Navštívení, na které NIKDY nezapomenu!

V Baie de Henne nemáme televizi ani internet, a tak večery s otcem Romanem trávíme povídáním. Jednoho větrného večera jsme si opět sdělovali naše denní dojmy a zážitky, když nás napadlo, že by bylo dobré pomáhat také starým lidem, nejenom dětem. Na Haiti totiž neexistuje žádný sociální systém, stát se o své občany v podstatě vůbec nestará, staří nemocní lidé, kteří nemají možnost výdělku (což vlastně nemají v podstatě ani zdraví mladí lidé...) jsou tak odkázáni pouze na pomoc svých dětí, širšího příbuzenstva. To je někdy velký problém. Někteří jsou totiž bezdětní, jiným potomci odešli do zahraničí (většinou do Miami v USA), další bydlí daleko ve městě, anebo jsou také děti, kteří o své rodiče nejeví zájem a nechtějí o ně pečovat.
Otec Roman proto sestavil s pomocí místní obětavé farnice seznam těch nejchudších, já jsem dostala za úkol tyto lidí obejít, zmonitorovat jejich situaci, zjistit jaké jsou jejich potřeby a přání, popovídat si s nimi. A tak jsem se jednoho dopoledne vydala za haitskými babičkami a dědečky - pod pojmem chudí lidé jsem si dokázala vytvořit určitou představu, navíc jsem již zvyklá vidět denně bídu, na Ukrajině jsem se setkala se smutnými osudy také, od návštěvy jsem neočekávala nic překvapivého, pouze šlo o zmapování situace a následnou pomoc. Netušila jsem, že tato obchůzka bude pro mě neskutečný zážitek, zůstane navěky vrytá v paměti a vzbudí ve mně velké pohnutky.
Už když jsem navštívila první paní, která ležela v prachu na ulici před svým domem, chyběly jí části prstů, a stěžovala si, že vlastní děti se o ní nestarají, pochopila jsem, že dnešní návštěvy budou mimořádné. Další zastávka vedla do domu bezdětné paní, která bydlela v polorozpadlé děravé chatrči, o rozměrech přibližně 6m2. Byla velmi příjemná a dobrosrdečná, nestěžovala si, pouze si zasteskla, že jí při dešti děravou střechou zatéká. Za nabídnutou pomoc byla velmi vděčná a bez přestání děkovala. Cítila se velmi osaměle, kromě postele v temném kamrlíku neměla nic. Má cesta pokračovala k starému pánovi, také bezdětnému, který má velmi zkroucené a špatné nohy, za pomoci hůlky, jakéhosi klacku stěží chodí. Ve své místnůstce, v domě u cizích lidí mi ukazoval své zázemí. Měl jen postel. Nic jiného. Nebylo kam položit chleba, ovoce. Neměl židli, hrnek ani další košili. Na řadu přišla návštěva paní, o které mě dopředu lidé upozorňovali, že je pomatená a že ať neztrácím čas, že nechápe souvislosti. S malým ostychem jsem vstupovala na její dvorek, nevěděla jsem, jak s takovým člověkem jednat. Přednesla jsem jí nabízenou pomoc, podala jídlo a paní naprosto spontánně začala plakat, děkovat a modlit se za mě a otce Romana k Pánu Bohu. Prosila mě, že by ráda nějaké šaty, chtěla by chodit do kostela, ale má jen jedny rozedrané, v kterých se stydí jít na nedělní bohoslužbu. dále mi ukázala svůj příbytek. Neměla ani postel, ležela na holé zemi. Jídlo připravovala venku na malém kameni, uhlí ani dřevo jsem však nikde neviděla. Tito lidé nejedí někdy mnoho dnů za sebou.
Obešla jsem pak ještě další staré lidi, obzvlášť mě zasáhla návštěva slepé paní, která schoulená ležela na posteli a spala. Byla velmi drobná, vyzáblá, připomínala malé dítě. Všichni tito lidé vystupovali velmi pokorně, s vděčností. Další den tyto chudé seniory obešel otec, který každého obdaroval velkou finanční částkou, tu jim pak přislíbil vyplácet každý měsíc.
Snad jsme tak tímto pomohli životem zkoušeným lidem, kteří i přes své velké bolesti, nemoci a opovržení vlastními dětmi i okolím, neztratili naději v lepší zítřek a ten jak doufám, už přichází....