Přála jsem si vyzkoušet práci se sestrami Matky Terezy, protože tyto Misionářky lásky (Missionaries of Charity) přinášejí zcela úžasnou a jedinečnou pomoc těm nejubožejším a nejopuštěnějším. Díky ochotě otce Romana, který mi zprostředkoval možnost působit u sester v Gonaives, jsem se ocitla uprostřed společenství mimořádných lidí, osudů a zážitků.
Sestřičky chudým lidem zdarma vydávají léky, rýži, vybudovaly nemocnici pro malé děti a komplex prostých pokojů pro starší děti i nejstarší pacienty.
Denně jsem se starala zejména o děti v nemocnici a několik hodin jsem také věnovala těm nejvážnějším případům u starších lidí. Dětská nemocnice je na haitské poměry vybudovaná ve velmi pěkném stylu, uprostřed s atriem v němž je zahrada, malé hřiště. V době mého působení bylo v tomto zařízení 86 dětí ve věku od jednoho měsíce do šesti let. Již od brzkého rána jsem společně s ostatními pečovatelkami krmila, přebalovala, koupala, ošetřovala děti, kterým byla společná těžká nemoc a velká chudoba. Na Haiti neexistuje sociální systém, v nemocnicích se platí za konzultace, ošetření, léky, pobyt, jídlo, takové výdaje si mnoho rodin nemůže dovolit, proto je možnost umístit k sestrám nemocného jedinou šancí na záchranu jeho života. Bohužel se stávalo, že matka dítě umístí do nemocnice a po uzdravení již neprojevuje zájem si svého potomka odvést zpět domů. Nutí ji k tomu pochopitelně ekonomická situace, navíc pokud je sama smrtelně nemocná, chce zanechat dítě v dobrých rukou s nadějí na lepší budoucnost maličkého. V tomto zařízení čeká také několik dětí sirotků, jejich rodiče zemřeli (obvykle na AIDS). Sestrám se úspěšně daří léčit zejména podvyživené, tuberkulózní děti, taktéž pacienty s nejrůznějšími mykózami, vyrážkami. V zařízení jsou pochopitelně i děti nakažené AIDS, které vinou svých nezodpovědných rodičů musí snášet tolik trápení.
Je smutné procházet nekonečnou řadou postýlek, v každé z nich sedí roztomilé batole, natahuje ručky a žádá si tak o krátké pochování. I přes mimořádnou péči, snahu a opravdu vyčerpávající a obětavou práci ošetřovatelek je nemožné dát každému dítěti individuální péči, pohrát si. U starších je to snad ještě horší, děti se omotají kolem nohy, nechtějí pustit, utíkají k východovým dveřím, pláčou, prosí zda byste si je vzali domů, že nikoho nemají. Přitom jsem si sama vyzkoušela, že uplakané dítě, které se neumí pousmát, nechce jíst, odmítá polknout léky, se po nějaké době kdy se mu věnuje více pozornosti začne hlasitě smát a spořádá velkou porci kaše. Musím vzpomenout na asi ročního chlapečka, který byl po celém těle obsypaný mokvající vyrážkou, která prskala a krvácela, malý se velmi škrábal a proplakal celý den, navíc mu z očí i uší tekl hnis. Odmítal jíst, neurčitě pozoroval jeden bod na zdi. Když jsem s ním začala více pracovat, mluvit k němu, hrát si, začalo se toto škvrně tak hlasitě smát, že jej nebylo možno přeslechnout ani ve vedlejším pokoji, navíc začal pěkně jíst.
V zařízení s asi stovkou starých lidí jsem se potkala se spoustou zajímavých pacientů, jejichž životy byly plné ztrát a bolestí. Většinou smrtelně nemocní lidé přišli o domov nebo přízeň rodiny. Nechci zde ani vypisovat, jakých chvil jsem byla svědkem, věřte, že slzy do očí by se tu vlily i těm nejtvrdším povahám. Uprostřed těchto vyhublých bledých tváří mě přepadaly myšlenky o malichernosti mých problémů. Ve srovnání s osudem těchto lidí jakoby všechny starosti ztrácely svoji podstatu. Jak často si naříkáme, lamentujeme, nejsme spokojeni s tím a oním. Tito lidé by patrně v našich podmínkách byli uzdraveni, zachránění před časnou smrtí, haitské poměry a místní medicína jim však zabraňují v tom, aby dožili kvalitně svůj život. A tak leží v přeplněných pokojích a čekají vysvobozující den, kdy budou zbaveni definitivně všech bolestí...Škoda, že si tak málo uvědomujeme význam zdraví a zdravotnické péče, které se nám v naší zemi dostává.
úterý 5. května 2009
sobota 11. dubna 2009
Dobrá večeře - bojovka na celý den
Život v rozvojové zemi přináší spoustu nových zážitků a zkušeností, člověk se musí přizpůsobit novému, zvykat si na často horší podmínky. Jednou z odlišných věcí, kterou Evropan navyklý svému standartu jistě pocítí je změna jídelníčku. Občas se s otcem Romanem nad talířem rýže zasníme o pořádné porci steaku či uheráku. Po takové rozmluvě mě pak přepadne myšlenka udělat otci radost a místo „jitrnice jakou svět neviděl“, či „jídla omaštěného větrem“ připravit něco dobrého do žaludku. A tak začne dlouhý proces příprav a shánění...
