co je to žízeň?

Dneska jsme šli s Romanem na mši do Via. Roman půjčil na dnešek auto učitelům, kteří jeli na nějaké setkání. My jsme tedy zůstali bez auta, ale původní plán byl, že přijedou lékaři s Molu a pojedeme s nimi. Via je vesnička v kopcích, která není přístupná autem, lze se k ní ale asi na půl cesty přiblížit... Jenže doktoři nepřijeli a my jsme byli nuceni zvládnou celou cestu po svých.

Vyrazili jsme v 8 ráno. Já v ruce půl litr vody a na rameni foťák, Roman batoh s litrem a půl vody. První část je relativně po rovince, ale protože jsme měli skluz, šli jsme dost rychle a v tom vedru jsme teda byli dostatečně zapocení už na půlce cesty. Já jsem ze své flašky měla tak ve třičtvrtě cesty poslední deci vody. Roman na tom nebyl o moc líp. Pořád mi běhalo hlavou, jak to uděláme. Věděla jsem že tu trochu musím nechat jak vylezeme na kopec. Ale co potom? Ve Via alespoň hodinu až dvě a ještě cesta zpět.... Na to už voda nebyla a já to dobře věděla. Měla jsem strach. Přesně jak jsem počítala poslední kapka do mě padla po dosažení cíle, ale pořád hrozná žízeň. Poprvé se ale Haiťani ukázali jako pohostinní a ze svých skromných zahrad nám poskytli každému jeden kokos. Nevím kolik takový kokos obsahuje, ale byl úplně plný a moc dobrý. Žízeň byla zahnána... Už jen ta cesta zpět. Roman odsloužil velmi neobvyklou mši pod dřevěnou konstrukcí zakrytou listy palem a chystali jsme se k odchodu. Vzhledem k tomu, že jsem v noci moc nespala padala mi víčka a já si neuměla představit, že bez pití a s padajícími víčky mám jít víc než dvě hodiny v tom vedru zpět...

Opět se ale potvrdilo, že lidé z hor jsou sice nejchudší, nicméně nejvděčnější. Před odchodem nám osekali každému ještě dva kokosy, což nám dodalo dost tekutin na cestu. A tak jsme sešli dolů do údolí... První část byla docela v pohodě. Sluníčko se schovalo a my sestupovali z kopce. Když jsme procházeli údolím, bylo už zase hrozné vedro, šli jsme celou dobu podél zbudovaného kanálu se sladkou vodou. Žízeň se opět vracela. Bylo hrozné vědět, co nás ještě čeká, mít žízeň k zalknutí a zároveň se dívat na proud sladké vody a nemoci se napít... Poslední půl hodinu jsme pomalu ale jistě zrychlovali, nohy už nemohly, ale představa toho, že se napijeme nás hnala dál. Na začátku BdH už jsem myslela, že nedojdu, ale došla jsem... Vylila jsem do sebe litr vody... Byla jsem šťastná, že jsem zpět. Bylo to hezké, ale bylo toho dost.

Každopádně zase jeden z těch výraznějších zážitků. Na závěr bych jen zodpověděla otázku z nadpisu. Žízeň byla strašná, ale myslím, že jsme to zvládli ještě dobrě. Myslím, že kdyby přišla opravdu nouze, zapomněla bych na všechny pravidla hygieny a napila se z toho potoka. Ale zase tak špatně jsme na tom nebyli, takže se potvrdilo heslo: "nikdy není tak hrozně, aby nemohlo být hůř.."

Anička

Dnes poprvé sem napíšu něco čistě osobního, co nemá z Haiťanama ani jejich kulturou nic společného.

Včera 22:50 se mi narodila neteř. Jsem strašně ráda, že je zdravá a v pořádku a je mi líto, že ji nemůžu vidět. Chtěla jsem se s vámi se všemi o to podělit. Píšu sem co zažívám, a tahle zpráva je teď pro mě nejdůležitější...a nejradostnější!!!

Pro ty kdo se orientují v mojí rodině. Anička se narodila Evce, Kubíkové sestře. A pevně věřím, že i když nejsem ještě vdaná, bude mi říkat teto, stejně jako ostatní její děti, které tímto moc zdravím:).

Haitský dollar...

