Kokobe

Tímto slovem je označován člověk, který nemůže chodit. V Baie de Henne je hned několik hendikepovaných, z toho dvě sestry. Tyto sestry žijí s maminkou. Mají kolem sebe okruh lidí, kteří se snaží jim pomáhat, ale i tak je jejich situace velmi mizerná. Uvědomíme-li si, že z toho všeho, co mohou mít k dispozici a k pomoci hendikepovaní u nás, mají jen kolečkové křeslo.. a to pro ně není až takový luxus, vzhledem k tomu, že jezdit s ním po BdH je velmi komplikované.

Maminka s nimi má samozřejmě spoustu práce... Jedna dcerka je ještě docela schopná. Je drobná a velmi dobře spolupracuje. Když spotřebuje na toaletu zvládne to tak, aby vykonala potřebu před vozík a ne na vozík... S druhou dcerkou je to složitější. Velmi těžce se nadzvedne na židli. S nohami neudělá mimo moře ani nejmenší pohyb. Ta se proto neustále počůrává, což přináší další zdravotní problémy. Už na počátku svého pobytu jsem se rozhodla, že bychom s nimi měli podniknout koupání v moři. Otec roman už to s nimi kdysi zkoušel...

V druhé půlce května se mi podařilo udělat největší krok. Sehnala jsem mladíky, co nám mohli pomoci, přesvědčila jsem Romana a jednou v sobotu ráno jsme vyrazili. Jezula, ta mladší, co se lépe pohybuje, zvládla první koupání bez větších problémů. Za to Doudoun byla k smrti vyděšená. Vody se bála. Byla téměř hysterická. Každý můj krok s ní dál do moře znamenal příliv obav a křiku... Nicméně společně se sestřičkou Roselaine jsme ji trochu uklidnily. Obě děvčata mají velké kožní problémy. Slaná voda jim na to ale dělá dobře. Byla jsem moc ráda, že s námi na první koupání jela sestřička, aby mi ukázala jak jim to umýt.

Jak už jsem se zmínila tohle bylo první koupání. Podařilo se mi tento výlet zopakovat ještě dvakrát. Sestry byly nadšené. Věděla jsem, že to nemůže zůstat jen u koupání, že konečně začali cítit, že mohou něco zažít. Poslední týden svého pobytu jsem tedy udělala rozhodnutí. poprosila jsem sestřičku o látku, zašla ke krejčímu a nechala pro Jezula ušít oblečení do kostela. Doudou jsem věnovala oblečení svoje. Psychicky jsem je na to připravila. V neděli ráno jsme vyrazily. těšily se a zárověň se děsně bály. Nevěděly, co je čeká. Na křeslech jsme je vzali na faru. Tam jsem do zahradní sprchy postavila plastovou židli a zahájili jsme koupání – pěkně jednu a pak druhou. Bylo to úžasné. Jezula má krásné dlouhé vlasy. (černochům většinou vlasy nevyrostou víc než 10 – 15cm) Jenomže protože nemají možnost se o ně dobře starat. Má neustále jeden účes a téměř je nemyje... Když jsme ji vynesli ze sprchy v těch nových šatech, s lesklými vlasy všichni její kamarádi málem padli na pusu.

V kostele se jim moc líbilo. Byla to velká sláva, krásná neděle. Holky měly tu neděli v kostele uvítání a já rozloučení. Zase jeden důkaz o tom, že vždycky když něco končí, jiné hezké začíná... Já tedy aspoň doufám, že pro ně to opravdu začíná. Protože otec dal všem v kostele najevo, že já jsem jim dnes ukázala, jak je jednoduché holky vzít do kostela, a že doufá, že v tom jejich rodina a kamarádi budou pokračovat...

Po mši projevila Doudou přání strávit se mnou den. A tak jsme je obě vzali do školy na předávání vysvědčení. Potom jsme jim dali oběd a povídali si s nimi na faře. Byl t hezký den. Když jsem je odpoledne vezla domů... Byl to jeden z nejtěžších okamžiků celého mého pobytu. Doudou plakala – pro ni jsem byla symbolem naděje. Snad se lidé v BdH dají trochu dohromady a tu naději, kterou jsem zapálila nenechají uhasnout.