Tento týden jsem se rozhodla opravdu zabodovat, a tak jsem se odhodlala udělat knedlo, kozo, zelo (tady se vepřové nesežene). V podstatě za rozbřesku vyrážím na místní trh, kde sedí pár trhovkyň, z nichž každá nabízí ten samý sortiment – pár banánů, pomeranče, hrách, rýži, patáty, chleba. Pěkné banány mě inspirují k přípravě bublaniny, nakoupím a pokračuji v pátrání po bramborách a vajíčkách. Obcházím domy kde chovají slepice, všude však zamítavě kroutí hlavou, slepice tu prostě nesnáší. Večer všechna příchozí děvčata na farní dvůr zkouším nalákat „Kdo zítra donese jedno vajíčko, dostane gumičky do vlasů, kdo dvě přidám sponky!“ Nadšená děvčata běhají energicky po Baie de Henne, výsledek je však nulový. Objednané brambory z Gonaives taktéž nedorazily, nebyl vítr a loď se zpozdila. Tento den tedy budeme večeřet chleba s cibulí, zítra musím běhat intenzivněji.
Další ráno se pro jistotu vydávám opět na místní tržiště, nezaznamenávám žádné novinky, možná banány jsou více nahnilejší...Razím do ulice, doufám v jedno vejce a malou mrkev! Po dopolední pochůzce mi svítá naděje, za vesnicí na zahradě známí pěstují mrkev, mohu si pro ni dojít. Šlapu tedy zatopenou banánovou zahradou, dostávám přislíbenou mrkev a s totálně zabahněnými sandály vstupuji s úsměvem na rtech na dvůr paní, která pro mě z města objednala brambory. Štěstí je při mě! Směje se na mě asi pět kulaťoučkých brambor!!! Teď už to nesmím vzdát, běhám jako šílenec po vesnici, do akce „jedno vajíčko“ je zapojeno již bezpočet místních obyvatel. Zapojení lidí a vyhlášení odměn se ukazuje jako dobrá volba, v poledne mám dvě vajíčka!
Začínám rozdělávat oheň, na dřevěném uhlí připravím i nudlovou polévku. Cibulka se mírně připaluje, přesněji řečeno nabírá černou barvu, plamen nejde regulovat, kozí maso však voní hezky, proto se pouštím do bramborových knedlíků, práce jde od ruky, míchám v hrnci lžící těsto na bublaninu, kterou umisťuji do speciální solární pece na střeše. Příjemně znavená a s dobrým pocitem hlídám kotlíky, pozoruji plamen ohně, odháním drzá zvířata, sleduji roj much. Při vaření knedlíku jsem však v němém úžasu – jsou totálně rozvařené, nedají se jíst, zradila mě má bezlepková mouka, která je patrně pro přípravu tohoto jídla nevhodná. S tragickým výrazem vycházím na dvůr, začíná poprchávat, polosyrová bublanina se tak už jistě nedopeče (chybí solární energie). Můj sen o bombastické hostině je tak definitivně zmařen...No co zítra je taky den, což takhle dát si špenát? S kuráží a bojovnou náladu vyrážím do ulic nalákat děvčata na pár gumiček....
Tento týden jsem se rozhodla opravdu zabodovat, a tak jsem se odhodlala udělat knedlo, kozo, zelo (tady se vepřové nesežene). V podstatě za rozbřesku vyrážím na místní trh, kde sedí pár trhovkyň, z nichž každá nabízí ten samý sortiment – pár banánů, pomeranče, hrách, rýži, patáty, chleba. Pěkné banány mě inspirují k přípravě bublaniny, nakoupím a pokračuji v pátrání po bramborách a vajíčkách. Obcházím domy kde chovají slepice, všude však zamítavě kroutí hlavou, slepice tu prostě nesnáší. Večer všechna příchozí děvčata na farní dvůr zkouším nalákat „Kdo zítra donese jedno vajíčko, dostane gumičky do vlasů, kdo dvě přidám sponky!“ Nadšená děvčata běhají energicky po Baie de Henne, výsledek je však nulový. Objednané brambory z Gonaives taktéž nedorazily, nebyl vítr a loď se zpozdila. Tento den tedy budeme večeřet chleba s cibulí, zítra musím běhat intenzivněji.
Další ráno se pro jistotu vydávám opět na místní tržiště, nezaznamenávám žádné novinky, možná banány jsou více nahnilejší...Razím do ulice, doufám v jedno vejce a malou mrkev! Po dopolední pochůzce mi svítá naděje, za vesnicí na zahradě známí pěstují mrkev, mohu si pro ni dojít. Šlapu tedy zatopenou banánovou zahradou, dostávám přislíbenou mrkev a s totálně zabahněnými sandály vstupuji s úsměvem na rtech na dvůr paní, která pro mě z města objednala brambory. Štěstí je při mě! Směje se na mě asi pět kulaťoučkých brambor!!! Teď už to nesmím vzdát, běhám jako šílenec po vesnici, do akce „jedno vajíčko“ je zapojeno již bezpočet místních obyvatel. Zapojení lidí a vyhlášení odměn se ukazuje jako dobrá volba, v poledne mám dvě vajíčka!
