Přála jsem si vyzkoušet práci se sestrami Matky Terezy, protože tyto Misionářky lásky (Missionaries of Charity) přinášejí zcela úžasnou a jedinečnou pomoc těm nejubožejším a nejopuštěnějším. Díky ochotě otce Romana, který mi zprostředkoval možnost působit u sester v Gonaives, jsem se ocitla uprostřed společenství mimořádných lidí, osudů a zážitků.
Sestřičky chudým lidem zdarma vydávají léky, rýži, vybudovaly nemocnici pro malé děti a komplex prostých pokojů pro starší děti i nejstarší pacienty.
Denně jsem se starala zejména o děti v nemocnici a několik hodin jsem také věnovala těm nejvážnějším případům u starších lidí. Dětská nemocnice je na haitské poměry vybudovaná ve velmi pěkném stylu, uprostřed s atriem v němž je zahrada, malé hřiště. V době mého působení bylo v tomto zařízení 86 dětí ve věku od jednoho měsíce do šesti let. Již od brzkého rána jsem společně s ostatními pečovatelkami krmila, přebalovala, koupala, ošetřovala děti, kterým byla společná těžká nemoc a velká chudoba. Na Haiti neexistuje sociální systém, v nemocnicích se platí za konzultace, ošetření, léky, pobyt, jídlo, takové výdaje si mnoho rodin nemůže dovolit, proto je možnost umístit k sestrám nemocného jedinou šancí na záchranu jeho života. Bohužel se stávalo, že matka dítě umístí do nemocnice a po uzdravení již neprojevuje zájem si svého potomka odvést zpět domů. Nutí ji k tomu pochopitelně ekonomická situace, navíc pokud je sama smrtelně nemocná, chce zanechat dítě v dobrých rukou s nadějí na lepší budoucnost maličkého. V tomto zařízení čeká také několik dětí sirotků, jejich rodiče zemřeli (obvykle na AIDS). Sestrám se úspěšně daří léčit zejména podvyživené, tuberkulózní děti, taktéž pacienty s nejrůznějšími mykózami, vyrážkami. V zařízení jsou pochopitelně i děti nakažené AIDS, které vinou svých nezodpovědných rodičů musí snášet tolik trápení.
Je smutné procházet nekonečnou řadou postýlek, v každé z nich sedí roztomilé batole, natahuje ručky a žádá si tak o krátké pochování. I přes mimořádnou péči, snahu a opravdu vyčerpávající a obětavou práci ošetřovatelek je nemožné dát každému dítěti individuální péči, pohrát si. U starších je to snad ještě horší, děti se omotají kolem nohy, nechtějí pustit, utíkají k východovým dveřím, pláčou, prosí zda byste si je vzali domů, že nikoho nemají. Přitom jsem si sama vyzkoušela, že uplakané dítě, které se neumí pousmát, nechce jíst, odmítá polknout léky, se po nějaké době kdy se mu věnuje více pozornosti začne hlasitě smát a spořádá velkou porci kaše. Musím vzpomenout na asi ročního chlapečka, který byl po celém těle obsypaný mokvající vyrážkou, která prskala a krvácela, malý se velmi škrábal a proplakal celý den, navíc mu z očí i uší tekl hnis. Odmítal jíst, neurčitě pozoroval jeden bod na zdi. Když jsem s ním začala více pracovat, mluvit k němu, hrát si, začalo se toto škvrně tak hlasitě smát, že jej nebylo možno přeslechnout ani ve vedlejším pokoji, navíc začal pěkně jíst.
V zařízení s asi stovkou starých lidí jsem se potkala se spoustou zajímavých pacientů, jejichž životy byly plné ztrát a bolestí. Většinou smrtelně nemocní lidé přišli o domov nebo přízeň rodiny. Nechci zde ani vypisovat, jakých chvil jsem byla svědkem, věřte, že slzy do očí by se tu vlily i těm nejtvrdším povahám. Uprostřed těchto vyhublých bledých tváří mě přepadaly myšlenky o malichernosti mých problémů. Ve srovnání s osudem těchto lidí jakoby všechny starosti ztrácely svoji podstatu. Jak často si naříkáme, lamentujeme, nejsme spokojeni s tím a oním. Tito lidé by patrně v našich podmínkách byli uzdraveni, zachránění před časnou smrtí, haitské poměry a místní medicína jim však zabraňují v tom, aby dožili kvalitně svůj život. A tak leží v přeplněných pokojích a čekají vysvobozující den, kdy budou zbaveni definitivně všech bolestí...Škoda, že si tak málo uvědomujeme význam zdraví a zdravotnické péče, které se nám v naší zemi dostává.
úterý 5. května 2009
sobota 11. dubna 2009
Dobrá večeře - bojovka na celý den
Život v rozvojové zemi přináší spoustu nových zážitků a zkušeností, člověk se musí přizpůsobit novému, zvykat si na často horší podmínky. Jednou z odlišných věcí, kterou Evropan navyklý svému standartu jistě pocítí je změna jídelníčku. Občas se s otcem Romanem nad talířem rýže zasníme o pořádné porci steaku či uheráku. Po takové rozmluvě mě pak přepadne myšlenka udělat otci radost a místo „jitrnice jakou svět neviděl“, či „jídla omaštěného větrem“ připravit něco dobrého do žaludku. A tak začne dlouhý proces příprav a shánění...
Tento týden jsem se rozhodla opravdu zabodovat, a tak jsem se odhodlala udělat knedlo, kozo, zelo (tady se vepřové nesežene). V podstatě za rozbřesku vyrážím na místní trh, kde sedí pár trhovkyň, z nichž každá nabízí ten samý sortiment – pár banánů, pomeranče, hrách, rýži, patáty, chleba. Pěkné banány mě inspirují k přípravě bublaniny, nakoupím a pokračuji v pátrání po bramborách a vajíčkách. Obcházím domy kde chovají slepice, všude však zamítavě kroutí hlavou, slepice tu prostě nesnáší. Večer všechna příchozí děvčata na farní dvůr zkouším nalákat „Kdo zítra donese jedno vajíčko, dostane gumičky do vlasů, kdo dvě přidám sponky!“ Nadšená děvčata běhají energicky po Baie de Henne, výsledek je však nulový. Objednané brambory z Gonaives taktéž nedorazily, nebyl vítr a loď se zpozdila. Tento den tedy budeme večeřet chleba s cibulí, zítra musím běhat intenzivněji.
Další ráno se pro jistotu vydávám opět na místní tržiště, nezaznamenávám žádné novinky, možná banány jsou více nahnilejší...Razím do ulice, doufám v jedno vejce a malou mrkev! Po dopolední pochůzce mi svítá naděje, za vesnicí na zahradě známí pěstují mrkev, mohu si pro ni dojít. Šlapu tedy zatopenou banánovou zahradou, dostávám přislíbenou mrkev a s totálně zabahněnými sandály vstupuji s úsměvem na rtech na dvůr paní, která pro mě z města objednala brambory. Štěstí je při mě! Směje se na mě asi pět kulaťoučkých brambor!!! Teď už to nesmím vzdát, běhám jako šílenec po vesnici, do akce „jedno vajíčko“ je zapojeno již bezpočet místních obyvatel. Zapojení lidí a vyhlášení odměn se ukazuje jako dobrá volba, v poledne mám dvě vajíčka!
Začínám rozdělávat oheň, na dřevěném uhlí připravím i nudlovou polévku. Cibulka se mírně připaluje, přesněji řečeno nabírá černou barvu, plamen nejde regulovat, kozí maso však voní hezky, proto se pouštím do bramborových knedlíků, práce jde od ruky, míchám v hrnci lžící těsto na bublaninu, kterou umisťuji do speciální solární pece na střeše. Příjemně znavená a s dobrým pocitem hlídám kotlíky, pozoruji plamen ohně, odháním drzá zvířata, sleduji roj much. Při vaření knedlíku jsem však v němém úžasu – jsou totálně rozvařené, nedají se jíst, zradila mě má bezlepková mouka, která je patrně pro přípravu tohoto jídla nevhodná. S tragickým výrazem vycházím na dvůr, začíná poprchávat, polosyrová bublanina se tak už jistě nedopeče (chybí solární energie). Můj sen o bombastické hostině je tak definitivně zmařen...No co zítra je taky den, což takhle dát si špenát? S kuráží a bojovnou náladu vyrážím do ulic nalákat děvčata na pár gumiček....
Tento týden jsem se rozhodla opravdu zabodovat, a tak jsem se odhodlala udělat knedlo, kozo, zelo (tady se vepřové nesežene). V podstatě za rozbřesku vyrážím na místní trh, kde sedí pár trhovkyň, z nichž každá nabízí ten samý sortiment – pár banánů, pomeranče, hrách, rýži, patáty, chleba. Pěkné banány mě inspirují k přípravě bublaniny, nakoupím a pokračuji v pátrání po bramborách a vajíčkách. Obcházím domy kde chovají slepice, všude však zamítavě kroutí hlavou, slepice tu prostě nesnáší. Večer všechna příchozí děvčata na farní dvůr zkouším nalákat „Kdo zítra donese jedno vajíčko, dostane gumičky do vlasů, kdo dvě přidám sponky!“ Nadšená děvčata běhají energicky po Baie de Henne, výsledek je však nulový. Objednané brambory z Gonaives taktéž nedorazily, nebyl vítr a loď se zpozdila. Tento den tedy budeme večeřet chleba s cibulí, zítra musím běhat intenzivněji.
Další ráno se pro jistotu vydávám opět na místní tržiště, nezaznamenávám žádné novinky, možná banány jsou více nahnilejší...Razím do ulice, doufám v jedno vejce a malou mrkev! Po dopolední pochůzce mi svítá naděje, za vesnicí na zahradě známí pěstují mrkev, mohu si pro ni dojít. Šlapu tedy zatopenou banánovou zahradou, dostávám přislíbenou mrkev a s totálně zabahněnými sandály vstupuji s úsměvem na rtech na dvůr paní, která pro mě z města objednala brambory. Štěstí je při mě! Směje se na mě asi pět kulaťoučkých brambor!!! Teď už to nesmím vzdát, běhám jako šílenec po vesnici, do akce „jedno vajíčko“ je zapojeno již bezpočet místních obyvatel. Zapojení lidí a vyhlášení odměn se ukazuje jako dobrá volba, v poledne mám dvě vajíčka!
Začínám rozdělávat oheň, na dřevěném uhlí připravím i nudlovou polévku. Cibulka se mírně připaluje, přesněji řečeno nabírá černou barvu, plamen nejde regulovat, kozí maso však voní hezky, proto se pouštím do bramborových knedlíků, práce jde od ruky, míchám v hrnci lžící těsto na bublaninu, kterou umisťuji do speciální solární pece na střeše. Příjemně znavená a s dobrým pocitem hlídám kotlíky, pozoruji plamen ohně, odháním drzá zvířata, sleduji roj much. Při vaření knedlíku jsem však v němém úžasu – jsou totálně rozvařené, nedají se jíst, zradila mě má bezlepková mouka, která je patrně pro přípravu tohoto jídla nevhodná. S tragickým výrazem vycházím na dvůr, začíná poprchávat, polosyrová bublanina se tak už jistě nedopeče (chybí solární energie). Můj sen o bombastické hostině je tak definitivně zmařen...No co zítra je taky den, což takhle dát si špenát? S kuráží a bojovnou náladu vyrážím do ulic nalákat děvčata na pár gumiček....
Bůh - jediná naděje chudých Haiťanů
V předvelikonočním období kdy se připravujeme na největší církevní svátek roku bych chtěla napsat pár řádků o tom, jaké místo zaujímá víra a náboženství v životě Haiťana. Celkem často na toto téma rozmlouvám s dospělými i dětmi. V této chudé zemi bychom asi těžko hledali vyloženého ateistu, nedělní mše se účastní všichni lidé z vesnice, dodržovat pracovní klid ve sváteční dny je samozřejmostí. V Baie de Henne kromě našeho katolického kostela narazíme na kostel baptistický a adventistů. Je až obdivuhodné, jak věřící umí citovat pasáže z bible, velmi pohotově dokáží výrok přiřadit k příslušnému místu ve svatém písmu, taktéž umí příběh, podobenství pěkně vyložit, rozvinut myšlenku a aplikovat ji do běžného života. Znalost bible se pak promítá i do běžné mluvy, kdy starší či rozumnější kárá a nabádá právě příklady a připomínkami z knihy knih.
V souvislosti s tím nemohu nevzpomenou na dva chlapce, kteří se po páteční křížové cestě dohadovali. Jeden z nich nosil při všech 14 zastaveních kříž, což je vysilující, a tak právem očekával, že mu kamarádi ministranti pomohou a vystřídají jej. Jenže ti místo toho pohodlně seděli v lavicích se svými kamarádkami. Po skončení slavnosti se pak vyčerpaný ministrant právem zlobil na lenivé přátele. Jeden z nich pohotově odpověděl: „ Buď rád, že sis to protrpěl, jak moc oproti nám jsi se přiblížil Pánu Ježíši! My pohodlně seděli, ale ty jsi prožil skutečnou křížovou cestu, co může být krásnějšího v postní době? Tak si neztěžuj a buď rád za možnost účasti na Kristově oběti“.
