procvičování již známého učiva v matematice, v tomto případě převodu délkových jednotek. Učitel velmi přehledně a srozumitelně učivo slabším žákům opětovně vysvětlil, předvedl návrhy tabulek a pomůcek pro lepší upevnění znalostí. Některé žáky pak zkušebně vyvolal k tabuli a musím uznale říci, že takovou radost kantora z výkonu dětí jsem ještě neviděla! Správné vyřešení příkladu pan Jean Eli náležitě slovně ohodnotil a vybízel třídu k potlesku. Po té počítali děti samy a učitel pak správné řešení provedl na tabuli s dostatečným výkladem.

V momentě kdy začaly být děti unavené a přestaly se soustředit, učitel navrhl zpěv písní s tancem, u nichž neustále navyšoval tempo, takže na konci písničky byly děti dostatečně „vyřízené“. Pracovní atmosféra se ve třídě zvýšila a děti pokračovaly hodinou francouzského jazyka. Podobně jako známe z našich hodin češtiny, žáci se prokousávali určováním podnětu a přísudku ve větě, u sloves určovali osobu a čas, obecně rozebírali větu z hlediska syntaktického. Po té se děti rozdělily do skupin, aby mohly mezi sebou soutěžit, kdo dříve zvládne z jazykového slovníku vyhledat určené slovo. Jak už to tak bývá, skupinová práce děti velmi nadchla, ovšem křiku a nejrůznějších šarvátek byla plná třída, až uši zaléhaly!

Přestávku děti využily po svém, chlapci hráli fotbal s plastovou lahví, děvčata skákala panáka, jiná vymetala podlahy, menší děti si hrály s kamínky, nechyběly ani drobné rvačky a strkanice:) Klasické pojídání svačinky od maminky, nebo předvádění nejnovějších typů nejrůznější elektroniky tu nezahlédneme. Zvonění ohlásilo další hodinu, něco na způsob naší občanské výchovy. Děti probíraly možnosti dopravy na Haiti a komunikaci. V této zemi není jediná továrna na výrobu automobilů či kol, většina lidí chodí pěšky, nebo cestují na oslu. Děti proto se zatajeným dechem poslouchaly výklad o nejrůznějších dopravních prostředcích. Při povídání o současném světě komunikace a médií měly otevřenou pusu úplně všichni, ve třídě se rozhostilo naprostý klid, děti byly uchvácené možnostmi mobilu, televize, rádia či internetu. Pan učitel vyprávěl velmi poutavě, avšak ne zcela přesně, však také sám jistě nikdy nepracoval s internetem, televizi doma pochopitelně také nemá, přesto se mi tato hodina velmi líbila.

Také oceňuji způsob jaký zvolil vyučující, aby odnaučil děti mluvit při vyučování kreolsky. Nezdržuje se nějakým domlouváním, tomu komu „ulítné“ kreolské slovíčko položí na lavici dětskou kostku. Děti si chybu hned uvědomí a opravdu velmi nerady vidí kostku u sebe na stolku. Už aby kreolsky promluvil někdo jiný a kostka odputovala k jinému spolužákovi!

Co se týče osoby učitele, jak jsem ho mohla poznat při vyučování i mimo školu je to člověk velmi lidský, přátelský, umí udělat legraci, zároveň však vyžaduje ve třídě klid a pracovní pořádek. Děti umí zaujmout, ochotně poradí, neučí stereotypně, snaží se střídat aktivity. Pan Jean Eli bydlí v Baie de Henne, má šest dětí a protože má velmi malý domek (pouze jednu místnost), staví si asi 20 minut svižné chůze od školy větší domek, jak si ale sám postěžoval, ekonomická situace a možnosti na Haiti mu dostavbu značně znemožňují.... Byla jsem jej navštívit a musím říci, že bydlení je v takových podmínkách skutečně bojové. S upřímným dojetím jsem sledovala, jak se mi pan učitel omlouval, že mi nemůže nabídnout židli, žádnou totiž neměl....

Státní svátek

17. 10.

