úterý 11. listopadu 2008

Děti, nejezděte na Haiti!!!

Každý z nás někdy vzpomene, jak byl v dětství bitý, někdo více jiný méně, většinou s odstupem vzpomínáme s úsměvem a kdo má své vlastní děti, mnohdy dá zpětně svým rodičům zapravdu, že občasný pohlavek nezaškodí.

Když jsem ještě působila na základní škole, někdy jsme si s vyučujícími zasteskli, že v dnešní době nemůžeme dítě pokárat stručně a rychle „jednou výchovnou „. Některým žáčkům by taková dobře mířená rána nezaškodila:) a to, že tato metoda bývá účinná vědí i na Haiti.

Ve škole jsou děti bity když nedávají pozor, vyrušují, neumějí látku nebo tropí jiné přestupky (Například opozdilce přivítá u hlavního vchodu rána přes prsty). Prostředkem pak bývá obvykle to co je při ruce, na školním dvorku to může být koště, či rychle ulomená větvička ze stromu, ve třídě pak rákoska, kus dřeva, nebo provaz. Některé děti takové pokárání nesou statečně, jiné křičí na celé kolo.

Tento týden jsem však byla svědkem scény přímo drastické. Asi devítiletí chlapci se prali před kostelem. Kolem nich se vytvořil hlouček pozorovatelů, kteří poukazovali na možnosti bojové techniky, jiní nadšeně fandili svému favoritovi. Přiznám se, že i já jsem zatoužila po troše podívané, a tak jsem se přidala ke skupince. Po chvíli mezi hochy vtrhl otec jednoho z nich a začal jej bít opaskem. Pár ran lze možná tolerovat, ale čeho je moc, toho je příliš. Bylo mi chlapce nevýslovně líto, cítila jsem, že musím rychle zasáhnout, otec jako smyslů zbavený stále bušil do dítěte. V tom jsem postřehla, že z dálky přibíhá paní, křičela a máchala rukama. Značně se mi ulevilo, dítě bude zachráněno a já nemusím zasahovat, přiznám se, že jsem se obávala, abych taky jednu neschytala..... Ovšem následoval šok! Paní se vrhla na otce, kterého úspěšně odrazila a chlapce spráskala provazem. Musela jsem odejít, původně nevinná bitka malých dětí přerostla v otřesnou surovost….

Nechci obecně tvrdit, že jsou zdejší rodiče k dětem tvrdí, vídávám i projevy lásky a citu, ale jsem často svědkem hrubého zacházení, bití a pokřikování i po těch nejmenších.

3 komentáře:

TRDLO řekl(a)...

ahoj evo
moc mne zaujaly tvoje stranky ..muzes me prosim napsat jak si se k tomu dostala?....ja jsem momentalne v australii a studuju anglictinu..dekuju za odpoved f.bor@seznam.cz

Anonymní řekl(a)...

Ahoj Evi, konecne jsem nasla tvuj blog a (ve zkoukovem) trochu casu. Kijan ou ye? Moc na tebe i ostatni v Baie de Henne myslim. Prosim, vsechny (zvlast O. Romana, Sr. Roseline, Dieuvelu a jeji ratolesti, ...) moc moc pozdravuj!!! Mas moc hezke pripevky.
At se ti dari, budes-li nekdy na internetu, napis mi prosim na re.natali@seznam.cz, jak se mas a jak se ti vede. Dik. Renata Nováková

Anonymní řekl(a)...

Cau Evi, jsem rad, ze aspon takto muzu zjistit, ze jeste zijes...
Hezky pises! Moje deticky - uz to jsou devataci - se na zaklade tve reportaze rozhodli, ze budou jednoho Haitana adoptovat..
Takze jsi dobry rozsevac...
Vivat kunhutismu!
Tvuj milujici Hejkal