Začínám rozdělávat oheň, na dřevěném uhlí připravím i nudlovou polévku. Cibulka se mírně připaluje, přesněji řečeno nabírá černou barvu, plamen nejde regulovat, kozí maso však voní hezky, proto se pouštím do bramborových knedlíků, práce jde od ruky, míchám v hrnci lžící těsto na bublaninu, kterou umisťuji do speciální solární pece na střeše. Příjemně znavená a s dobrým pocitem hlídám kotlíky, pozoruji plamen ohně, odháním drzá zvířata, sleduji roj much. Při vaření knedlíku jsem však v němém úžasu – jsou totálně rozvařené, nedají se jíst, zradila mě má bezlepková mouka, která je patrně pro přípravu tohoto jídla nevhodná. S tragickým výrazem vycházím na dvůr, začíná poprchávat, polosyrová bublanina se tak už jistě nedopeče (chybí solární energie). Můj sen o bombastické hostině je tak definitivně zmařen...No co zítra je taky den, což takhle dát si špenát? S kuráží a bojovnou náladu vyrážím do ulic nalákat děvčata na pár gumiček....
Bůh - jediná naděje chudých Haiťanů
V předvelikonočním období kdy se připravujeme na největší církevní svátek roku bych chtěla napsat pár řádků o tom, jaké místo zaujímá víra a náboženství v životě Haiťana. Celkem často na toto téma rozmlouvám s dospělými i dětmi. V této chudé zemi bychom asi těžko hledali vyloženého ateistu, nedělní mše se účastní všichni lidé z vesnice, dodržovat pracovní klid ve sváteční dny je samozřejmostí. V Baie de Henne kromě našeho katolického kostela narazíme na kostel baptistický a adventistů. Je až obdivuhodné, jak věřící umí citovat pasáže z bible, velmi pohotově dokáží výrok přiřadit k příslušnému místu ve svatém písmu, taktéž umí příběh, podobenství pěkně vyložit, rozvinut myšlenku a aplikovat ji do běžného života. Znalost bible se pak promítá i do běžné mluvy, kdy starší či rozumnější kárá a nabádá právě příklady a připomínkami z knihy knih.
V souvislosti s tím nemohu nevzpomenou na dva chlapce, kteří se po páteční křížové cestě dohadovali. Jeden z nich nosil při všech 14 zastaveních kříž, což je vysilující, a tak právem očekával, že mu kamarádi ministranti pomohou a vystřídají jej. Jenže ti místo toho pohodlně seděli v lavicích se svými kamarádkami. Po skončení slavnosti se pak vyčerpaný ministrant právem zlobil na lenivé přátele. Jeden z nich pohotově odpověděl: „ Buď rád, že sis to protrpěl, jak moc oproti nám jsi se přiblížil Pánu Ježíši! My pohodlně seděli, ale ty jsi prožil skutečnou křížovou cestu, co může být krásnějšího v postní době? Tak si neztěžuj a buď rád za možnost účasti na Kristově oběti“.
Většina písní, které si Haiťané prozpěvují při práci i odpočinku jsou z kostela, a je to pochopitelné, lidové ani současně populární totiž neznají. Pěkným příkladem víry v Pána Boha je jejich „demen - si Bondye vle“, což je obdoba našeho dá-li Bůh. Při jakémkoli plánování věcí zítřejších tuto kratičkou poznámku dodají na důkaz toho, že my si společně můžeme cosi naplánovat, ale jen Bůh rozhodne, zda se tak stane. Jméno boží pak některé rodiče inspiruje i k pojmenování dítěte – př. Jesula (Ježíš je tady), nebo Dzieubon (Bůh je dobrý).
Největším důkazem přítomnosti Boha je jejich životní pouť sama - plná strastí, nedostatku , chudoby a vlastně i nespravedlnosti. Té jak všichni věří se však dočkají na onom světě....
V souvislosti s tím nemohu nevzpomenou na dva chlapce, kteří se po páteční křížové cestě dohadovali. Jeden z nich nosil při všech 14 zastaveních kříž, což je vysilující, a tak právem očekával, že mu kamarádi ministranti pomohou a vystřídají jej. Jenže ti místo toho pohodlně seděli v lavicích se svými kamarádkami. Po skončení slavnosti se pak vyčerpaný ministrant právem zlobil na lenivé přátele. Jeden z nich pohotově odpověděl: „ Buď rád, že sis to protrpěl, jak moc oproti nám jsi se přiblížil Pánu Ježíši! My pohodlně seděli, ale ty jsi prožil skutečnou křížovou cestu, co může být krásnějšího v postní době? Tak si neztěžuj a buď rád za možnost účasti na Kristově oběti“.
Většina písní, které si Haiťané prozpěvují při práci i odpočinku jsou z kostela, a je to pochopitelné, lidové ani současně populární totiž neznají. Pěkným příkladem víry v Pána Boha je jejich „demen - si Bondye vle“, což je obdoba našeho dá-li Bůh. Při jakémkoli plánování věcí zítřejších tuto kratičkou poznámku dodají na důkaz toho, že my si společně můžeme cosi naplánovat, ale jen Bůh rozhodne, zda se tak stane. Jméno boží pak některé rodiče inspiruje i k pojmenování dítěte – př. Jesula (Ježíš je tady), nebo Dzieubon (Bůh je dobrý).
