Jedinečnost Haiti

Přemýšlela jsem, čím je nejchudší země západní polokoule výjimečná, vidím spoustu kontrastů, věcí odporující současnému chápání světa, absurdit i zajímavostí, a tak alespoň některé se pokusím vypsat, většinu myšlenek a postřehů mi vyprávěl otec Roman.
Haiti patří jistě mezi země s největší korupcí na světě, v celosvětových tabulkách obsadilo 3. místo. Že tomu tak skutečně je vidíme a poznáváme v běžném styku s úředníky, státní správou, při vyřizování nejrůznějších záležitostí. Soudce se přikloní k názoru toho kdo je bohatší, věrohodnost ztrácí analfabet anebo chudý. Na úřadě vás pracovnice neregistrují, vyřízení banální věci se neobejde bez postranní domluvy, ovšem za předpokladu, že pracovník je přítomen, Haiťané si s pracovní kázní příliš hlavu nelámou. Např. v Gonaives jsou banky zavřené pokud se pracovníci domnívají, že začne pršet, prý se lidé pak bojí vycházet ven (město zasáhl v září ničivě cyklon). Je normální, že učitelé placení státem dostanou mzdu od školy, ve které vůbec neučí (kvůli automatickému pobírání platu jsou oficiálně přihlášeni na státní škole), naopak učí v nestátní, kde pobírají další výplatu. Státní úřady tyto věci vůbec nekontrolují a ani je nezajímají. Děti na státních školách tak nemá kdo vyučovat, protože jsou zaplněná místa – ovšem pouze papírově, učitel se na škole vůbec nevyskytuje, děti nemá kdo vyučovat. Školní docházka je nepovinná, je zde spousta analfabetů.
Celý státní aparát je v katastrofálním stavu, politikové rozkrádají státní kasu. Úroveň zdravotnictví neodpovídá normám, navíc všechny služby, ošetření, kontroly jsou placené, což si zdejší lidé většinou nemohou dovolit. Lidský život tu nemá valnou cenu, otázka života a smrti se příliš neřeší. V této souvislosti bych chtěla poukázat na zásluhy otce, který už asi šesti lidem pomohl v ohrožení. Rychlý převoz do nemocnice a okamžitý zásah ušetřil lidský život. Ve vesnici totiž lidé nemají možnost jak se dopravit do města s nemocnicí, ale zároveň jakoby nelpí na lékařské péči, jsou to drsní lidé, uvyklí na tvrdost života. Naprosto zanedbatelné procento tvoří případy sebevražd. Lidé ač žijí v obrovské bídě jsou zvyklí přijímat i negativní stránky života, myslím, že my jsme více zhýčkaní a přecitlivělí.
Ženy jsem viděla rodit na židli na dvorku (pochopitelně bez přítomnosti zdravotníka), po porodu začnou běžně pracovat, pohybují se po vesnici. I na Haiti se rodí dvojčata, obvykle však jedno z nich nepřežije.
Už malá děvčata nosí obrovské nádoby s vodou na hlavě, nebojí se těžké práce. Ženy tu mají nesnadnou roli, po svatbě si muž manželku jakoby nárokuje, známe případy i velmi inteligentních místních mužů, kteří své ženy bijí železnou tyčí.
Co se týče porodnosti jistě se Haiti vymyká současnému trendu. Zde se rodí velká spousta dětí, starší pomáhají s výchovou, starají se o mladší sourozence.
Haiti postrádá vzdělané lidi, pokud se mladému člověku podaří vystudovat (mohou mu v tom bránit ekonomické podmínky), většinou chce odejít ze země. Nejčastěji sní o práci v Americe (Miami), popř. ve Francii. Lidé nemají vztah ke své vlasti.
Pokud bych měla hodnotit povahový rys Haiťanů, zdá se mi, že příliš neumějí držet slovo, neochota přiznat chybu, trošku zbabělí, neumí se problémům postavit tváří v tvář, neumějí spolupracovat, preferují určitou vnějškovost – rádi se dávají na odiv. Pracovní morálka a nasazení jsou s našimi poměry zcela neporovnatelné.
Chudé poměry, které tu panují, však naopak mají i své pozitivní stránky, lidé jsou více pospolu, povídají si, zajímají se o svého souseda, jsou trpěliví, děti běhají stále venku, dovedou si spolu vyhrát, pomáhají si. V tomto smyslu jsou mi Haiťané vzorem, líbí se mi určitá drsnost, jsou odolní, nenaříkají kvůli maličkostem, nelitují se, nejsou rozmazlení. Život berou mnohem statečněji, nejsou rozhýčkaní jako my. Tím jak jsou chudí jsou i skromní, v jídle, vztazích, nárocích od života.

Není tu elektrika, lidé chodí brzy spát, někteří si svítí petrolejkou. Doprava je v podstatě především pěší, po vlastních nohou, větší vzdálenosti na oslovi. Skutečně velké vzdálenosti se pak absolvují na motorce či sedí na kamionu naloženém až po vrh pytlemi s rýží či uhlím. Cestovat po haitských silnicích, to je již zážitek sám o sobě, nepopsatelné. Asfaltové silnice nejsou, jde o kamenité a prašné úseky v terénu.
Oblečení obvykle obyčejné, často roztrhané a špinavé, na neděli se snaží mít svátečnější oděv i boty. Děvčata se s velkou oblibou češou, velkou módou je tu vplétání umělých vlasů, které přírodní vlas prodlouží a účes se pak nemusí udržovat. Chlapci si holí hlavu žiletkou, vlasy stříhají obvykle muži.
Jídlo se připravuje jednou denně, klasickým jídlem je rýže s fazolemi, k tomu se může podávat ryba. Oblíbenou pochoutkou je smažený banán, také kaše – kukuřičná, obilná, banánová. Z ovoce se pěstují nejčastěji banány, pomeranče, citrony, mango, avokádo, cukrová třtina, dále pak česnek, maniok, sladké brambory, papája. Zdejší obyvatelé k obdělávání půdy používají pouze motyku, k sekání pak mačetu, jiných nástrojů, které usnadňují práci neužívají. Neznají srp, kosu, pluh, pilu natož traktor či kombajn. Jídlo se připravuje na zemi a po té na otevřeném ohništi. Užívá se dřevěné uhlí, jeho získáváním trpí příroda, dochází k obrovskému plošnému mýcení lesů, po té k erozi půdy, země trpí suchem.
Hygienou se obyvatelé „Země hor“ také příliš netrápí. Většinou se koupou v moři, či v jakémsi uměle vybudovaném kanále, který slouží k rozvodu vody v zahradě, kde se pěstuje ovoce. Záchody lidé nemají, obvykle chodí do moře…
Všechny zvláštnosti a neobvyklosti chudé země nejde vypsat v úplnosti, snad jsem alespoň trošku naznačila a přiblížila, jaké podmínky zde panují a s jakými těžkostmi se tato země musí vypořádat….