Většina písní, které si Haiťané prozpěvují při práci i odpočinku jsou z kostela, a je to pochopitelné, lidové ani současně populární totiž neznají. Pěkným příkladem víry v Pána Boha je jejich „demen - si Bondye vle“, což je obdoba našeho dá-li Bůh. Při jakémkoli plánování věcí zítřejších tuto kratičkou poznámku dodají na důkaz toho, že my si společně můžeme cosi naplánovat, ale jen Bůh rozhodne, zda se tak stane. Jméno boží pak některé rodiče inspiruje i k pojmenování dítěte – př. Jesula (Ježíš je tady), nebo Dzieubon (Bůh je dobrý).
Největším důkazem přítomnosti Boha je jejich životní pouť sama - plná strastí, nedostatku , chudoby a vlastně i nespravedlnosti. Té jak všichni věří se však dočkají na onom světě....
V souvislosti s tím nemohu nevzpomenou na dva chlapce, kteří se po páteční křížové cestě dohadovali. Jeden z nich nosil při všech 14 zastaveních kříž, což je vysilující, a tak právem očekával, že mu kamarádi ministranti pomohou a vystřídají jej. Jenže ti místo toho pohodlně seděli v lavicích se svými kamarádkami. Po skončení slavnosti se pak vyčerpaný ministrant právem zlobil na lenivé přátele. Jeden z nich pohotově odpověděl: „ Buď rád, že sis to protrpěl, jak moc oproti nám jsi se přiblížil Pánu Ježíši! My pohodlně seděli, ale ty jsi prožil skutečnou křížovou cestu, co může být krásnějšího v postní době? Tak si neztěžuj a buď rád za možnost účasti na Kristově oběti“.
Většina písní, které si Haiťané prozpěvují při práci i odpočinku jsou z kostela, a je to pochopitelné, lidové ani současně populární totiž neznají. Pěkným příkladem víry v Pána Boha je jejich „demen - si Bondye vle“, což je obdoba našeho dá-li Bůh. Při jakémkoli plánování věcí zítřejších tuto kratičkou poznámku dodají na důkaz toho, že my si společně můžeme cosi naplánovat, ale jen Bůh rozhodne, zda se tak stane. Jméno boží pak některé rodiče inspiruje i k pojmenování dítěte – př. Jesula (Ježíš je tady), nebo Dzieubon (Bůh je dobrý).
Největším důkazem přítomnosti Boha je jejich životní pouť sama - plná strastí, nedostatku , chudoby a vlastně i nespravedlnosti. Té jak všichni věří se však dočkají na onom světě....
Já zapomněl své jméno!!!
Já zapomněl své jméno!
Na faru přicházejí lidé s žádostí o vystavení kopie křestního listu (důvodem je např. vystavení kartičky, která opravňuje člověka přistoupit k volbám). Nezřídka lidé putují z velké dálky, a tak se otec snaží jim všemožně vyhovět, ovšem často snaha a dobrá vůle nestačí. K vyhledání příslušného dokumentu ve farním archivu je totiž potřeba znát jméno a příjmení, datum narození. Přiznám se, že mě velice zaskočilo, když jsem začala zjišťovat, že na Haiti je vcelku běžné, že lidé své základní osobní údaje neznají. Při narození obdrží určité jméno, ovšem zakrátko dostanou přezdívku, kterou jej ostatní vesničané nazývají, která je pro dítě typická, ať už nějakým činem, vzhledem nebo svou povahovou vlastností. Své původní jméno pak upadá v zapomnění, s datem narození je to podobné. Matka má tolik dětí, že je nad její síly upamatovat si, kdy se které dítě narodilo, čas rychle letí a vybavit si, zda to bylo ten který rok není snadné. Navíc zde se neslaví narozeniny, dárky se v chudém kraji zkrátka nedávají. Je potřeba si také uvědomit, že takový obyčejný člověk nenavštěvoval školu, nebyl ve styku s úřady, doposud tedy neměl důvod tyto náležitosti řešit. Pokud se zeptáte staršího člověka jak je starý, odpoví, že ani neví a myslím, že je mu to vlastně jedno. Zprvu jsem nad takovou neznalostí kroutila hlavou, ale po čase jsem naznala, že ti prostí lidé v sobě skrývají vlastně velkou svobodu a oproštění. Myslím, že neznalost počtu let by pomohla hlavně naší společnosti, nikdo by tak přísně neřešil otázku utíkajících let a s tím spojenou mimořádnou snahu a přemrštěnou péči o mladistvý vzhled.
.....a na závěr perlička - s otázkou jména souvisí křest. Otec Roman mi vyprávěl, jak jednou na faru přišli rodiče žádat o pokřtění malého chlapce. Na otázku, jaké jméno jste pro své děťátko vybrali, odpověděli pyšní rodiče – „Hitler“, prý slyšeli, že šlo o významného bělocha, který vykonal něco důležitého ve světě.....
Na faru přicházejí lidé s žádostí o vystavení kopie křestního listu (důvodem je např. vystavení kartičky, která opravňuje člověka přistoupit k volbám). Nezřídka lidé putují z velké dálky, a tak se otec snaží jim všemožně vyhovět, ovšem často snaha a dobrá vůle nestačí. K vyhledání příslušného dokumentu ve farním archivu je totiž potřeba znát jméno a příjmení, datum narození. Přiznám se, že mě velice zaskočilo, když jsem začala zjišťovat, že na Haiti je vcelku běžné, že lidé své základní osobní údaje neznají. Při narození obdrží určité jméno, ovšem zakrátko dostanou přezdívku, kterou jej ostatní vesničané nazývají, která je pro dítě typická, ať už nějakým činem, vzhledem nebo svou povahovou vlastností. Své původní jméno pak upadá v zapomnění, s datem narození je to podobné. Matka má tolik dětí, že je nad její síly upamatovat si, kdy se které dítě narodilo, čas rychle letí a vybavit si, zda to bylo ten který rok není snadné. Navíc zde se neslaví narozeniny, dárky se v chudém kraji zkrátka nedávají. Je potřeba si také uvědomit, že takový obyčejný člověk nenavštěvoval školu, nebyl ve styku s úřady, doposud tedy neměl důvod tyto náležitosti řešit. Pokud se zeptáte staršího člověka jak je starý, odpoví, že ani neví a myslím, že je mu to vlastně jedno. Zprvu jsem nad takovou neznalostí kroutila hlavou, ale po čase jsem naznala, že ti prostí lidé v sobě skrývají vlastně velkou svobodu a oproštění. Myslím, že neznalost počtu let by pomohla hlavně naší společnosti, nikdo by tak přísně neřešil otázku utíkajících let a s tím spojenou mimořádnou snahu a přemrštěnou péči o mladistvý vzhled.
.....a na závěr perlička - s otázkou jména souvisí křest. Otec Roman mi vyprávěl, jak jednou na faru přišli rodiče žádat o pokřtění malého chlapce. Na otázku, jaké jméno jste pro své děťátko vybrali, odpověděli pyšní rodiče – „Hitler“, prý slyšeli, že šlo o významného bělocha, který vykonal něco důležitého ve světě.....
pondělí 16. března 2009
Karneval
Před postní dobou nastalo po celém Haiti karnevalové veselí. Školy jsou zavřené, pracovní povinnosti jdou strannou. Naše vesnice nebyla vyjímkou, a tak už několik týdnů před popelčení středou bylo možné vidět menší skupinky zejména mladých lidí, kteří procházeli vesnicí a hlasitě troubili, rachotili, zpívali a tancovali. K tomuto veselí nesmí chybět postava tzv. madigy, který je maskovaný škraboškou, vyrobenou z papíru, kartonu, či na hlavu tajemné postavy se jednoduše nasadí krabice. Tajuplný strašák je obvykle legračně oblečen, chůzí připomíná nemocného starce, partie určitých částí těla vycpané látkou působí legračně. Tento tajemný u dětí vzbuzuje obrovský strach, u větších naopak zájem a pobavení.
K bujarému veselí patří kromě zmiňovaných hlučných průvodů také zpívání písní a tanec.Na škole Saint Maria Gretti proběhl také karneval věnovaný našim žáčkům. Ti se na tuto slavnost nemohly dočkat už mnoho týdnů dopředu. Při příchodu do školy si každý nechal legračně namalovat barvičkami obličej. Po té se utvořil dlouhý had vlnících se školáčků, který vedli učitelé. Nechala jsem se přemluvit a v rámci bujarého veselí jsem si s dětmi pořádně zatancovala a zařádila na pódiu.
Myslím, že se podařilo zorganizovat povedenou akci, objednal se DJ, který mixoval živou haitskou muziku z obrovských reproduktorů, děti měly výtečný sváteční oběd.
Před postní dobou nastalo po celém Haiti karnevalové veselí. Školy jsou zavřené, pracovní povinnosti jdou strannou. Naše vesnice nebyla vyjímkou, a tak už několik týdnů před popelčení středou bylo možné vidět menší skupinky zejména mladých lidí, kteří procházeli vesnicí a hlasitě troubili, rachotili, zpívali a tancovali. K tomuto veselí nesmí chybět postava tzv. madigy, který je maskovaný škraboškou, vyrobenou z papíru, kartonu, či na hlavu tajemné postavy se jednoduše nasadí krabice. Tajuplný strašák je obvykle legračně oblečen, chůzí připomíná nemocného starce, partie určitých částí těla vycpané látkou působí legračně. Tento tajemný u dětí vzbuzuje obrovský strach, u větších naopak zájem a pobavení.
K bujarému veselí patří kromě zmiňovaných hlučných průvodů také zpívání písní a tanec.Na škole Saint Maria Gretti proběhl také karneval věnovaný našim žáčkům. Ti se na tuto slavnost nemohly dočkat už mnoho týdnů dopředu. Při příchodu do školy si každý nechal legračně namalovat barvičkami obličej. Po té se utvořil dlouhý had vlnících se školáčků, který vedli učitelé. Nechala jsem se přemluvit a v rámci bujarého veselí jsem si s dětmi pořádně zatancovala a zařádila na pódiu.
Myslím, že se podařilo zorganizovat povedenou akci, objednal se DJ, který mixoval živou haitskou muziku z obrovských reproduktorů, děti měly výtečný sváteční oběd.
Jak se stanu lékárnicí :)
V naší vesnici není signál, v současnosti ani internet, a tak jsem využila návštěvy slovenských zdravotníků v Molu Saint Nicolas pro dojednání nového projektu. Zde jsem se pokoušela domluvit potřebnou službu pro obyvatele Baie de Henne. Díky vstřícnému postoji Trnavské university a pana rektora Krčméryho se nám dostane velké lékařské pomoci . Domluvila jsem příjezd mobilní nemocnice, která u nás stráví celý den. Lékaři zdarma vyšetří a předepíší léky všem lidem, kteří k nám na faru zavítají. Zároveň se zdá, že se zdaří uskutečnit otevření jakési mini lékárny přímo na faře. Oslovila jsem místní zdravotní sestru, která je ochotná se mnou spolupracovat. Naše práce by spočívala v tom, že při zdravotních potížích by dotyčný vyhledal její pomoc, ona mu předepsala potřebné léky a já je pak vydala. Tímto postupem chceme s otcem Romanem zamezit jakémukoli chybnému zacházení s léčivem. Může se totiž stát, že léky by Haiťané mohly draze prodávat. Takovouto cestou, ač se třeba zdá být zdlouhavá, docílíme, že zdravotnický materiál i léky budeme mít pod stálou kontrolou, navíc si budeme jisti, že se k potřebným dostávají zdarma.
Se slovenskými lékaři jsem také navštívila centrum pro podvyživené děti v Mare Rouge, kde jsem obdivovala zejména pracovní nasazení a odhodlanost amerického manželského páru. Ti již přes třicet let působí na Haiti a pečují o nejmenší děti, ujímají se jich a s opravdovou láskou o ně pečují. Přitom jsou velmi skromní, na nic si nestěžují. Bylo dojemné a zároveň radostné sledovat malinké děti, které přežily jen díky zájmu a nelhostejnému přístupu hodných lidí.
V naší vesnici není signál, v současnosti ani internet, a tak jsem využila návštěvy slovenských zdravotníků v Molu Saint Nicolas pro dojednání nového projektu. Zde jsem se pokoušela domluvit potřebnou službu pro obyvatele Baie de Henne. Díky vstřícnému postoji Trnavské university a pana rektora Krčméryho se nám dostane velké lékařské pomoci . Domluvila jsem příjezd mobilní nemocnice, která u nás stráví celý den. Lékaři zdarma vyšetří a předepíší léky všem lidem, kteří k nám na faru zavítají. Zároveň se zdá, že se zdaří uskutečnit otevření jakési mini lékárny přímo na faře. Oslovila jsem místní zdravotní sestru, která je ochotná se mnou spolupracovat. Naše práce by spočívala v tom, že při zdravotních potížích by dotyčný vyhledal její pomoc, ona mu předepsala potřebné léky a já je pak vydala. Tímto postupem chceme s otcem Romanem zamezit jakémukoli chybnému zacházení s léčivem. Může se totiž stát, že léky by Haiťané mohly draze prodávat. Takovouto cestou, ač se třeba zdá být zdlouhavá, docílíme, že zdravotnický materiál i léky budeme mít pod stálou kontrolou, navíc si budeme jisti, že se k potřebným dostávají zdarma.
