Dnes jsem byla opět ve škole. Strávila jsem příjemné dopoledne s šestou třídou. škola začíná v 8:00. Od 10:15 je pak půlhodinová přestávka. V této přestávce jsem se jen tak pohybovala po areálu. Nejradši bych byla neviditelná, ale to nejsem, takže jsem byla neustále doprovázena davem. Některé děti nemají zábrany, řeknou si o cokoliv. Nejčastěji je to fotka. Abych je vyfotila tam či jinde s tím či oním. To je samozřejmě někdy unavující, ale koneckonců, proč to pro ně neudělat a nevěnovat jim trochu té pozornosti. Ale když pak přijde holka, ukáže na můj prstýnek a řekne dej mi to!!! to mě fakt vždycky naštve. Moc dobře vím, že mám oprati nim spoustu věcí, dům s pevnou střechou, auto a hlavně plnou ledničku, ale proč prstýnek. Kdyby si řekla o jídlo nebo oblečení nebo jakoukoli užitečnou věc, která jim chybí a já si ji můžu doma koupit, dám jí to. Ale proč něco, co jsem sama dostala darem a je to tudíž pro mě důležité bez ohledu na cenu. To není potřeba, to je chtivost. Paradox je, že větu „dej mi to“, podotýkám bez jakéhokoli prosím, jsem tu slyšela už mnohokrát a vždycky v souvislosti se šperkem či tak.
Jeden mladík chtěl medailonek co mám na krku od maminky a sám měl na krku zlatý řetěz. A říká: „dej mi to.! já říkám: „nedám“ on: „proč ne?“ já: „proč jo“, on: „chceš to“(ukázal na svůj řetěz), já: „nechci“, on: „proč?“ já: „to pro mě není důležité, tohle mám od maminky a tvůj mě nezajímá. Tebe by ten můj taky neměl zajímat.“ Divně se usmál a beze slova odešel. A tak je to pořád. Nejsou všichni takový. Někdy se jeden druhému diví, co to říká, ale vždycky, když vypustí někdo větu DEJ MI TO z pusy, rozčílí mě to.
Žádné komentáře:
Okomentovat