Největším důkazem přítomnosti Boha je jejich životní pouť sama - plná strastí, nedostatku , chudoby a vlastně i nespravedlnosti. Té jak všichni věří se však dočkají na onom světě....
Já zapomněl své jméno!!!
Já zapomněl své jméno!
Na faru přicházejí lidé s žádostí o vystavení kopie křestního listu (důvodem je např. vystavení kartičky, která opravňuje člověka přistoupit k volbám). Nezřídka lidé putují z velké dálky, a tak se otec snaží jim všemožně vyhovět, ovšem často snaha a dobrá vůle nestačí. K vyhledání příslušného dokumentu ve farním archivu je totiž potřeba znát jméno a příjmení, datum narození. Přiznám se, že mě velice zaskočilo, když jsem začala zjišťovat, že na Haiti je vcelku běžné, že lidé své základní osobní údaje neznají. Při narození obdrží určité jméno, ovšem zakrátko dostanou přezdívku, kterou jej ostatní vesničané nazývají, která je pro dítě typická, ať už nějakým činem, vzhledem nebo svou povahovou vlastností. Své původní jméno pak upadá v zapomnění, s datem narození je to podobné. Matka má tolik dětí, že je nad její síly upamatovat si, kdy se které dítě narodilo, čas rychle letí a vybavit si, zda to bylo ten který rok není snadné. Navíc zde se neslaví narozeniny, dárky se v chudém kraji zkrátka nedávají. Je potřeba si také uvědomit, že takový obyčejný člověk nenavštěvoval školu, nebyl ve styku s úřady, doposud tedy neměl důvod tyto náležitosti řešit. Pokud se zeptáte staršího člověka jak je starý, odpoví, že ani neví a myslím, že je mu to vlastně jedno. Zprvu jsem nad takovou neznalostí kroutila hlavou, ale po čase jsem naznala, že ti prostí lidé v sobě skrývají vlastně velkou svobodu a oproštění. Myslím, že neznalost počtu let by pomohla hlavně naší společnosti, nikdo by tak přísně neřešil otázku utíkajících let a s tím spojenou mimořádnou snahu a přemrštěnou péči o mladistvý vzhled.
.....a na závěr perlička - s otázkou jména souvisí křest. Otec Roman mi vyprávěl, jak jednou na faru přišli rodiče žádat o pokřtění malého chlapce. Na otázku, jaké jméno jste pro své děťátko vybrali, odpověděli pyšní rodiče – „Hitler“, prý slyšeli, že šlo o významného bělocha, který vykonal něco důležitého ve světě.....
Na faru přicházejí lidé s žádostí o vystavení kopie křestního listu (důvodem je např. vystavení kartičky, která opravňuje člověka přistoupit k volbám). Nezřídka lidé putují z velké dálky, a tak se otec snaží jim všemožně vyhovět, ovšem často snaha a dobrá vůle nestačí. K vyhledání příslušného dokumentu ve farním archivu je totiž potřeba znát jméno a příjmení, datum narození. Přiznám se, že mě velice zaskočilo, když jsem začala zjišťovat, že na Haiti je vcelku běžné, že lidé své základní osobní údaje neznají. Při narození obdrží určité jméno, ovšem zakrátko dostanou přezdívku, kterou jej ostatní vesničané nazývají, která je pro dítě typická, ať už nějakým činem, vzhledem nebo svou povahovou vlastností. Své původní jméno pak upadá v zapomnění, s datem narození je to podobné. Matka má tolik dětí, že je nad její síly upamatovat si, kdy se které dítě narodilo, čas rychle letí a vybavit si, zda to bylo ten který rok není snadné. Navíc zde se neslaví narozeniny, dárky se v chudém kraji zkrátka nedávají. Je potřeba si také uvědomit, že takový obyčejný člověk nenavštěvoval školu, nebyl ve styku s úřady, doposud tedy neměl důvod tyto náležitosti řešit. Pokud se zeptáte staršího člověka jak je starý, odpoví, že ani neví a myslím, že je mu to vlastně jedno. Zprvu jsem nad takovou neznalostí kroutila hlavou, ale po čase jsem naznala, že ti prostí lidé v sobě skrývají vlastně velkou svobodu a oproštění. Myslím, že neznalost počtu let by pomohla hlavně naší společnosti, nikdo by tak přísně neřešil otázku utíkajících let a s tím spojenou mimořádnou snahu a přemrštěnou péči o mladistvý vzhled.