Co to vlastně je jeden Haitský dolar. Člověk by řekl, že je to haitská měna ... omyl!!! Haitský dolar je měna, která vznikla v hlavách haiťanů po americké okupaci v 70. letech. Tehdy se tady zcela běžně užívali americké dolary a jeden US dolar byl 5 gourdů, na tento fakt si ostrované zvykli a po odchodu američanů se odmítali dolaru vzdát a tak vznikl imaginární haitský dolar, jemuž zůstala hodnota 5 gourdů. Zatímco americký dolar stoupal a klesal, podle světového trhu, Haiťané si zachovali ten svůj pětigourdový, jehož značku můžete v mnoha obchodech mnoha měst stále vidět uvedenou na štítku daného zboží. No a pak začíná ta sranda..

V hlavním městě jsou ceny uváděny několika způsoby:

a) drobní obchodníci a pouliční prodavači a určitě i nějaké obchody mají ceny uvedeny v gourdech – to je potom zcela běžný způsob placení – jedna země – jedna měna.

b) supermarkety provozované americkými společnostmi potom uvádějí ceny v US dolarech, což není tak nepochopitelné, vzhledem k tomu, že turisté přijíždějí často z dolary a určitě i někteří lidé vydělávají v dolarech. To pak záleží na obchodníkovi zda gourdy příjme a nebo ne a v jakém kurzu. Obyčejně je 1 US$ cca 35 – 37 HTG.

c) a blížíme se k tomu nejlepšímu. V řadě obchodů totiž narazíte na štítek udávající cenu v $ - tím, ale obchodník zpravidla myslí haitský dolar. Ten neexistuje, tudíž vám to potom u pokladny přepočítávají na gourdy. 1 HT$ = 5 HTG. Tady se potom objevuje ten správný chyták, že když přijde člověk místních poměrů neznalý, je možné, že udanou sumu zaplatí bez přepočtu v amerických dolarech – a obchodník se jistě bránit nebude:)

Půjdeme dnes do školy?

Jak už jsem psala, minulý čtvrtek byl tady na Haiti st. svátek. Je ale pravda, že děti nebyly ve škole už od středy. Ne, že by byly prázdniny, ono se to tady někdy tak přihodí. Ve středu kolem třetí hodiny ranní se spustil strašný slejvák, který trval nezvykle až do šesti ( normálně je déšť tak max. hodinku). Tento déšť zabránil dětem, které do školy chodí z kopců, přijít a tak škola nebyla. Přece se nebude učit jen část dětí, že?

Ve čtvrtek státem určené volno pro všechny. Ale to jsme ještě nevěděli, že ani v pátek se práce netkneme. Škola se měl konat beze změny. Jenže to haitské děti jaksi nepochopily – přece nepůjdou do školy hned den po oslavách... A tak ač učitelé s ředitelkou v čele a se mnou v zádech byli nastoupení, děti nedorazily. Jenže to ještě není všem volným dnům konec. Přišel víkend a nedělní mše, ta je pro děti jasným znamením – zítra zase do školy!!! Zpravidla se do školy těší a tak i přestože dnes nezvonil zvon, který je běžně svolává, děti šly do školy. Tam je sice čekal celý učitelský sbor, ale jen proto, aby jim paní ředitelka po půl hodinové přednášce řekla, že když se nechtěly učit v pátek, tak učitelé nechtějí dnes. Takže jsme vyslechly mnohé o disciplíně a kázni, o tom, že tato škola je pro ně dobrodiní jiných a že není jednoduché ji zachovávat. Poté dostaly děti za úkol jít domů a přemýšlet o tom, jestli chtějí do školy chodit a co to pro ně znamená. U nás by byly děti samozřejmě nadšené, jenže haitské děti se do školy těší, je to jediné vytržení z jejich nudného a jinak bezcílného života, proto pro ně bylo toto rozhodnutí rána a šok.

A tak jsem se už potřetí vydala nečekaně na zpáteční cestu, aniž bych ve škole mohla udělat jakoukoli práci. Tato země mě nepřestane překvapovat...

Líbání pod třešní anebo bitka na náměstí...

Už jsem popsala jak vypadala oficiální oslava prvního máje. Jenže zatímco u nás je to den symbolizující lásku a rozkvět, tady se to u některých naprosto zvrhlo. Takže zatímco někteří si užívali moře, pláž a muziku, jiní se hádali celý den. Začněme od začátku, stojí to za to...