Dnes jako obvykle jsem se ráno chystala do školy, otec Roman odjel do města na setkání s biskupem, nebyla tedy ráno mše, a tak jsem se v klidu vypravovala. Už na cestě mi bylo divné, že nepotkávám houfy žáčků či spěchající učitele. K mému překvapení jsem se

od jednoho kolemjdoucího dozvěděla, že je dnes významný den, výročí úmrtí Jeana Jacquese Dessalinese.

Tento muž jako někdejší otrok a vůdce povstalců se v květnu 1803 postavil proti Francouzům, kteří v té době drželi západní část ostrova pod svou správou. Svůj odpor k utlačovatelům černých otroků vyjádřil odtržením bílého pruhu z tříbarevné francouzské vlajky. Toto gesto mělo symbolicky zobrazit a zároveň vyzvat k vypuzení bílých pánů z ostrova. Iniciály RF (République Francaise) nahradil nápis Liberté ou la Mort, tedy Svobodu nebo smrt, toto heslo je na haitské vlajce vepsáno dodnes.

Díky státnímu svátku jsem tak místo školních povinností, prožila pěkný den s dětmi příjemným výletem za vesnici.

Pouť v Baie de Henne

29.9.

Na dnešní den připadá svátek sv. archandělů, a právě jednomu z nich – Michaelovi- vítězi nad démonem,přímluvci u Božího soudu, je zasvěcen kostel v Baie de Henne. Tento kostelík byl dostavěn roku 1921, základní kámen byl položen patrně německými osadníky již 10. 12. 1910. V naší zemi jsme zvyklí vídat v kostelích krásné malby, sochy či fresky. Místní kostel je zcela prostý, se střechou z vlněného plechu, bez věže. Dominuje mu socha sv. Michaela, obrazy ani živé květiny zde nenajdeme, přesto má svou nezaměnitelnou atmosféru a já osobně jej právě pro svoji skromnost a téměř žádnou výzdobu či okázalost, vnímám jako jeden z nejhezčích.

Dnes jsme tedy mohli prožít krásnou pouť a následné posezení s přáteli. Už několik dní před dnešním patrociniem se věřící činili, aby se jejich kostelík místním, ale i vzdáleným poutníkům ukázal v tom nejlepším světle, a proto se natíraly schody, malovaly stěny, připravovala výzdoba, sbor i bubeníci trénovali nové písně, kuchařky vařily, zkrátka všude samý ruch a shon a možná i trocha nervozity, aby vše klaplo. Už přede mší jsme se setkali se zdravotní sestrou Janou, panem doktorem Maradou a sociální pracovnicí Evou ze Slovenska. Přijelo i mnoho jiných vzácných hostů, se kterými jsme měli možnost vyměnit si zkušenosti z nelehkého života misijních pracovníků na Haiti u společného oběda.

Příjemné odpoledne jsme zakončili podívanou ve venkovním ochotnickém divadle. Za dva gourdy bylo možné shlédnout komickou hru plnou pěstních zápasů, kopanců a podivného křiku.

Zahájení školního roku

S měsíčním zpožděním dnes 6. 10. 2008 v Baie de Henne začal nový školní rok. Tradiční zářijový termín byl letos narušen nepříznivým počasím. Neznám jediného žáčka, který by se do školy netěšil. Děti na Haiti školu milují, rády se učí novým věcem a jsou velmi zvídavé. Mohu zodpovědně říci, že si uvědomují nutnost vzdělávání a jsou velmi vděčné svým adoptivním rodičům, díky kterým mají možnost navštěvovat školu a zároveň se mnohdy alespoň jednou denně najíst. Mnozí mi hrdě ukazovali papírky se jmény svých adoptivních kmotrů, takže děti skutečně na své dárce z České republiky vzpomínají.

Už časně ráno bylo možné před kostelem pozorovat skupinky veselých dětí, které se nemohly dočkat slavnostní mše, která zahajuje školní rok. V 8 hodin už místní kostel

sv. Michala zářil růžovou a modrou barvou, pestrými barvami školní uniformy. Mše se účastnili také učitelé a někteří rodiče, zejména ti, kteří své děti vedli poprvé do školy anebo do přípravného ročníku. Po bohoslužbě se školní průvod přesunul ke škole, kde za zpěvu národní haitské hymny byla vztyčena vlajka. Po té se děti přesunuly do svých tříd a myslím, že každý žáček s radostí a nadšením začal naslouchat slovům svého učitele.