.....a na závěr perlička - s otázkou jména souvisí křest. Otec Roman mi vyprávěl, jak jednou na faru přišli rodiče žádat o pokřtění malého chlapce. Na otázku, jaké jméno jste pro své děťátko vybrali, odpověděli pyšní rodiče – „Hitler“, prý slyšeli, že šlo o významného bělocha, který vykonal něco důležitého ve světě.....
pondělí 16. března 2009
Karneval
Před postní dobou nastalo po celém Haiti karnevalové veselí. Školy jsou zavřené, pracovní povinnosti jdou strannou. Naše vesnice nebyla vyjímkou, a tak už několik týdnů před popelčení středou bylo možné vidět menší skupinky zejména mladých lidí, kteří procházeli vesnicí a hlasitě troubili, rachotili, zpívali a tancovali. K tomuto veselí nesmí chybět postava tzv. madigy, který je maskovaný škraboškou, vyrobenou z papíru, kartonu, či na hlavu tajemné postavy se jednoduše nasadí krabice. Tajuplný strašák je obvykle legračně oblečen, chůzí připomíná nemocného starce, partie určitých částí těla vycpané látkou působí legračně. Tento tajemný u dětí vzbuzuje obrovský strach, u větších naopak zájem a pobavení.
K bujarému veselí patří kromě zmiňovaných hlučných průvodů také zpívání písní a tanec.Na škole Saint Maria Gretti proběhl také karneval věnovaný našim žáčkům. Ti se na tuto slavnost nemohly dočkat už mnoho týdnů dopředu. Při příchodu do školy si každý nechal legračně namalovat barvičkami obličej. Po té se utvořil dlouhý had vlnících se školáčků, který vedli učitelé. Nechala jsem se přemluvit a v rámci bujarého veselí jsem si s dětmi pořádně zatancovala a zařádila na pódiu.
Myslím, že se podařilo zorganizovat povedenou akci, objednal se DJ, který mixoval živou haitskou muziku z obrovských reproduktorů, děti měly výtečný sváteční oběd.
Před postní dobou nastalo po celém Haiti karnevalové veselí. Školy jsou zavřené, pracovní povinnosti jdou strannou. Naše vesnice nebyla vyjímkou, a tak už několik týdnů před popelčení středou bylo možné vidět menší skupinky zejména mladých lidí, kteří procházeli vesnicí a hlasitě troubili, rachotili, zpívali a tancovali. K tomuto veselí nesmí chybět postava tzv. madigy, který je maskovaný škraboškou, vyrobenou z papíru, kartonu, či na hlavu tajemné postavy se jednoduše nasadí krabice. Tajuplný strašák je obvykle legračně oblečen, chůzí připomíná nemocného starce, partie určitých částí těla vycpané látkou působí legračně. Tento tajemný u dětí vzbuzuje obrovský strach, u větších naopak zájem a pobavení.
K bujarému veselí patří kromě zmiňovaných hlučných průvodů také zpívání písní a tanec.Na škole Saint Maria Gretti proběhl také karneval věnovaný našim žáčkům. Ti se na tuto slavnost nemohly dočkat už mnoho týdnů dopředu. Při příchodu do školy si každý nechal legračně namalovat barvičkami obličej. Po té se utvořil dlouhý had vlnících se školáčků, který vedli učitelé. Nechala jsem se přemluvit a v rámci bujarého veselí jsem si s dětmi pořádně zatancovala a zařádila na pódiu.
Myslím, že se podařilo zorganizovat povedenou akci, objednal se DJ, který mixoval živou haitskou muziku z obrovských reproduktorů, děti měly výtečný sváteční oběd.
Jak se stanu lékárnicí :)
V naší vesnici není signál, v současnosti ani internet, a tak jsem využila návštěvy slovenských zdravotníků v Molu Saint Nicolas pro dojednání nového projektu. Zde jsem se pokoušela domluvit potřebnou službu pro obyvatele Baie de Henne. Díky vstřícnému postoji Trnavské university a pana rektora Krčméryho se nám dostane velké lékařské pomoci . Domluvila jsem příjezd mobilní nemocnice, která u nás stráví celý den. Lékaři zdarma vyšetří a předepíší léky všem lidem, kteří k nám na faru zavítají. Zároveň se zdá, že se zdaří uskutečnit otevření jakési mini lékárny přímo na faře. Oslovila jsem místní zdravotní sestru, která je ochotná se mnou spolupracovat. Naše práce by spočívala v tom, že při zdravotních potížích by dotyčný vyhledal její pomoc, ona mu předepsala potřebné léky a já je pak vydala. Tímto postupem chceme s otcem Romanem zamezit jakémukoli chybnému zacházení s léčivem. Může se totiž stát, že léky by Haiťané mohly draze prodávat. Takovouto cestou, ač se třeba zdá být zdlouhavá, docílíme, že zdravotnický materiál i léky budeme mít pod stálou kontrolou, navíc si budeme jisti, že se k potřebným dostávají zdarma.
Se slovenskými lékaři jsem také navštívila centrum pro podvyživené děti v Mare Rouge, kde jsem obdivovala zejména pracovní nasazení a odhodlanost amerického manželského páru. Ti již přes třicet let působí na Haiti a pečují o nejmenší děti, ujímají se jich a s opravdovou láskou o ně pečují. Přitom jsou velmi skromní, na nic si nestěžují. Bylo dojemné a zároveň radostné sledovat malinké děti, které přežily jen díky zájmu a nelhostejnému přístupu hodných lidí.
