Dobrá večeře - bojovka na celý den

Život v rozvojové zemi přináší spoustu nových zážitků a zkušeností, člověk se musí přizpůsobit novému, zvykat si na často horší podmínky. Jednou z odlišných věcí, kterou Evropan navyklý svému standartu jistě pocítí je změna jídelníčku. Občas se s otcem Romanem nad talířem rýže zasníme o pořádné porci steaku či uheráku. Po takové rozmluvě mě pak přepadne myšlenka udělat otci radost a místo „jitrnice jakou svět neviděl“, či „jídla omaštěného větrem“ připravit něco dobrého do žaludku. A tak začne dlouhý proces příprav a shánění...
Tento týden jsem se rozhodla opravdu zabodovat, a tak jsem se odhodlala udělat knedlo, kozo, zelo (tady se vepřové nesežene). V podstatě za rozbřesku vyrážím na místní trh, kde sedí pár trhovkyň, z nichž každá nabízí ten samý sortiment – pár banánů, pomeranče, hrách, rýži, patáty, chleba. Pěkné banány mě inspirují k přípravě bublaniny, nakoupím a pokračuji v pátrání po bramborách a vajíčkách. Obcházím domy kde chovají slepice, všude však zamítavě kroutí hlavou, slepice tu prostě nesnáší. Večer všechna příchozí děvčata na farní dvůr zkouším nalákat „Kdo zítra donese jedno vajíčko, dostane gumičky do vlasů, kdo dvě přidám sponky!“ Nadšená děvčata běhají energicky po Baie de Henne, výsledek je však nulový. Objednané brambory z Gonaives taktéž nedorazily, nebyl vítr a loď se zpozdila. Tento den tedy budeme večeřet chleba s cibulí, zítra musím běhat intenzivněji.
Další ráno se pro jistotu vydávám opět na místní tržiště, nezaznamenávám žádné novinky, možná banány jsou více nahnilejší...Razím do ulice, doufám v jedno vejce a malou mrkev! Po dopolední pochůzce mi svítá naděje, za vesnicí na zahradě známí pěstují mrkev, mohu si pro ni dojít. Šlapu tedy zatopenou banánovou zahradou, dostávám přislíbenou mrkev a s totálně zabahněnými sandály vstupuji s úsměvem na rtech na dvůr paní, která pro mě z města objednala brambory. Štěstí je při mě! Směje se na mě asi pět kulaťoučkých brambor!!! Teď už to nesmím vzdát, běhám jako šílenec po vesnici, do akce „jedno vajíčko“ je zapojeno již bezpočet místních obyvatel. Zapojení lidí a vyhlášení odměn se ukazuje jako dobrá volba, v poledne mám dvě vajíčka!
Začínám rozdělávat oheň, na dřevěném uhlí připravím i nudlovou polévku. Cibulka se mírně připaluje, přesněji řečeno nabírá černou barvu, plamen nejde regulovat, kozí maso však voní hezky, proto se pouštím do bramborových knedlíků, práce jde od ruky, míchám v hrnci lžící těsto na bublaninu, kterou umisťuji do speciální solární pece na střeše. Příjemně znavená a s dobrým pocitem hlídám kotlíky, pozoruji plamen ohně, odháním drzá zvířata, sleduji roj much. Při vaření knedlíku jsem však v němém úžasu – jsou totálně rozvařené, nedají se jíst, zradila mě má bezlepková mouka, která je patrně pro přípravu tohoto jídla nevhodná. S tragickým výrazem vycházím na dvůr, začíná poprchávat, polosyrová bublanina se tak už jistě nedopeče (chybí solární energie). Můj sen o bombastické hostině je tak definitivně zmařen...No co zítra je taky den, což takhle dát si špenát? S kuráží a bojovnou náladu vyrážím do ulic nalákat děvčata na pár gumiček....