Se slovenskými lékaři jsem také navštívila centrum pro podvyživené děti v Mare Rouge, kde jsem obdivovala zejména pracovní nasazení a odhodlanost amerického manželského páru. Ti již přes třicet let působí na Haiti a pečují o nejmenší děti, ujímají se jich a s opravdovou láskou o ně pečují. Přitom jsou velmi skromní, na nic si nestěžují. Bylo dojemné a zároveň radostné sledovat malinké děti, které přežily jen díky zájmu a nelhostejnému přístupu hodných lidí.
Jedinečnost Haiti
Přemýšlela jsem, čím je nejchudší země západní polokoule výjimečná, vidím spoustu kontrastů, věcí odporující současnému chápání světa, absurdit i zajímavostí, a tak alespoň některé se pokusím vypsat, většinu myšlenek a postřehů mi vyprávěl otec Roman.
Haiti patří jistě mezi země s největší korupcí na světě, v celosvětových tabulkách obsadilo 3. místo. Že tomu tak skutečně je vidíme a poznáváme v běžném styku s úředníky, státní správou, při vyřizování nejrůznějších záležitostí. Soudce se přikloní k názoru toho kdo je bohatší, věrohodnost ztrácí analfabet anebo chudý. Na úřadě vás pracovnice neregistrují, vyřízení banální věci se neobejde bez postranní domluvy, ovšem za předpokladu, že pracovník je přítomen, Haiťané si s pracovní kázní příliš hlavu nelámou. Např. v Gonaives jsou banky zavřené pokud se pracovníci domnívají, že začne pršet, prý se lidé pak bojí vycházet ven (město zasáhl v září ničivě cyklon). Je normální, že učitelé placení státem dostanou mzdu od školy, ve které vůbec neučí (kvůli automatickému pobírání platu jsou oficiálně přihlášeni na státní škole), naopak učí v nestátní, kde pobírají další výplatu. Státní úřady tyto věci vůbec nekontrolují a ani je nezajímají. Děti na státních školách tak nemá kdo vyučovat, protože jsou zaplněná místa – ovšem pouze papírově, učitel se na škole vůbec nevyskytuje, děti nemá kdo vyučovat. Školní docházka je nepovinná, je zde spousta analfabetů.
Celý státní aparát je v katastrofálním stavu, politikové rozkrádají státní kasu. Úroveň zdravotnictví neodpovídá normám, navíc všechny služby, ošetření, kontroly jsou placené, což si zdejší lidé většinou nemohou dovolit. Lidský život tu nemá valnou cenu, otázka života a smrti se příliš neřeší. V této souvislosti bych chtěla poukázat na zásluhy otce, který už asi šesti lidem pomohl v ohrožení. Rychlý převoz do nemocnice a okamžitý zásah ušetřil lidský život. Ve vesnici totiž lidé nemají možnost jak se dopravit do města s nemocnicí, ale zároveň jakoby nelpí na lékařské péči, jsou to drsní lidé, uvyklí na tvrdost života. Naprosto zanedbatelné procento tvoří případy sebevražd. Lidé ač žijí v obrovské bídě jsou zvyklí přijímat i negativní stránky života, myslím, že my jsme více zhýčkaní a přecitlivělí.
Ženy jsem viděla rodit na židli na dvorku (pochopitelně bez přítomnosti zdravotníka), po porodu začnou běžně pracovat, pohybují se po vesnici. I na Haiti se rodí dvojčata, obvykle však jedno z nich nepřežije.
Už malá děvčata nosí obrovské nádoby s vodou na hlavě, nebojí se těžké práce. Ženy tu mají nesnadnou roli, po svatbě si muž manželku jakoby nárokuje, známe případy i velmi inteligentních místních mužů, kteří své ženy bijí železnou tyčí.
Co se týče porodnosti jistě se Haiti vymyká současnému trendu. Zde se rodí velká spousta dětí, starší pomáhají s výchovou, starají se o mladší sourozence.
Haiti postrádá vzdělané lidi, pokud se mladému člověku podaří vystudovat (mohou mu v tom bránit ekonomické podmínky), většinou chce odejít ze země. Nejčastěji sní o práci v Americe (Miami), popř. ve Francii. Lidé nemají vztah ke své vlasti.
Pokud bych měla hodnotit povahový rys Haiťanů, zdá se mi, že příliš neumějí držet slovo, neochota přiznat chybu, trošku zbabělí, neumí se problémům postavit tváří v tvář, neumějí spolupracovat, preferují určitou vnějškovost – rádi se dávají na odiv. Pracovní morálka a nasazení jsou s našimi poměry zcela neporovnatelné.
Chudé poměry, které tu panují, však naopak mají i své pozitivní stránky, lidé jsou více pospolu, povídají si, zajímají se o svého souseda, jsou trpěliví, děti běhají stále venku, dovedou si spolu vyhrát, pomáhají si. V tomto smyslu jsou mi Haiťané vzorem, líbí se mi určitá drsnost, jsou odolní, nenaříkají kvůli maličkostem, nelitují se, nejsou rozmazlení. Život berou mnohem statečněji, nejsou rozhýčkaní jako my. Tím jak jsou chudí jsou i skromní, v jídle, vztazích, nárocích od života.
Není tu elektrika, lidé chodí brzy spát, někteří si svítí petrolejkou. Doprava je v podstatě především pěší, po vlastních nohou, větší vzdálenosti na oslovi. Skutečně velké vzdálenosti se pak absolvují na motorce či sedí na kamionu naloženém až po vrh pytlemi s rýží či uhlím. Cestovat po haitských silnicích, to je již zážitek sám o sobě, nepopsatelné. Asfaltové silnice nejsou, jde o kamenité a prašné úseky v terénu.
Oblečení obvykle obyčejné, často roztrhané a špinavé, na neděli se snaží mít svátečnější oděv i boty. Děvčata se s velkou oblibou češou, velkou módou je tu vplétání umělých vlasů, které přírodní vlas prodlouží a účes se pak nemusí udržovat. Chlapci si holí hlavu žiletkou, vlasy stříhají obvykle muži.
Jídlo se připravuje jednou denně, klasickým jídlem je rýže s fazolemi, k tomu se může podávat ryba. Oblíbenou pochoutkou je smažený banán, také kaše – kukuřičná, obilná, banánová. Z ovoce se pěstují nejčastěji banány, pomeranče, citrony, mango, avokádo, cukrová třtina, dále pak česnek, maniok, sladké brambory, papája. Zdejší obyvatelé k obdělávání půdy používají pouze motyku, k sekání pak mačetu, jiných nástrojů, které usnadňují práci neužívají. Neznají srp, kosu, pluh, pilu natož traktor či kombajn. Jídlo se připravuje na zemi a po té na otevřeném ohništi. Užívá se dřevěné uhlí, jeho získáváním trpí příroda, dochází k obrovskému plošnému mýcení lesů, po té k erozi půdy, země trpí suchem.
Hygienou se obyvatelé „Země hor“ také příliš netrápí. Většinou se koupou v moři, či v jakémsi uměle vybudovaném kanále, který slouží k rozvodu vody v zahradě, kde se pěstuje ovoce. Záchody lidé nemají, obvykle chodí do moře…
Všechny zvláštnosti a neobvyklosti chudé země nejde vypsat v úplnosti, snad jsem alespoň trošku naznačila a přiblížila, jaké podmínky zde panují a s jakými těžkostmi se tato země musí vypořádat….
Přemýšlela jsem, čím je nejchudší země západní polokoule výjimečná, vidím spoustu kontrastů, věcí odporující současnému chápání světa, absurdit i zajímavostí, a tak alespoň některé se pokusím vypsat, většinu myšlenek a postřehů mi vyprávěl otec Roman.
Haiti patří jistě mezi země s největší korupcí na světě, v celosvětových tabulkách obsadilo 3. místo. Že tomu tak skutečně je vidíme a poznáváme v běžném styku s úředníky, státní správou, při vyřizování nejrůznějších záležitostí. Soudce se přikloní k názoru toho kdo je bohatší, věrohodnost ztrácí analfabet anebo chudý. Na úřadě vás pracovnice neregistrují, vyřízení banální věci se neobejde bez postranní domluvy, ovšem za předpokladu, že pracovník je přítomen, Haiťané si s pracovní kázní příliš hlavu nelámou. Např. v Gonaives jsou banky zavřené pokud se pracovníci domnívají, že začne pršet, prý se lidé pak bojí vycházet ven (město zasáhl v září ničivě cyklon). Je normální, že učitelé placení státem dostanou mzdu od školy, ve které vůbec neučí (kvůli automatickému pobírání platu jsou oficiálně přihlášeni na státní škole), naopak učí v nestátní, kde pobírají další výplatu. Státní úřady tyto věci vůbec nekontrolují a ani je nezajímají. Děti na státních školách tak nemá kdo vyučovat, protože jsou zaplněná místa – ovšem pouze papírově, učitel se na škole vůbec nevyskytuje, děti nemá kdo vyučovat. Školní docházka je nepovinná, je zde spousta analfabetů.
Celý státní aparát je v katastrofálním stavu, politikové rozkrádají státní kasu. Úroveň zdravotnictví neodpovídá normám, navíc všechny služby, ošetření, kontroly jsou placené, což si zdejší lidé většinou nemohou dovolit. Lidský život tu nemá valnou cenu, otázka života a smrti se příliš neřeší. V této souvislosti bych chtěla poukázat na zásluhy otce, který už asi šesti lidem pomohl v ohrožení. Rychlý převoz do nemocnice a okamžitý zásah ušetřil lidský život. Ve vesnici totiž lidé nemají možnost jak se dopravit do města s nemocnicí, ale zároveň jakoby nelpí na lékařské péči, jsou to drsní lidé, uvyklí na tvrdost života. Naprosto zanedbatelné procento tvoří případy sebevražd. Lidé ač žijí v obrovské bídě jsou zvyklí přijímat i negativní stránky života, myslím, že my jsme více zhýčkaní a přecitlivělí.
Ženy jsem viděla rodit na židli na dvorku (pochopitelně bez přítomnosti zdravotníka), po porodu začnou běžně pracovat, pohybují se po vesnici. I na Haiti se rodí dvojčata, obvykle však jedno z nich nepřežije.
Už malá děvčata nosí obrovské nádoby s vodou na hlavě, nebojí se těžké práce. Ženy tu mají nesnadnou roli, po svatbě si muž manželku jakoby nárokuje, známe případy i velmi inteligentních místních mužů, kteří své ženy bijí železnou tyčí.
Co se týče porodnosti jistě se Haiti vymyká současnému trendu. Zde se rodí velká spousta dětí, starší pomáhají s výchovou, starají se o mladší sourozence.
Haiti postrádá vzdělané lidi, pokud se mladému člověku podaří vystudovat (mohou mu v tom bránit ekonomické podmínky), většinou chce odejít ze země. Nejčastěji sní o práci v Americe (Miami), popř. ve Francii. Lidé nemají vztah ke své vlasti.
Pokud bych měla hodnotit povahový rys Haiťanů, zdá se mi, že příliš neumějí držet slovo, neochota přiznat chybu, trošku zbabělí, neumí se problémům postavit tváří v tvář, neumějí spolupracovat, preferují určitou vnějškovost – rádi se dávají na odiv. Pracovní morálka a nasazení jsou s našimi poměry zcela neporovnatelné.
Chudé poměry, které tu panují, však naopak mají i své pozitivní stránky, lidé jsou více pospolu, povídají si, zajímají se o svého souseda, jsou trpěliví, děti běhají stále venku, dovedou si spolu vyhrát, pomáhají si. V tomto smyslu jsou mi Haiťané vzorem, líbí se mi určitá drsnost, jsou odolní, nenaříkají kvůli maličkostem, nelitují se, nejsou rozmazlení. Život berou mnohem statečněji, nejsou rozhýčkaní jako my. Tím jak jsou chudí jsou i skromní, v jídle, vztazích, nárocích od života.
Není tu elektrika, lidé chodí brzy spát, někteří si svítí petrolejkou. Doprava je v podstatě především pěší, po vlastních nohou, větší vzdálenosti na oslovi. Skutečně velké vzdálenosti se pak absolvují na motorce či sedí na kamionu naloženém až po vrh pytlemi s rýží či uhlím. Cestovat po haitských silnicích, to je již zážitek sám o sobě, nepopsatelné. Asfaltové silnice nejsou, jde o kamenité a prašné úseky v terénu.
Oblečení obvykle obyčejné, často roztrhané a špinavé, na neděli se snaží mít svátečnější oděv i boty. Děvčata se s velkou oblibou češou, velkou módou je tu vplétání umělých vlasů, které přírodní vlas prodlouží a účes se pak nemusí udržovat. Chlapci si holí hlavu žiletkou, vlasy stříhají obvykle muži.
Jídlo se připravuje jednou denně, klasickým jídlem je rýže s fazolemi, k tomu se může podávat ryba. Oblíbenou pochoutkou je smažený banán, také kaše – kukuřičná, obilná, banánová. Z ovoce se pěstují nejčastěji banány, pomeranče, citrony, mango, avokádo, cukrová třtina, dále pak česnek, maniok, sladké brambory, papája. Zdejší obyvatelé k obdělávání půdy používají pouze motyku, k sekání pak mačetu, jiných nástrojů, které usnadňují práci neužívají. Neznají srp, kosu, pluh, pilu natož traktor či kombajn. Jídlo se připravuje na zemi a po té na otevřeném ohništi. Užívá se dřevěné uhlí, jeho získáváním trpí příroda, dochází k obrovskému plošnému mýcení lesů, po té k erozi půdy, země trpí suchem.