V naší vesnici není signál, v současnosti ani internet, a tak jsem využila návštěvy slovenských zdravotníků v Molu Saint Nicolas pro dojednání nového projektu. Zde jsem se pokoušela domluvit potřebnou službu pro obyvatele Baie de Henne. Díky vstřícnému postoji Trnavské university a pana rektora Krčméryho se nám dostane velké lékařské pomoci . Domluvila jsem příjezd mobilní nemocnice, která u nás stráví celý den. Lékaři zdarma vyšetří a předepíší léky všem lidem, kteří k nám na faru zavítají. Zároveň se zdá, že se zdaří uskutečnit otevření jakési mini lékárny přímo na faře. Oslovila jsem místní zdravotní sestru, která je ochotná se mnou spolupracovat. Naše práce by spočívala v tom, že při zdravotních potížích by dotyčný vyhledal její pomoc, ona mu předepsala potřebné léky a já je pak vydala. Tímto postupem chceme s otcem Romanem zamezit jakémukoli chybnému zacházení s léčivem. Může se totiž stát, že léky by Haiťané mohly draze prodávat. Takovouto cestou, ač se třeba zdá být zdlouhavá, docílíme, že zdravotnický materiál i léky budeme mít pod stálou kontrolou, navíc si budeme jisti, že se k potřebným dostávají zdarma.
Se slovenskými lékaři jsem také navštívila centrum pro podvyživené děti v Mare Rouge, kde jsem obdivovala zejména pracovní nasazení a odhodlanost amerického manželského páru. Ti již přes třicet let působí na Haiti a pečují o nejmenší děti, ujímají se jich a s opravdovou láskou o ně pečují. Přitom jsou velmi skromní, na nic si nestěžují. Bylo dojemné a zároveň radostné sledovat malinké děti, které přežily jen díky zájmu a nelhostejnému přístupu hodných lidí.
Jedinečnost Haiti
Přemýšlela jsem, čím je nejchudší země západní polokoule výjimečná, vidím spoustu kontrastů, věcí odporující současnému chápání světa, absurdit i zajímavostí, a tak alespoň některé se pokusím vypsat, většinu myšlenek a postřehů mi vyprávěl otec Roman.
Haiti patří jistě mezi země s největší korupcí na světě, v celosvětových tabulkách obsadilo 3. místo. Že tomu tak skutečně je vidíme a poznáváme v běžném styku s úředníky, státní správou, při vyřizování nejrůznějších záležitostí. Soudce se přikloní k názoru toho kdo je bohatší, věrohodnost ztrácí analfabet anebo chudý. Na úřadě vás pracovnice neregistrují, vyřízení banální věci se neobejde bez postranní domluvy, ovšem za předpokladu, že pracovník je přítomen, Haiťané si s pracovní kázní příliš hlavu nelámou. Např. v Gonaives jsou banky zavřené pokud se pracovníci domnívají, že začne pršet, prý se lidé pak bojí vycházet ven (město zasáhl v září ničivě cyklon). Je normální, že učitelé placení státem dostanou mzdu od školy, ve které vůbec neučí (kvůli automatickému pobírání platu jsou oficiálně přihlášeni na státní škole), naopak učí v nestátní, kde pobírají další výplatu. Státní úřady tyto věci vůbec nekontrolují a ani je nezajímají. Děti na státních školách tak nemá kdo vyučovat, protože jsou zaplněná místa – ovšem pouze papírově, učitel se na škole vůbec nevyskytuje, děti nemá kdo vyučovat. Školní docházka je nepovinná, je zde spousta analfabetů.
Celý státní aparát je v katastrofálním stavu, politikové rozkrádají státní kasu. Úroveň zdravotnictví neodpovídá normám, navíc všechny služby, ošetření, kontroly jsou placené, což si zdejší lidé většinou nemohou dovolit. Lidský život tu nemá valnou cenu, otázka života a smrti se příliš neřeší. V této souvislosti bych chtěla poukázat na zásluhy otce, který už asi šesti lidem pomohl v ohrožení. Rychlý převoz do nemocnice a okamžitý zásah ušetřil lidský život. Ve vesnici totiž lidé nemají možnost jak se dopravit do města s nemocnicí, ale zároveň jakoby nelpí na lékařské péči, jsou to drsní lidé, uvyklí na tvrdost života. Naprosto zanedbatelné procento tvoří případy sebevražd. Lidé ač žijí v obrovské bídě jsou zvyklí přijímat i negativní stránky života, myslím, že my jsme více zhýčkaní a přecitlivělí.
Ženy jsem viděla rodit na židli na dvorku (pochopitelně bez přítomnosti zdravotníka), po porodu začnou běžně pracovat, pohybují se po vesnici. I na Haiti se rodí dvojčata, obvykle však jedno z nich nepřežije.
Už malá děvčata nosí obrovské nádoby s vodou na hlavě, nebojí se těžké práce. Ženy tu mají nesnadnou roli, po svatbě si muž manželku jakoby nárokuje, známe případy i velmi inteligentních místních mužů, kteří své ženy bijí železnou tyčí.
Co se týče porodnosti jistě se Haiti vymyká současnému trendu. Zde se rodí velká spousta dětí, starší pomáhají s výchovou, starají se o mladší sourozence.