Poslední týden

Celý můj téměř čtyř měsíční pobyt na Haiti proběhl bez větších problémů. Sama jsem z toho byla překvapená. Nicméně nikdo to nemůže být úplně hladké a tak jsem si většinu trablí vybrala v posledním týdnu.Začalo to nemocí. V pátek mě začalo bolet v krku, v sobotu už jsem skoro nemohla večeřet a tak jsem nasadila antibiotika... Vcelku jsem se z toho vyhrabala, ale práce mi stála a tak se mi to trošku nakupilo.. Dva týdny jsem neprala, takže jsem celý poslední týden chodila každý den něco málo vyprat, abych to mohla někomu věnovat. Když byla nemoc vcelku zažehnána. Ve středu ráno jsem se připravila na koupání s holkami vozíčkářkami a jak jsem vycházela z domu, chytla jsem za dveře a něco mě strašně štíplo do prstu. Všichni se ke mě seběhli a začali jsme to hledat. Nikde jsme nic neviděli a tak v domnění, že to uteklo, jsem chtěla dojít pro fenistil. V okamžiku, kdy jsem se k ostatním otočila zády, začali vřískat. Hrozně jsem se lekla – řekli mi, že mám zezadu na šatech škorpióna. Když ho ze mě naše kuchařka shodila, málem jsem omdlela. Když mě poprvé štípl škorpión, měl asi dva centimetry. ten co ze mě teď sundali měl víc než osm. Ještěže jsem po minulé zkušenosti věděla, že kromě celodenní bolesti a trnutí mi nemůže nic udělat...

V pátek jsme měli ve škole rozlučku – sestřičky nechaly udělat obrovský oběd pro všechny učitele a jiné lidičky, co jsou ve škole nějak aktivní. Bylo to báječné. Dostala jsem hezké dárečky. Spoustu díků a dokonce jednu písničku... Hrálo se na kytaru, na buben a potom i tancovalo. Na ten den nikdy nezapomenu.

Práce jsem měla v tomto týdnu víc než dost. Od počítače jsem se zvedala v deset hodin večer a nikdy jsem neměla vše co bych chtěla... Nicméně i tak jsem si poslední sobotu udělala odpoledne čas a vyjela se sestřičkami k moři. To byla krásná tečka za naší spoluprácí. Byly obrovské vlny, takže jsme si vůbec nezaplavaly, ale o to větší to byla sranda... V sobotu večer jsem si dala práci a sbalila jsem kufry... nechtělo se to tam vejít, ale nakonec to dobře dopadlo. Neděle už byla ve znamení loučení a začátků, jak píšu v dalším článku. Večer jsem vyklidila a vytřela pokoj, aby byl nachystán pro návštěvu co v týdnu čekají. Když už jsem si myslela, že je definitivní konec přišlo poslední překvapení. Jeden žáček školy, ač za mnou narozdíl od jiných dětí nikdy nepřišel na faru si hrát, si mé práce evidentně vážil a poslal mi po sestře tašku vyrobenou jen a jen pro mě z nápisem Hajti a jeho jménem. Myslela jsem že se mi do toho kufru už nevleze, ale je tak úžasná, že mi i naše kuchařka pomáhala kufr přeskládat, aby se vešla...

Z BdH jsme odjížděli ve tři hodiny v noci. Bylo to pro mě jednodušší, rozloučila jsem se večer a nemusela vidět ty mávající děti... To bych ustála jen horko těžko..

Cesta šla rychle i přesto, že jsme měli problémy s kolem. Po desáté jsme byli v hlavním městě. No a to je definitivní konec mého pobytu., jedna noc v hotelu, se sprchou a splachovacím záchodem a teď už jen ty letiště... Odjíždí se těžko, loučení je smutné. Snad shledání na letišti bude šťastné a veselé. Těším se domů, protože mi všichni moc chyběli a snad i trochu já jim.