Hygienou se obyvatelé „Země hor“ také příliš netrápí. Většinou se koupou v moři, či v jakémsi uměle vybudovaném kanále, který slouží k rozvodu vody v zahradě, kde se pěstuje ovoce. Záchody lidé nemají, obvykle chodí do moře…
Všechny zvláštnosti a neobvyklosti chudé země nejde vypsat v úplnosti, snad jsem alespoň trošku naznačila a přiblížila, jaké podmínky zde panují a s jakými těžkostmi se tato země musí vypořádat….
Když je fronta veliká...
Otec Roman ve spolupráci s americkou charitou připravil pro nejchudší lidi z Baie de Henne a blízkého okolí pěkný vánoční dárek v podobě humanitární pomoci. Na faru dorazila velká spousta praktických věcí, tři dny po Štědrém dnu jsme zorganizovali rozdávání potravin, jednalo se o rýži, olej, fazole. Nejprve se utvořil seznam chudých, po té jsme vyrobili asi 500 kartiček, které se lidem rozdaly podle stupně chudoby, s těmi si pak v určený den přišli na faru, opravňovala k odběru jídla.
Už od samého rána na farním dvoře probíhaly nejrůznější přípravy. Utvořila se osvědčená parta pomocníků, kteří hlídali u brány, pouštěli skupinky po deseti lidech, kontrolovali kartičky, jiní rozdělovali jídlo, nosili pytle, další uklidňovali netrpělivé čekající před vraty. Před samotným začátkem jsme netrpělivě sledovali velký zástup lidí, kteří nervózně postávali před kostelem. Byla mezi nimi i řádka „černých pasažérů“, kteří se zkoušeli dostat různými způsoby přes bránu, vidina jídla „gratis“zlákala zkrátka i majetnější obyvatele vesnice.
Zpočátku se čekající chovali velmi rozumně, po čase však stoupala nervozita a vzájemná nevraživost mezi lidmi. Jednoho nebavilo čekat, druhý se obával, že na něho nezbude dosti rýže, jinému se dělalo špatně ze slunce, zkrátka všichni měli důvod, proč právě oni by měli být bráni přednostně. Mezi lidmi to vřelo, ze střechy fary jsem pozorovala pěstní zápasy, obávali jsme se, že vrata nevydrží nápor. Čekajících bylo vskutku mnoho, v neúprosném tropickém slunci za poledního času trpěli zejména starší a nemocní, ti se proto brali přednostně, přes zeď jsme podávali studenou vodu. Přišlo mi legrační, jak někteří obchodníci této situace využili - přímo mezi zástupem si rozložili deky a prodávali, na tržnici v tu chvíli totiž o zákazníky byla nouze, a tak se přesunuli tam, kde potencionálních nákupčích byla spousta.
Na farním dvoře se však naproti tomu zcela v klidu rozděloval příděl potravin, lidé děkovali otci Romanovi za zprostředkování pomoci z Ameriky, ženy si po haitském způsobu odnášely pytle s rýži na hlavách, starším lidem ochotně pomáhali mladí chlapci.
Celá akce trvala přes 6 hodin a kromě těch obávaných vrat, která se nakonec přece jen vyvrátila, jsme všichni zúčastnění náročnou akci přežili v pohodě a doufáme, že dobrá věc se podařila...
Otec Roman ve spolupráci s americkou charitou připravil pro nejchudší lidi z Baie de Henne a blízkého okolí pěkný vánoční dárek v podobě humanitární pomoci. Na faru dorazila velká spousta praktických věcí, tři dny po Štědrém dnu jsme zorganizovali rozdávání potravin, jednalo se o rýži, olej, fazole. Nejprve se utvořil seznam chudých, po té jsme vyrobili asi 500 kartiček, které se lidem rozdaly podle stupně chudoby, s těmi si pak v určený den přišli na faru, opravňovala k odběru jídla.
Už od samého rána na farním dvoře probíhaly nejrůznější přípravy. Utvořila se osvědčená parta pomocníků, kteří hlídali u brány, pouštěli skupinky po deseti lidech, kontrolovali kartičky, jiní rozdělovali jídlo, nosili pytle, další uklidňovali netrpělivé čekající před vraty. Před samotným začátkem jsme netrpělivě sledovali velký zástup lidí, kteří nervózně postávali před kostelem. Byla mezi nimi i řádka „černých pasažérů“, kteří se zkoušeli dostat různými způsoby přes bránu, vidina jídla „gratis“zlákala zkrátka i majetnější obyvatele vesnice.
Zpočátku se čekající chovali velmi rozumně, po čase však stoupala nervozita a vzájemná nevraživost mezi lidmi. Jednoho nebavilo čekat, druhý se obával, že na něho nezbude dosti rýže, jinému se dělalo špatně ze slunce, zkrátka všichni měli důvod, proč právě oni by měli být bráni přednostně. Mezi lidmi to vřelo, ze střechy fary jsem pozorovala pěstní zápasy, obávali jsme se, že vrata nevydrží nápor. Čekajících bylo vskutku mnoho, v neúprosném tropickém slunci za poledního času trpěli zejména starší a nemocní, ti se proto brali přednostně, přes zeď jsme podávali studenou vodu. Přišlo mi legrační, jak někteří obchodníci této situace využili - přímo mezi zástupem si rozložili deky a prodávali, na tržnici v tu chvíli totiž o zákazníky byla nouze, a tak se přesunuli tam, kde potencionálních nákupčích byla spousta.
Na farním dvoře se však naproti tomu zcela v klidu rozděloval příděl potravin, lidé děkovali otci Romanovi za zprostředkování pomoci z Ameriky, ženy si po haitském způsobu odnášely pytle s rýži na hlavách, starším lidem ochotně pomáhali mladí chlapci.
Celá akce trvala přes 6 hodin a kromě těch obávaných vrat, která se nakonec přece jen vyvrátila, jsme všichni zúčastnění náročnou akci přežili v pohodě a doufáme, že dobrá věc se podařila...
Pohádková realita
...předvánoční úvaha s troškou fantazie
Když jsem byla malá a četla pohádkové příběhy o princeznách, sultánech nebo královských hostinách, chtěla jsem vždycky takové místo navštívit a alespoň chvíli si takto užívat. Na katedře české literatury jsem studovala dětskou literaturu, takže vím co v minulosti tyto postavy a prostředí představovaly a z čeho vycházejí, já bych je však v dnešní době aplikovala na současné rozdělení světa, tedy na tzv. západní a tzv. třetí svět.
Princezny obvykle žily v nádherných komnatách obklopeni služebnictvem, jezdily v kočáře, co si usmyslely to dostaly, stůl se prohýbal vybranými lahůdkami. V tu chvíli obvykle přišel pěšky v roztrhaných šatech vandrák, kterému kručelo mu v břiše. V tom vandrákovi vidím průměrného dnešního Haiťana. Je to typ prostého člověka, který chodí v roztrhaných šatech, obvykle bez bot. Jeho stravu tvoří chléb, voda a rýže, někdy jsou však dny, kdy chodí spát hladový. Takový člověk šlape i velké vzdálenosti pěšky, umí tvrdě pracovat, vstává už před pátou ranní, ulehá brzy, tma mu nedovolí déle bdít. Jeho životní prostor tvoří vesnice, dále se obvykle nedostane, pokud ano výlet do města je pro něj jedinečný životní zážitek. Jeho majetkem je prostý domek o jedné místnosti, kde spí s kupou dětí pohromadě na zemi. Vybavení domu tvoří jen nádobí a věci denní potřeby, žádný nábytek. Věci pro zábavu nebo potěšení nezná, volný čas vyplňuje povídáním se známými.
Naproti tomu náš životní styl asi netřeba popisovat, všichni jej známé. To jsou právě v porovnání s výše popisovaným prostředím ty překrásné paláce s množstvím jídla a možností. Kdyby takový Haiťan vstoupil do našich domovů, z té krásy by se mu zatočila hlava. Zem není hliněná, v koupelně po otočení kohoutkem teče voda, jídla nekonečný výběr, na spaní matrace (vzpomínáte na Princeznu na hrášku?), krásné vybavení – sklo, květiny, světlo, kov, kachličky, vana, židle, obrazy, dřevo. V pohádkách se to jen hemžilo služebnictvem, ale ani to nechybí, máme přece v domácnostech nejrůznější pomocníky, takovou automatickou pračku by ženy, které perou v potoce jistě uvítaly, anebo elektrickou troubu! To by bylo ušetřeno času a námahy při hledání a nošení dříví, zakládání ohně. Šatů plná skříň, nejméně jeden kočár zaparkovaný v garáži. A těch zážitků a zajímavých věcí, které máme možnost sledovat, poznat. Může to být třeba poučný film nebo výlet na hezké místo.
Nikdy by mě nenapadlo myslet si, že náš malý domek v Lošticích je vlastně překrásný palác, ale věřte, že dnes vím, že kdybych sem zavedla jedno z těch krásných malých dětí, které mám kolem sebe, poprvé v jejich životě je usadila do pohodlné sedačky a nabídla jim běžný oběd, byla bych pro ně právě tou bohatou princeznou, kterou jsem kdysi tak chtěla být.
...předvánoční úvaha s troškou fantazie
Když jsem byla malá a četla pohádkové příběhy o princeznách, sultánech nebo královských hostinách, chtěla jsem vždycky takové místo navštívit a alespoň chvíli si takto užívat. Na katedře české literatury jsem studovala dětskou literaturu, takže vím co v minulosti tyto postavy a prostředí představovaly a z čeho vycházejí, já bych je však v dnešní době aplikovala na současné rozdělení světa, tedy na tzv. západní a tzv. třetí svět.
Princezny obvykle žily v nádherných komnatách obklopeni služebnictvem, jezdily v kočáře, co si usmyslely to dostaly, stůl se prohýbal vybranými lahůdkami. V tu chvíli obvykle přišel pěšky v roztrhaných šatech vandrák, kterému kručelo mu v břiše. V tom vandrákovi vidím průměrného dnešního Haiťana. Je to typ prostého člověka, který chodí v roztrhaných šatech, obvykle bez bot. Jeho stravu tvoří chléb, voda a rýže, někdy jsou však dny, kdy chodí spát hladový. Takový člověk šlape i velké vzdálenosti pěšky, umí tvrdě pracovat, vstává už před pátou ranní, ulehá brzy, tma mu nedovolí déle bdít. Jeho životní prostor tvoří vesnice, dále se obvykle nedostane, pokud ano výlet do města je pro něj jedinečný životní zážitek. Jeho majetkem je prostý domek o jedné místnosti, kde spí s kupou dětí pohromadě na zemi. Vybavení domu tvoří jen nádobí a věci denní potřeby, žádný nábytek. Věci pro zábavu nebo potěšení nezná, volný čas vyplňuje povídáním se známými.
Naproti tomu náš životní styl asi netřeba popisovat, všichni jej známé. To jsou právě v porovnání s výše popisovaným prostředím ty překrásné paláce s množstvím jídla a možností. Kdyby takový Haiťan vstoupil do našich domovů, z té krásy by se mu zatočila hlava. Zem není hliněná, v koupelně po otočení kohoutkem teče voda, jídla nekonečný výběr, na spaní matrace (vzpomínáte na Princeznu na hrášku?), krásné vybavení – sklo, květiny, světlo, kov, kachličky, vana, židle, obrazy, dřevo. V pohádkách se to jen hemžilo služebnictvem, ale ani to nechybí, máme přece v domácnostech nejrůznější pomocníky, takovou automatickou pračku by ženy, které perou v potoce jistě uvítaly, anebo elektrickou troubu! To by bylo ušetřeno času a námahy při hledání a nošení dříví, zakládání ohně. Šatů plná skříň, nejméně jeden kočár zaparkovaný v garáži. A těch zážitků a zajímavých věcí, které máme možnost sledovat, poznat. Může to být třeba poučný film nebo výlet na hezké místo.
Nikdy by mě nenapadlo myslet si, že náš malý domek v Lošticích je vlastně překrásný palác, ale věřte, že dnes vím, že kdybych sem zavedla jedno z těch krásných malých dětí, které mám kolem sebe, poprvé v jejich životě je usadila do pohodlné sedačky a nabídla jim běžný oběd, byla bych pro ně právě tou bohatou princeznou, kterou jsem kdysi tak chtěla být.
Navštívení, na které NIKDY nezapomenu!
V Baie de Henne nemáme televizi ani internet, a tak večery s otcem Romanem trávíme povídáním. Jednoho větrného večera jsme si opět sdělovali naše denní dojmy a zážitky, když nás napadlo, že by bylo dobré pomáhat také starým lidem, nejenom dětem. Na Haiti totiž neexistuje žádný sociální systém, stát se o své občany v podstatě vůbec nestará, staří nemocní lidé, kteří nemají možnost výdělku (což vlastně nemají v podstatě ani zdraví mladí lidé...) jsou tak odkázáni pouze na pomoc svých dětí, širšího příbuzenstva. To je někdy velký problém. Někteří jsou totiž bezdětní, jiným potomci odešli do zahraničí (většinou do Miami v USA), další bydlí daleko ve městě, anebo jsou také děti, kteří o své rodiče nejeví zájem a nechtějí o ně pečovat.