Haiti postrádá vzdělané lidi, pokud se mladému člověku podaří vystudovat (mohou mu v tom bránit ekonomické podmínky), většinou chce odejít ze země. Nejčastěji sní o práci v Americe (Miami), popř. ve Francii. Lidé nemají vztah ke své vlasti.
Pokud bych měla hodnotit povahový rys Haiťanů, zdá se mi, že příliš neumějí držet slovo, neochota přiznat chybu, trošku zbabělí, neumí se problémům postavit tváří v tvář, neumějí spolupracovat, preferují určitou vnějškovost – rádi se dávají na odiv. Pracovní morálka a nasazení jsou s našimi poměry zcela neporovnatelné.
Chudé poměry, které tu panují, však naopak mají i své pozitivní stránky, lidé jsou více pospolu, povídají si, zajímají se o svého souseda, jsou trpěliví, děti běhají stále venku, dovedou si spolu vyhrát, pomáhají si. V tomto smyslu jsou mi Haiťané vzorem, líbí se mi určitá drsnost, jsou odolní, nenaříkají kvůli maličkostem, nelitují se, nejsou rozmazlení. Život berou mnohem statečněji, nejsou rozhýčkaní jako my. Tím jak jsou chudí jsou i skromní, v jídle, vztazích, nárocích od života.
Není tu elektrika, lidé chodí brzy spát, někteří si svítí petrolejkou. Doprava je v podstatě především pěší, po vlastních nohou, větší vzdálenosti na oslovi. Skutečně velké vzdálenosti se pak absolvují na motorce či sedí na kamionu naloženém až po vrh pytlemi s rýží či uhlím. Cestovat po haitských silnicích, to je již zážitek sám o sobě, nepopsatelné. Asfaltové silnice nejsou, jde o kamenité a prašné úseky v terénu.
Oblečení obvykle obyčejné, často roztrhané a špinavé, na neděli se snaží mít svátečnější oděv i boty. Děvčata se s velkou oblibou češou, velkou módou je tu vplétání umělých vlasů, které přírodní vlas prodlouží a účes se pak nemusí udržovat. Chlapci si holí hlavu žiletkou, vlasy stříhají obvykle muži.
Jídlo se připravuje jednou denně, klasickým jídlem je rýže s fazolemi, k tomu se může podávat ryba. Oblíbenou pochoutkou je smažený banán, také kaše – kukuřičná, obilná, banánová. Z ovoce se pěstují nejčastěji banány, pomeranče, citrony, mango, avokádo, cukrová třtina, dále pak česnek, maniok, sladké brambory, papája. Zdejší obyvatelé k obdělávání půdy používají pouze motyku, k sekání pak mačetu, jiných nástrojů, které usnadňují práci neužívají. Neznají srp, kosu, pluh, pilu natož traktor či kombajn. Jídlo se připravuje na zemi a po té na otevřeném ohništi. Užívá se dřevěné uhlí, jeho získáváním trpí příroda, dochází k obrovskému plošnému mýcení lesů, po té k erozi půdy, země trpí suchem.
Hygienou se obyvatelé „Země hor“ také příliš netrápí. Většinou se koupou v moři, či v jakémsi uměle vybudovaném kanále, který slouží k rozvodu vody v zahradě, kde se pěstuje ovoce. Záchody lidé nemají, obvykle chodí do moře…
Všechny zvláštnosti a neobvyklosti chudé země nejde vypsat v úplnosti, snad jsem alespoň trošku naznačila a přiblížila, jaké podmínky zde panují a s jakými těžkostmi se tato země musí vypořádat….
Přemýšlela jsem, čím je nejchudší země západní polokoule výjimečná, vidím spoustu kontrastů, věcí odporující současnému chápání světa, absurdit i zajímavostí, a tak alespoň některé se pokusím vypsat, většinu myšlenek a postřehů mi vyprávěl otec Roman.
Haiti patří jistě mezi země s největší korupcí na světě, v celosvětových tabulkách obsadilo 3. místo. Že tomu tak skutečně je vidíme a poznáváme v běžném styku s úředníky, státní správou, při vyřizování nejrůznějších záležitostí. Soudce se přikloní k názoru toho kdo je bohatší, věrohodnost ztrácí analfabet anebo chudý. Na úřadě vás pracovnice neregistrují, vyřízení banální věci se neobejde bez postranní domluvy, ovšem za předpokladu, že pracovník je přítomen, Haiťané si s pracovní kázní příliš hlavu nelámou. Např. v Gonaives jsou banky zavřené pokud se pracovníci domnívají, že začne pršet, prý se lidé pak bojí vycházet ven (město zasáhl v září ničivě cyklon). Je normální, že učitelé placení státem dostanou mzdu od školy, ve které vůbec neučí (kvůli automatickému pobírání platu jsou oficiálně přihlášeni na státní škole), naopak učí v nestátní, kde pobírají další výplatu. Státní úřady tyto věci vůbec nekontrolují a ani je nezajímají. Děti na státních školách tak nemá kdo vyučovat, protože jsou zaplněná místa – ovšem pouze papírově, učitel se na škole vůbec nevyskytuje, děti nemá kdo vyučovat. Školní docházka je nepovinná, je zde spousta analfabetů.