Dopoledne jedna slečna s BdH seděla s otcem Romanem na pláži a řešili, jestli bude dostatek jídla. Shodou okolností šel kolem bývalý přítel této slečny a otec se na něj podíval. Nevím co to bylo za pohled, ale v tomto mladíkovi to vyvolalo dojem, že ho pomlouvají a řekl to své současné přítelkyni. No a pak to začalo být zajímavé. Současná slečna Menelika začala tropit neskutečné scény. Rozkřikovala se, že jeho bývalá je pomlouvá. Hádali se kvůli takové hlouposti. Začaly dopoledne na pláži a pokračovaly ještě večer, když jsem šla spát. Každý na pláži si musel těchto dvou osůbek donekonečna na sebe křičících všimnout. Když jsme se vrátili do BdH myslela jsem, že je po všem. Omyl. Před kostelem se najednou ozval hrozný řev, vyběhla jsem ven a uviděla, jak dav lidí povzbuzuje tyto dvě dívky zatímco ony se hádají. Ve výsledku se do sebe ty dvě pustily fyzicky. Za smíchu okolí se mlátily hlava nehlava. A to musím ještě dodat, že to není ani rok, co byly tyto dvě slečny nerozlučné kamarádky.

Takže zatímco já jsem přemýšlela jestli neuschnu, protože jsem letos zmeškala každoroční romantický výlet pod třešeň, tady se láska řešila trochu jinak. Byla jsem z toho trochu překvapená, ale potěšilo mě, že nejsem sama. Naše kuchařka, která je v BdH sotva měsíc z toho byla vykulená víc než já a to se na Haiti narodila... Divadelní hádky a šarvátky před celým městem jsou asi denním chlebem opravdu jen tady. Moje předchůdkyně Renča to pojmenovala CINEMA GRATIS a já nemůžu než to potvrdit: To sedí. Jinak se to snad ani říct nedá.

1.máj

Stejně jako u nás, je i na Haiti první květen státní svátek. Svátek práce sem byl podle mého názoru přivezen Francouzi v době kolonizace. Tady v severozápadní diecézi je tento den tradičně dnem setkání Mládeže z několika farností. Farnosti se v pořádání tohoto setkání střídají, ale vzhledem k tomu, že jde o párty u moře, možnosti jsou jen dvě Baie de Henne (BdH) a Mole Saint Nicolas, protože ostatní farnosti jsou vnitrozemské. Poslední roky bylo setkání v Mole St. N., ale letos jsem měla to štěstí, že se konalo tady.
Mládež se začala sjíždět brzy ráno. První kamion s dětmi přijel kolem sedmé. V 8 hodin začala mše a během ní dorazili i zbývající účastníci. Po mši se všichni přesunuli na pláž do Petit-anse. Pořadatelé naznali, že v BdH není pláž dostatečně pěkná a tak to připravili v nedaleké vesničce spadající do naší farnosti.
Na pláži se hned po příjezdu rozezněla hudba s několika reprobeden a neustala dřív, než se všichni rozjeli do svých domovů. Pod několika málo stromy se usídlily ženy prodávající drobné pochutiny či pití. Na pláži a v moři se to jen hemžilo mladými lidmi. Musím říct, že jsem se obávala nudy, ale nestalo se tak. Celý den měl někdo potřebu se mi věnovat. Takže jsem si mohla popovídat a kupodivu i v angličtině – bylo milé zase se normálně vyjadřovat. V kreolštině dokážu říct jen to nejnutnější a svoje pocity a názory musím omezit na to co dokážu říct. V angličtině jsem mohla několik hodin s mladíkem rozebírat haitskou kulturu a spoustu dalších zajímavých věcí...
Místní mě taky nenechali zahálet, vzali mě na loďku, skákali jsme do vody – asi poprvé jsem si připadala, že mezi ně patřím. Bylo to moc fajn. Vlastně celý den byl nakonec moc fajn. Až na tu vínovou barvu, kterou jsem získala po šesti hodinách v tropickém slunci. Trošku jsem pozapomněla, že narozdíl od černochů bych se měla asi chránit... ale co, ono se to zase spraví..Pár nocí si trošku potrpím a bude to O.K.
Mládež se koupala, tančila, bavila. Během dne dostali dvakrát najíst. První chod po poledni byly špagety a před odjezdem do sebe ještě každý nasoukal talířek rýže, kterou tam ženy připravovaly v kotlích na ohni.
Musím uznat, že to byl jeden z nejhezčích dnů na Haiti. Možná i proto, že jsem byla celý den samostatná. Pohybovala jsem se mezi Haiťany a bavila se s nimi naprosto bez pomoci Romana nebo kohokoli jiného a to bylo asi to, co mě potěšilo nejvíc.