Otec Roman proto sestavil s pomocí místní obětavé farnice seznam těch nejchudších, já jsem dostala za úkol tyto lidí obejít, zmonitorovat jejich situaci, zjistit jaké jsou jejich potřeby a přání, popovídat si s nimi. A tak jsem se jednoho dopoledne vydala za haitskými babičkami a dědečky - pod pojmem chudí lidé jsem si dokázala vytvořit určitou představu, navíc jsem již zvyklá vidět denně bídu, na Ukrajině jsem se setkala se smutnými osudy také, od návštěvy jsem neočekávala nic překvapivého, pouze šlo o zmapování situace a následnou pomoc. Netušila jsem, že tato obchůzka bude pro mě neskutečný zážitek, zůstane navěky vrytá v paměti a vzbudí ve mně velké pohnutky.
Už když jsem navštívila první paní, která ležela v prachu na ulici před svým domem, chyběly jí části prstů, a stěžovala si, že vlastní děti se o ní nestarají, pochopila jsem, že dnešní návštěvy budou mimořádné. Další zastávka vedla do domu bezdětné paní, která bydlela v polorozpadlé děravé chatrči, o rozměrech přibližně 6m2. Byla velmi příjemná a dobrosrdečná, nestěžovala si, pouze si zasteskla, že jí při dešti děravou střechou zatéká. Za nabídnutou pomoc byla velmi vděčná a bez přestání děkovala. Cítila se velmi osaměle, kromě postele v temném kamrlíku neměla nic. Má cesta pokračovala k starému pánovi, také bezdětnému, který má velmi zkroucené a špatné nohy, za pomoci hůlky, jakéhosi klacku stěží chodí. Ve své místnůstce, v domě u cizích lidí mi ukazoval své zázemí. Měl jen postel. Nic jiného. Nebylo kam položit chleba, ovoce. Neměl židli, hrnek ani další košili. Na řadu přišla návštěva paní, o které mě dopředu lidé upozorňovali, že je pomatená a že ať neztrácím čas, že nechápe souvislosti. S malým ostychem jsem vstupovala na její dvorek, nevěděla jsem, jak s takovým člověkem jednat. Přednesla jsem jí nabízenou pomoc, podala jídlo a paní naprosto spontánně začala plakat, děkovat a modlit se za mě a otce Romana k Pánu Bohu. Prosila mě, že by ráda nějaké šaty, chtěla by chodit do kostela, ale má jen jedny rozedrané, v kterých se stydí jít na nedělní bohoslužbu. dále mi ukázala svůj příbytek. Neměla ani postel, ležela na holé zemi. Jídlo připravovala venku na malém kameni, uhlí ani dřevo jsem však nikde neviděla. Tito lidé nejedí někdy mnoho dnů za sebou.
Obešla jsem pak ještě další staré lidi, obzvlášť mě zasáhla návštěva slepé paní, která schoulená ležela na posteli a spala. Byla velmi drobná, vyzáblá, připomínala malé dítě. Všichni tito lidé vystupovali velmi pokorně, s vděčností. Další den tyto chudé seniory obešel otec, který každého obdaroval velkou finanční částkou, tu jim pak přislíbil vyplácet každý měsíc.
Snad jsme tak tímto pomohli životem zkoušeným lidem, kteří i přes své velké bolesti, nemoci a opovržení vlastními dětmi i okolím, neztratili naději v lepší zítřek a ten jak doufám, už přichází....
V Baie de Henne nemáme televizi ani internet, a tak večery s otcem Romanem trávíme povídáním. Jednoho větrného večera jsme si opět sdělovali naše denní dojmy a zážitky, když nás napadlo, že by bylo dobré pomáhat také starým lidem, nejenom dětem. Na Haiti totiž neexistuje žádný sociální systém, stát se o své občany v podstatě vůbec nestará, staří nemocní lidé, kteří nemají možnost výdělku (což vlastně nemají v podstatě ani zdraví mladí lidé...) jsou tak odkázáni pouze na pomoc svých dětí, širšího příbuzenstva. To je někdy velký problém. Někteří jsou totiž bezdětní, jiným potomci odešli do zahraničí (většinou do Miami v USA), další bydlí daleko ve městě, anebo jsou také děti, kteří o své rodiče nejeví zájem a nechtějí o ně pečovat.
Otec Roman proto sestavil s pomocí místní obětavé farnice seznam těch nejchudších, já jsem dostala za úkol tyto lidí obejít, zmonitorovat jejich situaci, zjistit jaké jsou jejich potřeby a přání, popovídat si s nimi. A tak jsem se jednoho dopoledne vydala za haitskými babičkami a dědečky - pod pojmem chudí lidé jsem si dokázala vytvořit určitou představu, navíc jsem již zvyklá vidět denně bídu, na Ukrajině jsem se setkala se smutnými osudy také, od návštěvy jsem neočekávala nic překvapivého, pouze šlo o zmapování situace a následnou pomoc. Netušila jsem, že tato obchůzka bude pro mě neskutečný zážitek, zůstane navěky vrytá v paměti a vzbudí ve mně velké pohnutky.
Už když jsem navštívila první paní, která ležela v prachu na ulici před svým domem, chyběly jí části prstů, a stěžovala si, že vlastní děti se o ní nestarají, pochopila jsem, že dnešní návštěvy budou mimořádné. Další zastávka vedla do domu bezdětné paní, která bydlela v polorozpadlé děravé chatrči, o rozměrech přibližně 6m2. Byla velmi příjemná a dobrosrdečná, nestěžovala si, pouze si zasteskla, že jí při dešti děravou střechou zatéká. Za nabídnutou pomoc byla velmi vděčná a bez přestání děkovala. Cítila se velmi osaměle, kromě postele v temném kamrlíku neměla nic. Má cesta pokračovala k starému pánovi, také bezdětnému, který má velmi zkroucené a špatné nohy, za pomoci hůlky, jakéhosi klacku stěží chodí. Ve své místnůstce, v domě u cizích lidí mi ukazoval své zázemí. Měl jen postel. Nic jiného. Nebylo kam položit chleba, ovoce. Neměl židli, hrnek ani další košili. Na řadu přišla návštěva paní, o které mě dopředu lidé upozorňovali, že je pomatená a že ať neztrácím čas, že nechápe souvislosti. S malým ostychem jsem vstupovala na její dvorek, nevěděla jsem, jak s takovým člověkem jednat. Přednesla jsem jí nabízenou pomoc, podala jídlo a paní naprosto spontánně začala plakat, děkovat a modlit se za mě a otce Romana k Pánu Bohu. Prosila mě, že by ráda nějaké šaty, chtěla by chodit do kostela, ale má jen jedny rozedrané, v kterých se stydí jít na nedělní bohoslužbu. dále mi ukázala svůj příbytek. Neměla ani postel, ležela na holé zemi. Jídlo připravovala venku na malém kameni, uhlí ani dřevo jsem však nikde neviděla. Tito lidé nejedí někdy mnoho dnů za sebou.
Obešla jsem pak ještě další staré lidi, obzvlášť mě zasáhla návštěva slepé paní, která schoulená ležela na posteli a spala. Byla velmi drobná, vyzáblá, připomínala malé dítě. Všichni tito lidé vystupovali velmi pokorně, s vděčností. Další den tyto chudé seniory obešel otec, který každého obdaroval velkou finanční částkou, tu jim pak přislíbil vyplácet každý měsíc.
Snad jsme tak tímto pomohli životem zkoušeným lidem, kteří i přes své velké bolesti, nemoci a opovržení vlastními dětmi i okolím, neztratili naději v lepší zítřek a ten jak doufám, už přichází....
Vysvědčení
Vysvědčení s hlučnou tečkou
V pátek 19. 12. se na škole Saint Maria Goretti konala velká sláva. Děti dostaly vysvědčení a zároveň dárky k Vánocům, rodiče dětí, které jsou v adopci pak obdrželi praktickou pozornost - rýži, olej a fazole.
Děti už týden užívají zaslouženého volna, za to učitelé měli v posledním týdnu velmi napilno. Opravovali závěrečné testy, které se skládali ze všech předmětů – tedy francouzského jazyka, kreolštiny, sociálních věd, přírodních věd, malování, ale také třeba diktátu, katechismu nebo tance. Po té vyplňovali vysvědčení, připravovali s dětmi zábavné vystoupení pro rodiče, zdobili jídelnu.
Ve čtvrtek jsem pomáhala s přípravami na páteční dopoledne i já. Třídila jsem panenky, které dorazily z České republiky, protože některé byly dosti polámané a špinavé, stříhala jsem látku. Děvčata totiž letos obdrží velmi praktický dárek – látku, z které si mohou ušít sváteční oblečení, například do kostela nebo pro jinou příležitost. Chlapci dostali tenisový míček, nebo stříkací pistoli.
Po úvodním zahájení, kdy ředitelka školy připomněla význam vzdělání pro děti na Haiti a zmínila důležitou roli adoptivních rodičů z Česka, se slova ujal otec Roman, který krátce promluvil o smyslu Vánoc a poděkoval všem, kteří se podílí na chodu a činnosti školy v Baie de Henne. Po té s krátkými příspěvky vystoupili někteří učitelé, týkali se většinou praktických záležitostí jako jsou včasné příchody do školy, absence, nákup učebnic, finanční záležitosti apod. Následovala krátká vystoupení žáků, každá z tříd si připravila píseň s tancem či krátkou promluvou. Nakonec se rozdávalo vysvědčení a dárečky. Pro vysvědčení si děti chodily společně s rodiči, při udělování panenek však docházelo často k různým tahanicím a celkově se jídelnou ve které ceremoniál probíhal, nesl křik, bylo nutné děti vybízet ke klidu, otec Roman začal v legraci po těch nejhlučnějších stříkat z dětských pistolí vodu. Při rozdělování jídla rodičům pak nastal naprosto neorganizovaný chaos a vřískot, přiznám se, že jsem se raději odebrala domů, déle už jsem neměla náladu rozvášněné rodiče sledovat
V pátek 19. 12. se na škole Saint Maria Goretti konala velká sláva. Děti dostaly vysvědčení a zároveň dárky k Vánocům, rodiče dětí, které jsou v adopci pak obdrželi praktickou pozornost - rýži, olej a fazole.
Děti už týden užívají zaslouženého volna, za to učitelé měli v posledním týdnu velmi napilno. Opravovali závěrečné testy, které se skládali ze všech předmětů – tedy francouzského jazyka, kreolštiny, sociálních věd, přírodních věd, malování, ale také třeba diktátu, katechismu nebo tance. Po té vyplňovali vysvědčení, připravovali s dětmi zábavné vystoupení pro rodiče, zdobili jídelnu.
Ve čtvrtek jsem pomáhala s přípravami na páteční dopoledne i já. Třídila jsem panenky, které dorazily z České republiky, protože některé byly dosti polámané a špinavé, stříhala jsem látku. Děvčata totiž letos obdrží velmi praktický dárek – látku, z které si mohou ušít sváteční oblečení, například do kostela nebo pro jinou příležitost. Chlapci dostali tenisový míček, nebo stříkací pistoli.
Po úvodním zahájení, kdy ředitelka školy připomněla význam vzdělání pro děti na Haiti a zmínila důležitou roli adoptivních rodičů z Česka, se slova ujal otec Roman, který krátce promluvil o smyslu Vánoc a poděkoval všem, kteří se podílí na chodu a činnosti školy v Baie de Henne. Po té s krátkými příspěvky vystoupili někteří učitelé, týkali se většinou praktických záležitostí jako jsou včasné příchody do školy, absence, nákup učebnic, finanční záležitosti apod. Následovala krátká vystoupení žáků, každá z tříd si připravila píseň s tancem či krátkou promluvou. Nakonec se rozdávalo vysvědčení a dárečky. Pro vysvědčení si děti chodily společně s rodiči, při udělování panenek však docházelo často k různým tahanicím a celkově se jídelnou ve které ceremoniál probíhal, nesl křik, bylo nutné děti vybízet ke klidu, otec Roman začal v legraci po těch nejhlučnějších stříkat z dětských pistolí vodu. Při rozdělování jídla rodičům pak nastal naprosto neorganizovaný chaos a vřískot, přiznám se, že jsem se raději odebrala domů, déle už jsem neměla náladu rozvášněné rodiče sledovat
Školní jídelna
Do posledního zrníčka...
Školní jídelna školy v BdH bývá prostorem pro polední oběd, různé oficiální příležitosti, besídky, karneval, píši zde s dětmi dopisy. Už od brzkého rána se prostorem line příjemná vůně česneku a cibulky, kuchařky připravují rýži, čistí hrnce, dokupují některé suroviny.
Vybavení české školní jídelny s tou haitskou asi příliš srovnat nelze, je totiž velmi prosté, po stranách zdí jsou umístěné dlouhé lavice beze stolů, většina dětí sedí na betonových cihlách. Na přípravě jídla pro 300 strávníků se podílí tři kuchařky a jedna pomocnice. Tyto ženy připravují jídlo, umývají nádobí i vydávají jídlo dětem. vaří se ve třech obrovských kotlích na ohni, jako otop slouží větve stromů nebo dřevěné uhlí, veškerá úprava jídla se odehrává na zemi.