Celý státní aparát je v katastrofálním stavu, politikové rozkrádají státní kasu. Úroveň zdravotnictví neodpovídá normám, navíc všechny služby, ošetření, kontroly jsou placené, což si zdejší lidé většinou nemohou dovolit. Lidský život tu nemá valnou cenu, otázka života a smrti se příliš neřeší. V této souvislosti bych chtěla poukázat na zásluhy otce, který už asi šesti lidem pomohl v ohrožení. Rychlý převoz do nemocnice a okamžitý zásah ušetřil lidský život. Ve vesnici totiž lidé nemají možnost jak se dopravit do města s nemocnicí, ale zároveň jakoby nelpí na lékařské péči, jsou to drsní lidé, uvyklí na tvrdost života. Naprosto zanedbatelné procento tvoří případy sebevražd. Lidé ač žijí v obrovské bídě jsou zvyklí přijímat i negativní stránky života, myslím, že my jsme více zhýčkaní a přecitlivělí.
Ženy jsem viděla rodit na židli na dvorku (pochopitelně bez přítomnosti zdravotníka), po porodu začnou běžně pracovat, pohybují se po vesnici. I na Haiti se rodí dvojčata, obvykle však jedno z nich nepřežije.
Už malá děvčata nosí obrovské nádoby s vodou na hlavě, nebojí se těžké práce. Ženy tu mají nesnadnou roli, po svatbě si muž manželku jakoby nárokuje, známe případy i velmi inteligentních místních mužů, kteří své ženy bijí železnou tyčí.
Co se týče porodnosti jistě se Haiti vymyká současnému trendu. Zde se rodí velká spousta dětí, starší pomáhají s výchovou, starají se o mladší sourozence.
Haiti postrádá vzdělané lidi, pokud se mladému člověku podaří vystudovat (mohou mu v tom bránit ekonomické podmínky), většinou chce odejít ze země. Nejčastěji sní o práci v Americe (Miami), popř. ve Francii. Lidé nemají vztah ke své vlasti.
Pokud bych měla hodnotit povahový rys Haiťanů, zdá se mi, že příliš neumějí držet slovo, neochota přiznat chybu, trošku zbabělí, neumí se problémům postavit tváří v tvář, neumějí spolupracovat, preferují určitou vnějškovost – rádi se dávají na odiv. Pracovní morálka a nasazení jsou s našimi poměry zcela neporovnatelné.
Chudé poměry, které tu panují, však naopak mají i své pozitivní stránky, lidé jsou více pospolu, povídají si, zajímají se o svého souseda, jsou trpěliví, děti běhají stále venku, dovedou si spolu vyhrát, pomáhají si. V tomto smyslu jsou mi Haiťané vzorem, líbí se mi určitá drsnost, jsou odolní, nenaříkají kvůli maličkostem, nelitují se, nejsou rozmazlení. Život berou mnohem statečněji, nejsou rozhýčkaní jako my. Tím jak jsou chudí jsou i skromní, v jídle, vztazích, nárocích od života.
Není tu elektrika, lidé chodí brzy spát, někteří si svítí petrolejkou. Doprava je v podstatě především pěší, po vlastních nohou, větší vzdálenosti na oslovi. Skutečně velké vzdálenosti se pak absolvují na motorce či sedí na kamionu naloženém až po vrh pytlemi s rýží či uhlím. Cestovat po haitských silnicích, to je již zážitek sám o sobě, nepopsatelné. Asfaltové silnice nejsou, jde o kamenité a prašné úseky v terénu.
Oblečení obvykle obyčejné, často roztrhané a špinavé, na neděli se snaží mít svátečnější oděv i boty. Děvčata se s velkou oblibou češou, velkou módou je tu vplétání umělých vlasů, které přírodní vlas prodlouží a účes se pak nemusí udržovat. Chlapci si holí hlavu žiletkou, vlasy stříhají obvykle muži.
Jídlo se připravuje jednou denně, klasickým jídlem je rýže s fazolemi, k tomu se může podávat ryba. Oblíbenou pochoutkou je smažený banán, také kaše – kukuřičná, obilná, banánová. Z ovoce se pěstují nejčastěji banány, pomeranče, citrony, mango, avokádo, cukrová třtina, dále pak česnek, maniok, sladké brambory, papája. Zdejší obyvatelé k obdělávání půdy používají pouze motyku, k sekání pak mačetu, jiných nástrojů, které usnadňují práci neužívají. Neznají srp, kosu, pluh, pilu natož traktor či kombajn. Jídlo se připravuje na zemi a po té na otevřeném ohništi. Užívá se dřevěné uhlí, jeho získáváním trpí příroda, dochází k obrovskému plošnému mýcení lesů, po té k erozi půdy, země trpí suchem.
Hygienou se obyvatelé „Země hor“ také příliš netrápí. Většinou se koupou v moři, či v jakémsi uměle vybudovaném kanále, který slouží k rozvodu vody v zahradě, kde se pěstuje ovoce. Záchody lidé nemají, obvykle chodí do moře…
Všechny zvláštnosti a neobvyklosti chudé země nejde vypsat v úplnosti, snad jsem alespoň trošku naznačila a přiblížila, jaké podmínky zde panují a s jakými těžkostmi se tato země musí vypořádat….
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
