úterý 5. května 2009

U sester Matky Terezy

Přála jsem si vyzkoušet práci se sestrami Matky Terezy, protože tyto Misionářky lásky (Missionaries of Charity) přinášejí zcela úžasnou a jedinečnou pomoc těm nejubožejším a nejopuštěnějším. Díky ochotě otce Romana, který mi zprostředkoval možnost působit u sester v Gonaives, jsem se ocitla uprostřed společenství mimořádných lidí, osudů a zážitků.
Sestřičky chudým lidem zdarma vydávají léky, rýži, vybudovaly nemocnici pro malé děti a komplex prostých pokojů pro starší děti i nejstarší pacienty.
Denně jsem se starala zejména o děti v nemocnici a několik hodin jsem také věnovala těm nejvážnějším případům u starších lidí. Dětská nemocnice je na haitské poměry vybudovaná ve velmi pěkném stylu, uprostřed s atriem v němž je zahrada, malé hřiště. V době mého působení bylo v tomto zařízení 86 dětí ve věku od jednoho měsíce do šesti let. Již od brzkého rána jsem společně s ostatními pečovatelkami krmila, přebalovala, koupala, ošetřovala děti, kterým byla společná těžká nemoc a velká chudoba. Na Haiti neexistuje sociální systém, v nemocnicích se platí za konzultace, ošetření, léky, pobyt, jídlo, takové výdaje si mnoho rodin nemůže dovolit, proto je možnost umístit k sestrám nemocného jedinou šancí na záchranu jeho života. Bohužel se stávalo, že matka dítě umístí do nemocnice a po uzdravení již neprojevuje zájem si svého potomka odvést zpět domů. Nutí ji k tomu pochopitelně ekonomická situace, navíc pokud je sama smrtelně nemocná, chce zanechat dítě v dobrých rukou s nadějí na lepší budoucnost maličkého. V tomto zařízení čeká také několik dětí sirotků, jejich rodiče zemřeli (obvykle na AIDS). Sestrám se úspěšně daří léčit zejména podvyživené, tuberkulózní děti, taktéž pacienty s nejrůznějšími mykózami, vyrážkami. V zařízení jsou pochopitelně i děti nakažené AIDS, které vinou svých nezodpovědných rodičů musí snášet tolik trápení.
Je smutné procházet nekonečnou řadou postýlek, v každé z nich sedí roztomilé batole, natahuje ručky a žádá si tak o krátké pochování. I přes mimořádnou péči, snahu a opravdu vyčerpávající a obětavou práci ošetřovatelek je nemožné dát každému dítěti individuální péči, pohrát si. U starších je to snad ještě horší, děti se omotají kolem nohy, nechtějí pustit, utíkají k východovým dveřím, pláčou, prosí zda byste si je vzali domů, že nikoho nemají. Přitom jsem si sama vyzkoušela, že uplakané dítě, které se neumí pousmát, nechce jíst, odmítá polknout léky, se po nějaké době kdy se mu věnuje více pozornosti začne hlasitě smát a spořádá velkou porci kaše. Musím vzpomenout na asi ročního chlapečka, který byl po celém těle obsypaný mokvající vyrážkou, která prskala a krvácela, malý se velmi škrábal a proplakal celý den, navíc mu z očí i uší tekl hnis. Odmítal jíst, neurčitě pozoroval jeden bod na zdi. Když jsem s ním začala více pracovat, mluvit k němu, hrát si, začalo se toto škvrně tak hlasitě smát, že jej nebylo možno přeslechnout ani ve vedlejším pokoji, navíc začal pěkně jíst.
V zařízení s asi stovkou starých lidí jsem se potkala se spoustou zajímavých pacientů, jejichž životy byly plné ztrát a bolestí. Většinou smrtelně nemocní lidé přišli o domov nebo přízeň rodiny. Nechci zde ani vypisovat, jakých chvil jsem byla svědkem, věřte, že slzy do očí by se tu vlily i těm nejtvrdším povahám. Uprostřed těchto vyhublých bledých tváří mě přepadaly myšlenky o malichernosti mých problémů. Ve srovnání s osudem těchto lidí jakoby všechny starosti ztrácely svoji podstatu. Jak často si naříkáme, lamentujeme, nejsme spokojeni s tím a oním. Tito lidé by patrně v našich podmínkách byli uzdraveni, zachránění před časnou smrtí, haitské poměry a místní medicína jim však zabraňují v tom, aby dožili kvalitně svůj život. A tak leží v přeplněných pokojích a čekají vysvobozující den, kdy budou zbaveni definitivně všech bolestí...Škoda, že si tak málo uvědomujeme význam zdraví a zdravotnické péče, které se nám v naší zemi dostává.