Právě pomáhání v jídelně patří k mým oblíbeným činnostem. Baví mě pozorovat žáčky při jídle, když mají plnou „papulu“ syté dobroty, boule za ušima, v tichostí vyškrabují poslední zrníčka rýže, při odchodu si drží plná bříška. Třídy chodí na oběd postupně, není tolik nádobí. Začíná se od předškoláčků až k těm největším. Děti paní kuchařky hlasitě pozdraví, seřadí se do dvojstupu a po té se pomodlí. Porce jsou opravdu veliké, každý den dostávají rýži s fazolemi, obvykle s omáčkou či kouskem ryby, nejčastěji sardinkami. Pro většinu dětí je tato porce jediným jídlem dne.
Školní jídelna školy v BdH bývá prostorem pro polední oběd, různé oficiální příležitosti, besídky, karneval, píši zde s dětmi dopisy. Už od brzkého rána se prostorem line příjemná vůně česneku a cibulky, kuchařky připravují rýži, čistí hrnce, dokupují některé suroviny.
Vybavení české školní jídelny s tou haitskou asi příliš srovnat nelze, je totiž velmi prosté, po stranách zdí jsou umístěné dlouhé lavice beze stolů, většina dětí sedí na betonových cihlách. Na přípravě jídla pro 300 strávníků se podílí tři kuchařky a jedna pomocnice. Tyto ženy připravují jídlo, umývají nádobí i vydávají jídlo dětem. vaří se ve třech obrovských kotlích na ohni, jako otop slouží větve stromů nebo dřevěné uhlí, veškerá úprava jídla se odehrává na zemi.
Právě pomáhání v jídelně patří k mým oblíbeným činnostem. Baví mě pozorovat žáčky při jídle, když mají plnou „papulu“ syté dobroty, boule za ušima, v tichostí vyškrabují poslední zrníčka rýže, při odchodu si drží plná bříška. Třídy chodí na oběd postupně, není tolik nádobí. Začíná se od předškoláčků až k těm největším. Děti paní kuchařky hlasitě pozdraví, seřadí se do dvojstupu a po té se pomodlí. Porce jsou opravdu veliké, každý den dostávají rýži s fazolemi, obvykle s omáčkou či kouskem ryby, nejčastěji sardinkami. Pro většinu dětí je tato porce jediným jídlem dne.
Vánoce
Vánoce
Letošní Vánoce se mi podařilo prožít zcela v jiném stylu, než je obvyklé. Adventní doba utekla jako voda, tropické teploty také nijak nepřidaly na atmosféře blížících se svátků, a tak jsem nějak instinktivně začala řešit dárky a přípravy spojené s dobou sváteční téměř poslední den. Jenže na Haiti se žádné dárky nedávají, a tak jsem zjistila, že vlastně není nad čím dumat, co vymýšlet...Nakonec jsem přece jenom nejbližším přátelům a známým koupila drobné - spíše praktické dárky, děti dostaly malé pozornosti již při udělování vysvědčení na škole.
Den před Štědrým dnem dorazil na faru kamion, který přivezl 110 pytlů rýže, spoustu beden s hračkami, plechovkami s jídlem, pitnou vodou, oblečením i jinými užitečnými věcmi. Tyto věci – dar charity z Port de Paix poslouží těm nejchudším a nejpotřebnějším. Otec vyrobil speciální kartičky, které předem vytipovaní lidé obdrží a s nimiž si pak mohou vyzvednout určené množství potravin. Příjezd nákladního auta a ukládání věcí způsobil na farním dvoře značný poprask, lidé radostně přihlíželi, nakukovali do beden a dohadovali se, co by se jim hodilo, co se jim nejvíce líbí.
Celý Štědrý den jsem vzpomínala na atmosféru Vánoc u nás v Čechách a přiznám se, že se mi dosti zastesklo po domově a mých blízkých. Alespoň že jsem měla spoustu práce s přípravou, nebyl tak čas připomínat si vůni vanilkových rohlíčků, pohádky v televizi, či koledy. Ráno jsem pomáhala s přípravou prostor v kostele. Stavěl se betlém, ovšem trošku jinak než je našinec navyklý. Nejprve se chlapci vydali do zahrady pro čtyři banánovníky a palmové ratolesti. Ze stromů banánů se utvořila konstrukce o čtyřech stranách, meziprostory se pak vyplnili upletenou zástěnou z palmových větví. Do zeleně se vpletly nejrůznější ozdoby, balónky, řetězy, také stěny kostela se vyzdobily v barevném a veselém duchu. Pak jsme nacvičovali vánoční písně, některé ve francouzštině jiné v kreolštině. Nácvik zabral dosti času, zpěváky tvořily děti a mládež, občas přes projevy nevole, křik a hádky nebylo možno pokračovat, ale to je tu na Haiti běžné, vždyť o tom píšu snad v každém příspěvku... Odpoledne jsem vyplnila nejrůznějšími hrami s dětmi, zkoušela jsem také starší chlapce učit hrát na piano. K večeru proběhla další zkouška se sborem. S otcem jsme začali večeřet v sedm hodin, měla jsem špagety ( pochopitelně bez masa, kečupu či sýra) otec si dal chleba s paštikou. A tak jsme prožili skutečně pouze duchovně laděný Štědrý den, no přiznám se, že jsem vzpomněla na některé druhy cukroví, ovoce, masa a jiných dobrot, které v tu dobu jistě zaplňovali stůl v Lošticích, ale s otcem jsme to myslím brali sportovně, navíc přišla pozitivní tečka v podobě slivovice. Ta pomohla zejména mně, protože po večeři jsme se šli podívat do kostela, kde probíhala před „půlnoční mší“ animace, obdoba našich besídek. Děti ale i starší zpívali či recitovali písně, tancovali. Jakmile jsem vstoupila do dveří, slyším jak z mikrofonu uvaděč vykřikuje mé jméno, ani nevím jak, najednou jsem stála před lidmi a před pro mě nelehkým úkolem zazpívat nějakou píseň. Tak jsem spustila Veselé vánoční hody, v tu chvíli mě nic lepšího nenapadlo. Zpěv za moc nestál, ale lidi mě povzbuzovali a měla jsem dlouhý potlesk, a tak jsem měla radost, že mě podpořili a byl to pro mě takový srdečný dárek na Vánoce.
Po mši jsme ještě chvíli poseděli s otcem v kuchyni, ale zmoženi únavou jsme krátce před půlnocí ulehli. Netradiční slavení Štědrého dne mi opět připomenulo, jak doma je doma a že bych naše české zvyky a tradice, zimní atmosféru a pohodu v kruhu rodinném nevyměnila za nic na světě....
Letošní Vánoce se mi podařilo prožít zcela v jiném stylu, než je obvyklé. Adventní doba utekla jako voda, tropické teploty také nijak nepřidaly na atmosféře blížících se svátků, a tak jsem nějak instinktivně začala řešit dárky a přípravy spojené s dobou sváteční téměř poslední den. Jenže na Haiti se žádné dárky nedávají, a tak jsem zjistila, že vlastně není nad čím dumat, co vymýšlet...Nakonec jsem přece jenom nejbližším přátelům a známým koupila drobné - spíše praktické dárky, děti dostaly malé pozornosti již při udělování vysvědčení na škole.
Den před Štědrým dnem dorazil na faru kamion, který přivezl 110 pytlů rýže, spoustu beden s hračkami, plechovkami s jídlem, pitnou vodou, oblečením i jinými užitečnými věcmi. Tyto věci – dar charity z Port de Paix poslouží těm nejchudším a nejpotřebnějším. Otec vyrobil speciální kartičky, které předem vytipovaní lidé obdrží a s nimiž si pak mohou vyzvednout určené množství potravin. Příjezd nákladního auta a ukládání věcí způsobil na farním dvoře značný poprask, lidé radostně přihlíželi, nakukovali do beden a dohadovali se, co by se jim hodilo, co se jim nejvíce líbí.
Celý Štědrý den jsem vzpomínala na atmosféru Vánoc u nás v Čechách a přiznám se, že se mi dosti zastesklo po domově a mých blízkých. Alespoň že jsem měla spoustu práce s přípravou, nebyl tak čas připomínat si vůni vanilkových rohlíčků, pohádky v televizi, či koledy. Ráno jsem pomáhala s přípravou prostor v kostele. Stavěl se betlém, ovšem trošku jinak než je našinec navyklý. Nejprve se chlapci vydali do zahrady pro čtyři banánovníky a palmové ratolesti. Ze stromů banánů se utvořila konstrukce o čtyřech stranách, meziprostory se pak vyplnili upletenou zástěnou z palmových větví. Do zeleně se vpletly nejrůznější ozdoby, balónky, řetězy, také stěny kostela se vyzdobily v barevném a veselém duchu. Pak jsme nacvičovali vánoční písně, některé ve francouzštině jiné v kreolštině. Nácvik zabral dosti času, zpěváky tvořily děti a mládež, občas přes projevy nevole, křik a hádky nebylo možno pokračovat, ale to je tu na Haiti běžné, vždyť o tom píšu snad v každém příspěvku... Odpoledne jsem vyplnila nejrůznějšími hrami s dětmi, zkoušela jsem také starší chlapce učit hrát na piano. K večeru proběhla další zkouška se sborem. S otcem jsme začali večeřet v sedm hodin, měla jsem špagety ( pochopitelně bez masa, kečupu či sýra) otec si dal chleba s paštikou. A tak jsme prožili skutečně pouze duchovně laděný Štědrý den, no přiznám se, že jsem vzpomněla na některé druhy cukroví, ovoce, masa a jiných dobrot, které v tu dobu jistě zaplňovali stůl v Lošticích, ale s otcem jsme to myslím brali sportovně, navíc přišla pozitivní tečka v podobě slivovice. Ta pomohla zejména mně, protože po večeři jsme se šli podívat do kostela, kde probíhala před „půlnoční mší“ animace, obdoba našich besídek. Děti ale i starší zpívali či recitovali písně, tancovali. Jakmile jsem vstoupila do dveří, slyším jak z mikrofonu uvaděč vykřikuje mé jméno, ani nevím jak, najednou jsem stála před lidmi a před pro mě nelehkým úkolem zazpívat nějakou píseň. Tak jsem spustila Veselé vánoční hody, v tu chvíli mě nic lepšího nenapadlo. Zpěv za moc nestál, ale lidi mě povzbuzovali a měla jsem dlouhý potlesk, a tak jsem měla radost, že mě podpořili a byl to pro mě takový srdečný dárek na Vánoce.
Po mši jsme ještě chvíli poseděli s otcem v kuchyni, ale zmoženi únavou jsme krátce před půlnocí ulehli. Netradiční slavení Štědrého dne mi opět připomenulo, jak doma je doma a že bych naše české zvyky a tradice, zimní atmosféru a pohodu v kruhu rodinném nevyměnila za nic na světě....
Smuteční mše
Smuteční mše
V den kdy si celý svět připomíná mezinárodní den boje proti AIDS, jsme měli v Baie de Henne poslední rozloučení s člověkem, který právě této nemoci podlehl v celkem mladém věku. Protože by bylo neslušné nezúčastnit se pohřbu, lidé na Haiti si totiž obzvláště cení když přijdete na pohřeb jejich příbuzného, vypravila jsem se na smuteční mši také. Netušila jsem však, že toto bude doposud jeden z největších zážitků na Haiti.
Protože šlo o muže manuálně schopného, pomáhal ve vesnici budovat tržnici i školu, měl spoustu přátel a také vcelku slušné příjmy, mohla si jeho rodina dovolit objednat automobil z nejbližšího města. Už samotný nápis AMBULANCE na pohřebním voze mi přišel zvláštní, navíc je auto vybaveno majákem se sirénou.
Po vstupu do kostela jsem byla překvapena, kolik lidí včetně dětí se aktu přišlo zúčastnit, navíc všichni velmi pěkně oblečeni. Nebylo pochyby o tom, že tento obřad vnímají jako poslední projev úcty zemřelému se vší vážností a poctami.
Po krátkém úvodu jsem zaslechla slabé naříkání téměř ze všech stran, nevěnovala jsem tomu pozornost, patrně byl nebožtík ve velké oblibě. Když však začaly hlasy sílit, překvapeně jsem se rozhlížela kolem, brečeli úplně všichni, i dospělí muži máčeli kapesník proudem slz. Při kropení rakve svěcenou vodou se kostelem rozléhal již vyloženě řev, ryk a zvuky, které nejde ani popsat, či napodobit. Až uši zaléhaly a mráz sjížděl po zádech. Ženy se vrhaly na zem, omdlévaly, propadaly záchvatům šílenství, museli je vynášet v křečích z kostela ven. V tu chvíli už křičeli úplně všichni a já jsem si připadla jako v kotli běsnícího davu, který nebylo možné utišit, lidé byli rozvášnění, z hrdel se jim draly výkřiky zoufalství, nářek nabýval na intenzitě. Chápu, že je dobré když emoce z člověka vycházejí, ale projevy smyslů zbavených lidí mi přišly chvílemi až přehnané a trošku teatrální. Otec Roman se pokoušel řevnící pozůstalé utišit, ovšem zcela marně, nepomohlo ani náležité zesílení mikrofonu. Po obřadu jsem s vytřeštěnýma očima postávala před kostelem, uslzení lidé kteří mě míjeli, mi s dojetím oznamovali: „Ach, to byl nádherný pohřeb, nejkrásnější!“ Záhy jsem pochopila jak jiná mentalita jsou lidé, s kterými bydlím v jedné vesnici, jak odlišná kultura jsme my Evropané. Když kolem mě procházel otec Roman a z mé vystrašené tváře vyčetl zvláštní pocity, jeho uklidňující slova zněla: „ No to ještě bylo dobrý, někdy je musí svazovat provazem!“
Celý průvod se po té odebral na hřbitov, doprovázen zpěvem a pláčem. Místo posledního odpočinku je také odlišné od našich zvyklostí, hroby jsou betonové, často však polorozbořené, bohatší rodiny mají hrobky natřené bílou či modrou barvou, které jsou na můj vkus až příliš obrovské a nevkusné (obvykle pro 6 lidí). Připadne mi, že hrobky mají mnohdy honosnější než vlastní domy. Chybí jména zemřelých, květin je po skromnu a jsou umělé. Klasické osázení zelení s kytičkami tu nenajdeme. Po hřbitově se prohání kozy, některé hroby jsou poškozené (vliv voodoo), lidé na toto místo v podstatě ani nechodí.
