Smuteční mše

Smuteční mše

V den kdy si celý svět připomíná mezinárodní den boje proti AIDS, jsme měli v Baie de Henne poslední rozloučení s člověkem, který právě této nemoci podlehl v celkem mladém věku. Protože by bylo neslušné nezúčastnit se pohřbu, lidé na Haiti si totiž obzvláště cení když přijdete na pohřeb jejich příbuzného, vypravila jsem se na smuteční mši také. Netušila jsem však, že toto bude doposud jeden z největších zážitků na Haiti.
Protože šlo o muže manuálně schopného, pomáhal ve vesnici budovat tržnici i školu, měl spoustu přátel a také vcelku slušné příjmy, mohla si jeho rodina dovolit objednat automobil z nejbližšího města. Už samotný nápis AMBULANCE na pohřebním voze mi přišel zvláštní, navíc je auto vybaveno majákem se sirénou.
Po vstupu do kostela jsem byla překvapena, kolik lidí včetně dětí se aktu přišlo zúčastnit, navíc všichni velmi pěkně oblečeni. Nebylo pochyby o tom, že tento obřad vnímají jako poslední projev úcty zemřelému se vší vážností a poctami.
Po krátkém úvodu jsem zaslechla slabé naříkání téměř ze všech stran, nevěnovala jsem tomu pozornost, patrně byl nebožtík ve velké oblibě. Když však začaly hlasy sílit, překvapeně jsem se rozhlížela kolem, brečeli úplně všichni, i dospělí muži máčeli kapesník proudem slz. Při kropení rakve svěcenou vodou se kostelem rozléhal již vyloženě řev, ryk a zvuky, které nejde ani popsat, či napodobit. Až uši zaléhaly a mráz sjížděl po zádech. Ženy se vrhaly na zem, omdlévaly, propadaly záchvatům šílenství, museli je vynášet v křečích z kostela ven. V tu chvíli už křičeli úplně všichni a já jsem si připadla jako v kotli běsnícího davu, který nebylo možné utišit, lidé byli rozvášnění, z hrdel se jim draly výkřiky zoufalství, nářek nabýval na intenzitě. Chápu, že je dobré když emoce z člověka vycházejí, ale projevy smyslů zbavených lidí mi přišly chvílemi až přehnané a trošku teatrální. Otec Roman se pokoušel řevnící pozůstalé utišit, ovšem zcela marně, nepomohlo ani náležité zesílení mikrofonu. Po obřadu jsem s vytřeštěnýma očima postávala před kostelem, uslzení lidé kteří mě míjeli, mi s dojetím oznamovali: „Ach, to byl nádherný pohřeb, nejkrásnější!“ Záhy jsem pochopila jak jiná mentalita jsou lidé, s kterými bydlím v jedné vesnici, jak odlišná kultura jsme my Evropané. Když kolem mě procházel otec Roman a z mé vystrašené tváře vyčetl zvláštní pocity, jeho uklidňující slova zněla: „ No to ještě bylo dobrý, někdy je musí svazovat provazem!“
Celý průvod se po té odebral na hřbitov, doprovázen zpěvem a pláčem. Místo posledního odpočinku je také odlišné od našich zvyklostí, hroby jsou betonové, často však polorozbořené, bohatší rodiny mají hrobky natřené bílou či modrou barvou, které jsou na můj vkus až příliš obrovské a nevkusné (obvykle pro 6 lidí). Připadne mi, že hrobky mají mnohdy honosnější než vlastní domy. Chybí jména zemřelých, květin je po skromnu a jsou umělé. Klasické osázení zelení s kytičkami tu nenajdeme. Po hřbitově se prohání kozy, některé hroby jsou poškozené (vliv voodoo), lidé na toto místo v podstatě ani nechodí.