V den kdy si celý svět připomíná mezinárodní den boje proti AIDS, jsme měli v Baie de Henne poslední rozloučení s člověkem, který právě této nemoci podlehl v celkem mladém věku. Protože by bylo neslušné nezúčastnit se pohřbu, lidé na Haiti si totiž obzvláště cení když přijdete na pohřeb jejich příbuzného, vypravila jsem se na smuteční mši také. Netušila jsem však, že toto bude doposud jeden z největších zážitků na Haiti.
Protože šlo o muže manuálně schopného, pomáhal ve vesnici budovat tržnici i školu, měl spoustu přátel a také vcelku slušné příjmy, mohla si jeho rodina dovolit objednat automobil z nejbližšího města. Už samotný nápis AMBULANCE na pohřebním voze mi přišel zvláštní, navíc je auto vybaveno majákem se sirénou.
Po vstupu do kostela jsem byla překvapena, kolik lidí včetně dětí se aktu přišlo zúčastnit, navíc všichni velmi pěkně oblečeni. Nebylo pochyby o tom, že tento obřad vnímají jako poslední projev úcty zemřelému se vší vážností a poctami.
Po krátkém úvodu jsem zaslechla slabé naříkání téměř ze všech stran, nevěnovala jsem tomu pozornost, patrně byl nebožtík ve velké oblibě. Když však začaly hlasy sílit, překvapeně jsem se rozhlížela kolem, brečeli úplně všichni, i dospělí muži máčeli kapesník proudem slz. Při kropení rakve svěcenou vodou se kostelem rozléhal již vyloženě řev, ryk a zvuky, které nejde ani popsat, či napodobit. Až uši zaléhaly a mráz sjížděl po zádech. Ženy se vrhaly na zem, omdlévaly, propadaly záchvatům šílenství, museli je vynášet v křečích z kostela ven. V tu chvíli už křičeli úplně všichni a já jsem si připadla jako v kotli běsnícího davu, který nebylo možné utišit, lidé byli rozvášnění, z hrdel se jim draly výkřiky zoufalství, nářek nabýval na intenzitě. Chápu, že je dobré když emoce z člověka vycházejí, ale projevy smyslů zbavených lidí mi přišly chvílemi až přehnané a trošku teatrální. Otec Roman se pokoušel řevnící pozůstalé utišit, ovšem zcela marně, nepomohlo ani náležité zesílení mikrofonu. Po obřadu jsem s vytřeštěnýma očima postávala před kostelem, uslzení lidé kteří mě míjeli, mi s dojetím oznamovali: „Ach, to byl nádherný pohřeb, nejkrásnější!“ Záhy jsem pochopila jak jiná mentalita jsou lidé, s kterými bydlím v jedné vesnici, jak odlišná kultura jsme my Evropané. Když kolem mě procházel otec Roman a z mé vystrašené tváře vyčetl zvláštní pocity, jeho uklidňující slova zněla: „ No to ještě bylo dobrý, někdy je musí svazovat provazem!“
Celý průvod se po té odebral na hřbitov, doprovázen zpěvem a pláčem. Místo posledního odpočinku je také odlišné od našich zvyklostí, hroby jsou betonové, často však polorozbořené, bohatší rodiny mají hrobky natřené bílou či modrou barvou, které jsou na můj vkus až příliš obrovské a nevkusné (obvykle pro 6 lidí). Připadne mi, že hrobky mají mnohdy honosnější než vlastní domy. Chybí jména zemřelých, květin je po skromnu a jsou umělé. Klasické osázení zelení s kytičkami tu nenajdeme. Po hřbitově se prohání kozy, některé hroby jsou poškozené (vliv voodoo), lidé na toto místo v podstatě ani nechodí.
středa 11. února 2009
Šťastná zvířátka:)
Na Haiti žijí různá zvířata, obdivuji se zejména kolibříkům..., mnoho z nich však nedovedu ani pojmenovat, ovšem chtěla bych se pozastavit u zvířat domácích. Nejběžnější jsou černé kozy, pěstují se zejména na maso, dále prasata, typická je strakatá či zbarvená do černa, dále oslové, kteří slouží hlavně k přepravě těžkých nákladu či jako dopravní prostředek. Hojná zastoupená je drůbež, psi, méně pak kočky, koně. V oblastech kde se pěstuje rýže jsou pro těžkou práci využíváni volové, v místě kde působím, se však vůbec nechovají.
Pokud budeme chtít porovnat život zdejších němých domácích společníků s těmi našimi, zjistíme, že bychom českým zvířatům rozhodně haitské prostředí mohli doporučit! Takové haitské prase má život rozhodně lepší a příjemnější. Je zcela svobodné, může si volně běhat po vesnici, navštěvovat své přátele, nerušeně si přehrabuje odpadky, vesele se rochní v bahně, občas se ocitne na fotbalovém hřišti uprostřed zápasu, v klidu si odpočívá ve stínu, schrupne si na ulici. Tyto převážně pohybové aktivity pak nejenže zlepšují zdravotní stav i psychiku prasete, ale přispívají k větším hmotnostním ztrátám, takové prase se pak dožívá vysokého věku. Než jej majitel vykrmí, zvíře si může dostatečně vychutnat svůj bezstarostný a pohodový život. Naproti tomu český vepřík trpí v miniaturním chlívku, o proběhnutí nemůže být ani řeč, na váze přibírá závratným tempem, často se ani neživí bio potravinami, díky vydatnému hmotnostnímu nárůstu se dožívá maximálně jednoho roku.
Podobně lze srovnat kozy nebo kterékoli jiné zvíře. Místní koza se živí pouze přírodní stravou, chemicky neupravenou, podniká výlety do okolí, v oblibě má výšlapy do skal za vesnicí, nerušeně se prochází po cizích dvorcích, uprostřed cesty ji nezaskočí ani zběsile troubící auto. Tato psychicky zcela vyrovnaná koza těmto situacím čelí s ledovým klidem.
Pochopitelně zdejší čtyřnozí přátelé jsou oproti našim českým více vyhublí, někdy zjevně trpí hladem, ovšem i tento tvor dobře ví, že ono to jídlo taky není všechno...
Závěrem tedy nezbývá než konstatovat, že co se týče péče o zdravý fyzický i psychický vývoj a růst zvířete, kvalitu života, volnosti pohybu, máme jako vyspělá země v tomto směru určitě co dohánět!!!:))
Pokud budeme chtít porovnat život zdejších němých domácích společníků s těmi našimi, zjistíme, že bychom českým zvířatům rozhodně haitské prostředí mohli doporučit! Takové haitské prase má život rozhodně lepší a příjemnější. Je zcela svobodné, může si volně běhat po vesnici, navštěvovat své přátele, nerušeně si přehrabuje odpadky, vesele se rochní v bahně, občas se ocitne na fotbalovém hřišti uprostřed zápasu, v klidu si odpočívá ve stínu, schrupne si na ulici. Tyto převážně pohybové aktivity pak nejenže zlepšují zdravotní stav i psychiku prasete, ale přispívají k větším hmotnostním ztrátám, takové prase se pak dožívá vysokého věku. Než jej majitel vykrmí, zvíře si může dostatečně vychutnat svůj bezstarostný a pohodový život. Naproti tomu český vepřík trpí v miniaturním chlívku, o proběhnutí nemůže být ani řeč, na váze přibírá závratným tempem, často se ani neživí bio potravinami, díky vydatnému hmotnostnímu nárůstu se dožívá maximálně jednoho roku.
Podobně lze srovnat kozy nebo kterékoli jiné zvíře. Místní koza se živí pouze přírodní stravou, chemicky neupravenou, podniká výlety do okolí, v oblibě má výšlapy do skal za vesnicí, nerušeně se prochází po cizích dvorcích, uprostřed cesty ji nezaskočí ani zběsile troubící auto. Tato psychicky zcela vyrovnaná koza těmto situacím čelí s ledovým klidem.
Pochopitelně zdejší čtyřnozí přátelé jsou oproti našim českým více vyhublí, někdy zjevně trpí hladem, ovšem i tento tvor dobře ví, že ono to jídlo taky není všechno...
Závěrem tedy nezbývá než konstatovat, že co se týče péče o zdravý fyzický i psychický vývoj a růst zvířete, kvalitu života, volnosti pohybu, máme jako vyspělá země v tomto směru určitě co dohánět!!!:))
Výlet do hlavního města
Dnes ve tři hodiny ráno jsme s otcem Romanem vyjeli na velký nákup do hlavního města. Je potřeba dokoupit školní uniformy, učební pomůcky, nějaké potraviny (máslo, sýr či kakao se u nás nedostane), zajít na internet. Hned jak jsme nasedli ještě celí rozespalí do auta, zjistili jsme, že je vybitá baterka, nešlo startovat. Ranní rozcvička neuškodí- roztlačili jsme auto (v tom mám cvik, několik let praxe se škodovkou 100 mě naučilo trpělivosti a různým „fíglům“) a už se jelo. Víc jak sedmihodinová jízda dala autu pořádně zabrat, haitské silnice, to je něco úplně jiného než naše české. Cesty jsou kamenité, terén náročný, častá stoupání, asfalt nebo beton je až na komunikacích u velkých měst. Víc jak 30/40 km v hodině nebylo možné jet. Píchli jsme kolo, v autě se pokazilo několik věcí, praskli součástky.
Projížděli jsme městem Gonaives, před dvěma měsíci toto místo ničivě postihlo několik cyklonů. Před městem jsou ohromné hromady odpadků, nečistot vyvezených z města, v kterých hledali potravu prasata. Město samotné je zavaleno také nepořádkem, v některých částech pořád stojí voda, dosahující do výšky dvou třetin domu. V blízkosti strhnutých mostů jsou vybudovány nové, přesto dopravní situace je omezená kvůli některým stále zatopeným územím. Domy jsou poničené, rozpadlé. Ve městě operuje několik humanitárních organizací, viděli jsme ozbrojené příslušníky UN, kteří dohlíželi na výdej potravin, fronta čekajících lidí mohla být bezmála kilometrová, dále velké stany humanitární organizace zaměřující se na děti UNICEF atd.
K poledni jsme zdárně dorazili do vytouženého cíle, do největšího města Haiti – Port au Prince.
Většina obyvatel asi dvou milionového města je tvořena černochy, ovšem valnou část prominentních městských podniků ovládá mulatská menšina. Velký počet chudších obyvatel je koncentrován v hustě osídlených chudinských čtvrtích, které trpí kriminalitou a násilnostmi jako je např. Cité Soleil, naproti tomu aristokracie žije v luxusní čtvrti na pahorcích zvané Pétionville, do podvědomí vešla nedávnou tragickou událostí, kdy zde spadla obrovská škola. Co se týče urbanistické zástavby, město trpí jakoukoli uspořádaností. V současné době je však připravováno mnoho infrastrukturních plánů a projektů, které chtějí realizovat modernizaci, přispět k větší přehlednosti ve městě.
V prezidentském paláci sídlí hlava republiky, ve městě narazíme na jednotky OSN (United Nations UN), které operují na Haiti v rámci stabilizační mise.
Kromě lodní dopravy ve městě funguje letecká doprava, zajišťovaná letištěm 10 km od města, zbudovaným v roce 1965. Mezinárodní letiště postrádá odbavovací terminály, chybí jakákoli modernizace, k vašemu nechráněnému zavazadlu má možnost přístupu v podstatě každý.
Nejvyhledávanější dopravou jsou však tzv. tap-taps, jde o nákladní vozidla, která slouží jako taxislužba. Poklepem na karoserii vám řidič v podstatě kdekoli zastaví, jízda obyčejně stojí asi 2–3 gourdy (přibližně jednu korunu), ovšem přepravní podmínky jsou dosti povážlivé a odpovídají ceně, na korbě se mačká 20 až 30 lidí.
Ve městě je zřízeno mnoho vzdělávacích center, lycejí, pochopitelně jsou zastoupeny univerzity, instituty, odborné školy, náboženské akademie pod vedením misionářů.
Co se týče kultury a pamětihodností, určitě za zmínku stojí vyhledávaný,
tzv. Perníkový dům, kdysi soukromá residence dvou haitských prezidentů. V samotném středu města stojí katedrála zasvěcená Panně Marii vybudovaná v neo romantickém slohu. Haitské národní muzeum obsahuje sbírky talentovaných umělců, také však ukrývá vyložené poklady jako je skutečná pistole, kterou se zastřelil král Jindřich Kryštof, či rezavou kotvu lodě Santa Maria, na které se u haitského pobřeží společně s dalšími dvěma plavidly objevil Kryštof Kolumbus.
Můj celkový dojem z města je však velmi rozpačitý. Obrovské dopravní zácpy, pouliční prodej všemožného haraburdí, kopy odpadků, nekonečné fronty na úřadech, korupce, ozbrojení policisté v ulicích i v obchodech, špína, chaos, zároveň však i klimatizované obchody pro lepší klientelu, národní vlajky vyvěšené v ulicích, ochotní lidé, i vybrané lahůdky ve fastfoodech amerického stylu či nepřiměřeně předražené hotely.
Projížděli jsme městem Gonaives, před dvěma měsíci toto místo ničivě postihlo několik cyklonů. Před městem jsou ohromné hromady odpadků, nečistot vyvezených z města, v kterých hledali potravu prasata. Město samotné je zavaleno také nepořádkem, v některých částech pořád stojí voda, dosahující do výšky dvou třetin domu. V blízkosti strhnutých mostů jsou vybudovány nové, přesto dopravní situace je omezená kvůli některým stále zatopeným územím. Domy jsou poničené, rozpadlé. Ve městě operuje několik humanitárních organizací, viděli jsme ozbrojené příslušníky UN, kteří dohlíželi na výdej potravin, fronta čekajících lidí mohla být bezmála kilometrová, dále velké stany humanitární organizace zaměřující se na děti UNICEF atd.
K poledni jsme zdárně dorazili do vytouženého cíle, do největšího města Haiti – Port au Prince.
Většina obyvatel asi dvou milionového města je tvořena černochy, ovšem valnou část prominentních městských podniků ovládá mulatská menšina. Velký počet chudších obyvatel je koncentrován v hustě osídlených chudinských čtvrtích, které trpí kriminalitou a násilnostmi jako je např. Cité Soleil, naproti tomu aristokracie žije v luxusní čtvrti na pahorcích zvané Pétionville, do podvědomí vešla nedávnou tragickou událostí, kdy zde spadla obrovská škola. Co se týče urbanistické zástavby, město trpí jakoukoli uspořádaností. V současné době je však připravováno mnoho infrastrukturních plánů a projektů, které chtějí realizovat modernizaci, přispět k větší přehlednosti ve městě.
V prezidentském paláci sídlí hlava republiky, ve městě narazíme na jednotky OSN (United Nations UN), které operují na Haiti v rámci stabilizační mise.
Kromě lodní dopravy ve městě funguje letecká doprava, zajišťovaná letištěm 10 km od města, zbudovaným v roce 1965. Mezinárodní letiště postrádá odbavovací terminály, chybí jakákoli modernizace, k vašemu nechráněnému zavazadlu má možnost přístupu v podstatě každý.
Nejvyhledávanější dopravou jsou však tzv. tap-taps, jde o nákladní vozidla, která slouží jako taxislužba. Poklepem na karoserii vám řidič v podstatě kdekoli zastaví, jízda obyčejně stojí asi 2–3 gourdy (přibližně jednu korunu), ovšem přepravní podmínky jsou dosti povážlivé a odpovídají ceně, na korbě se mačká 20 až 30 lidí.
Ve městě je zřízeno mnoho vzdělávacích center, lycejí, pochopitelně jsou zastoupeny univerzity, instituty, odborné školy, náboženské akademie pod vedením misionářů.
Co se týče kultury a pamětihodností, určitě za zmínku stojí vyhledávaný,
tzv. Perníkový dům, kdysi soukromá residence dvou haitských prezidentů. V samotném středu města stojí katedrála zasvěcená Panně Marii vybudovaná v neo romantickém slohu. Haitské národní muzeum obsahuje sbírky talentovaných umělců, také však ukrývá vyložené poklady jako je skutečná pistole, kterou se zastřelil král Jindřich Kryštof, či rezavou kotvu lodě Santa Maria, na které se u haitského pobřeží společně s dalšími dvěma plavidly objevil Kryštof Kolumbus.
Můj celkový dojem z města je však velmi rozpačitý. Obrovské dopravní zácpy, pouliční prodej všemožného haraburdí, kopy odpadků, nekonečné fronty na úřadech, korupce, ozbrojení policisté v ulicích i v obchodech, špína, chaos, zároveň však i klimatizované obchody pro lepší klientelu, národní vlajky vyvěšené v ulicích, ochotní lidé, i vybrané lahůdky ve fastfoodech amerického stylu či nepřiměřeně předražené hotely.
Náboženství na Haiti, voodoo
Víra v Boha se promítá do každodenního života obyvatel, opravdového ateistu popírajícího existenci nadpřirozené bytosti, která nad ním bdí a ochraňuje jej, bychom asi na Haiti těžce hledali. Když projíždím zemí, často si všimnu zajímavého nápisu na obchodě
( U Panny Marie, Bůh žehná tomuto obchodu), anebo se obdivuji velkým nákladním autům, která mají pomalovanou karoserii nejrůznějšími sakrálními motivy.(V této souvislosti nemohu nevzpomenou na Ukrajinu kde řidiči autobusů, maršutek byli vyloženě oblepeni svatými obrázky na přístrojové desce i kolem oken, jízdu započali křížem, tehdy jsem si s úsměvem vybavila výzdobu s „ženskou tematikou“ u českých šoférů).
Zúčastnit se nedělní bohoslužby je zde samozřejmostí. Také mě překvapuje jak místní děti, mladí dovedou bez zábran o víře, Bohu mluvit, nebo při běžné práci s radostí zpívat písně z liturgie.
Na ostrově s 80% má jedinečné zastoupení katolická víra, protestanti tvoří asi 16% obyvatel, baptisté pak 10%, adventisté kolem 1%.
Většina z nás má však Haiti spojeno s kultem voodoo. Myslím, že značnou měrou k tomuto povědomí přispívá televize, zejména pak různé hororové snímky.
Slovo je odvozeno od základu vodun, což znamená skrytý, mystický. Voodoo je původně africké náboženství, které na Haiti přinesli černí otroci ze své domoviny. Stejně jako v africkém voodoo je středobodem haitského kultu bůh-stvořitel (Bondye neboli „dobrý bůh“), jenž je víceméně shodný s bohem křesťanským. Nad naším světem je však natolik povznesen, že jej zde zastupují výkonní duchové (též „svatí“, „andělé“, či „mystéria“), k nimž se vyznavači obracejí s prosbami o pomoc stejně jako ke svým předkům. Duchové se dělí do skupin neboli „rodin“, nalezneme tu tak ochránce vojáků, zemědělců, plodnosti, smrti...
Kněží jsou zodpovědní za zachovávání rituálů a písní a udržování dobrých vztahů mezi duchy a lidskou společností.
Samotná bohoslužba začíná až několikadenní složitou přípravou, kdy se staví oltář, rituálně připravuje a vaří drůbež i jiná jídla. Při zpěvu písní přicházejí jednotliví duchové a navštěvují shromáždění tak, že posednou jednotlivé přítomné a mluví a jednají jejich prostřednictvím. Každý duch vyslechne pozdrav od přítomných zasvěcenců a předává výklady, rady či duchovní útěchu těm, kdo jej požádají o pomoc. Obřad trvá mnoho hodin až do rána dalšího dne.
Obecně rozšířené mylné povědomí o kultu voodoo se opírá především o takzvané „zombie“ a „panenky voodoo“. Zapichování špendlíků do panenek je historicky doloženo v rámci léčitelství jako způsob určování tlakových bodů (akupresura). Jak se z něj stala metoda přivolání kletby na určitou osobu ve voodoo (hoodoo), je záhadou. Je možné, že šlo o jeden ze způsobů sebeobrany otroků, kteří chtěli zastrašit své pány.
( U Panny Marie, Bůh žehná tomuto obchodu), anebo se obdivuji velkým nákladním autům, která mají pomalovanou karoserii nejrůznějšími sakrálními motivy.(V této souvislosti nemohu nevzpomenou na Ukrajinu kde řidiči autobusů, maršutek byli vyloženě oblepeni svatými obrázky na přístrojové desce i kolem oken, jízdu započali křížem, tehdy jsem si s úsměvem vybavila výzdobu s „ženskou tematikou“ u českých šoférů).
Zúčastnit se nedělní bohoslužby je zde samozřejmostí. Také mě překvapuje jak místní děti, mladí dovedou bez zábran o víře, Bohu mluvit, nebo při běžné práci s radostí zpívat písně z liturgie.
Na ostrově s 80% má jedinečné zastoupení katolická víra, protestanti tvoří asi 16% obyvatel, baptisté pak 10%, adventisté kolem 1%.
Většina z nás má však Haiti spojeno s kultem voodoo. Myslím, že značnou měrou k tomuto povědomí přispívá televize, zejména pak různé hororové snímky.
Slovo je odvozeno od základu vodun, což znamená skrytý, mystický. Voodoo je původně africké náboženství, které na Haiti přinesli černí otroci ze své domoviny. Stejně jako v africkém voodoo je středobodem haitského kultu bůh-stvořitel (Bondye neboli „dobrý bůh“), jenž je víceméně shodný s bohem křesťanským. Nad naším světem je však natolik povznesen, že jej zde zastupují výkonní duchové (též „svatí“, „andělé“, či „mystéria“), k nimž se vyznavači obracejí s prosbami o pomoc stejně jako ke svým předkům. Duchové se dělí do skupin neboli „rodin“, nalezneme tu tak ochránce vojáků, zemědělců, plodnosti, smrti...
Kněží jsou zodpovědní za zachovávání rituálů a písní a udržování dobrých vztahů mezi duchy a lidskou společností.
Samotná bohoslužba začíná až několikadenní složitou přípravou, kdy se staví oltář, rituálně připravuje a vaří drůbež i jiná jídla. Při zpěvu písní přicházejí jednotliví duchové a navštěvují shromáždění tak, že posednou jednotlivé přítomné a mluví a jednají jejich prostřednictvím. Každý duch vyslechne pozdrav od přítomných zasvěcenců a předává výklady, rady či duchovní útěchu těm, kdo jej požádají o pomoc. Obřad trvá mnoho hodin až do rána dalšího dne.
Obecně rozšířené mylné povědomí o kultu voodoo se opírá především o takzvané „zombie“ a „panenky voodoo“. Zapichování špendlíků do panenek je historicky doloženo v rámci léčitelství jako způsob určování tlakových bodů (akupresura). Jak se z něj stala metoda přivolání kletby na určitou osobu ve voodoo (hoodoo), je záhadou. Je možné, že šlo o jeden ze způsobů sebeobrany otroků, kteří chtěli zastrašit své pány.
Státní smutek 13. 11. 2008
Jako každý všední den tak i dnes jsem se vydala do školy psát s dětmi dopisy, kreslit obrázky, vyplňovat formuláře s novými žáčky. Hned ráno jsme se však po modlitbách a zpěvu hymny, při níž byla vlajka vyvěšena jen do poloviny, rozešli domů. Dnes bylo totiž státem vyhlášeno volno, protože minulý týden došlo k tragické události. V hlavním městě Haiti, tedy v Port au Prince se zřítila obrovská škola. Budova měla několik poschodí, v přízemí měla prostory mateřská škola, nejvíce obětí je proto mezi nejmenšími...Celkem zemřelo 150 dětí. Příčinou byla špatná statika školy.
Také my v Baie de Henne jsme dnes prožívali smutný den, zemřel mladý chlapec, bratr naší paní kuchařky. Příčinu neznáme. Bohužel kvůli placené a nedostačující lékařské péči jsou úmrtí mladých lidí na Haiti běžným jevem. Za dobu mého působení již ve vesnici zbytečně zemřelo několik mladých dívek, nastávající maminky. Sociálními podmínkami, studem, nátlakem rodiny byly přinuceny k drastickým metodám, které měly nechtěné těhotenství přerušit (například vypít tekutinu obsahující směs piva a Sava). Ženy umírají také často po porodu kvůli silnému krvácení, příčinou je opět naprostá absence poporodní lékařské péče. Mladí lidé umírají také v důsledky AIDS, či jak už jsem výše připomněla, vlivem naprosto zanedbané lékařské péče při banálních nemocech.
Také my v Baie de Henne jsme dnes prožívali smutný den, zemřel mladý chlapec, bratr naší paní kuchařky. Příčinu neznáme. Bohužel kvůli placené a nedostačující lékařské péči jsou úmrtí mladých lidí na Haiti běžným jevem. Za dobu mého působení již ve vesnici zbytečně zemřelo několik mladých dívek, nastávající maminky. Sociálními podmínkami, studem, nátlakem rodiny byly přinuceny k drastickým metodám, které měly nechtěné těhotenství přerušit (například vypít tekutinu obsahující směs piva a Sava). Ženy umírají také často po porodu kvůli silnému krvácení, příčinou je opět naprostá absence poporodní lékařské péče. Mladí lidé umírají také v důsledky AIDS, či jak už jsem výše připomněla, vlivem naprosto zanedbané lékařské péče při banálních nemocech.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
