Haiti

U sester Matky Terezy

2009-05-05T18:29:00.000-07:00

Přála jsem si vyzkoušet práci se sestrami Matky Terezy, protože tyto Misionářky lásky (Missionaries of Charity) přinášejí zcela úžasnou a jedinečnou pomoc těm nejubožejším a nejopuštěnějším. Díky ochotě otce Romana, který mi zprostředkoval možnost působit u sester v Gonaives, jsem se ocitla uprostřed společenství mimořádných lidí, osudů a zážitků.
Sestřičky chudým lidem zdarma vydávají léky, rýži, vybudovaly nemocnici pro malé děti a komplex prostých pokojů pro starší děti i nejstarší pacienty.
Denně jsem se starala zejména o děti v nemocnici a několik hodin jsem také věnovala těm nejvážnějším případům u starších lidí. Dětská nemocnice je na haitské poměry vybudovaná ve velmi pěkném stylu, uprostřed s atriem v němž je zahrada, malé hřiště. V době mého působení bylo v tomto zařízení 86 dětí ve věku od jednoho měsíce do šesti let. Již od brzkého rána jsem společně s ostatními pečovatelkami krmila, přebalovala, koupala, ošetřovala děti, kterým byla společná těžká nemoc a velká chudoba. Na Haiti neexistuje sociální systém, v nemocnicích se platí za konzultace, ošetření, léky, pobyt, jídlo, takové výdaje si mnoho rodin nemůže dovolit, proto je možnost umístit k sestrám nemocného jedinou šancí na záchranu jeho života. Bohužel se stávalo, že matka dítě umístí do nemocnice a po uzdravení již neprojevuje zájem si svého potomka odvést zpět domů. Nutí ji k tomu pochopitelně ekonomická situace, navíc pokud je sama smrtelně nemocná, chce zanechat dítě v dobrých rukou s nadějí na lepší budoucnost maličkého. V tomto zařízení čeká také několik dětí sirotků, jejich rodiče zemřeli (obvykle na AIDS). Sestrám se úspěšně daří léčit zejména podvyživené, tuberkulózní děti, taktéž pacienty s nejrůznějšími mykózami, vyrážkami. V zařízení jsou pochopitelně i děti nakažené AIDS, které vinou svých nezodpovědných rodičů musí snášet tolik trápení.
Je smutné procházet nekonečnou řadou postýlek, v každé z nich sedí roztomilé batole, natahuje ručky a žádá si tak o krátké pochování. I přes mimořádnou péči, snahu a opravdu vyčerpávající a obětavou práci ošetřovatelek je nemožné dát každému dítěti individuální péči, pohrát si. U starších je to snad ještě horší, děti se omotají kolem nohy, nechtějí pustit, utíkají k východovým dveřím, pláčou, prosí zda byste si je vzali domů, že nikoho nemají. Přitom jsem si sama vyzkoušela, že uplakané dítě, které se neumí pousmát, nechce jíst, odmítá polknout léky, se po nějaké době kdy se mu věnuje více pozornosti začne hlasitě smát a spořádá velkou porci kaše. Musím vzpomenout na asi ročního chlapečka, který byl po celém těle obsypaný mokvající vyrážkou, která prskala a krvácela, malý se velmi škrábal a proplakal celý den, navíc mu z očí i uší tekl hnis. Odmítal jíst, neurčitě pozoroval jeden bod na zdi. Když jsem s ním začala více pracovat, mluvit k němu, hrát si, začalo se toto škvrně tak hlasitě smát, že jej nebylo možno přeslechnout ani ve vedlejším pokoji, navíc začal pěkně jíst.
V zařízení s asi stovkou starých lidí jsem se potkala se spoustou zajímavých pacientů, jejichž životy byly plné ztrát a bolestí. Většinou smrtelně nemocní lidé přišli o domov nebo přízeň rodiny. Nechci zde ani vypisovat, jakých chvil jsem byla svědkem, věřte, že slzy do očí by se tu vlily i těm nejtvrdším povahám. Uprostřed těchto vyhublých bledých tváří mě přepadaly myšlenky o malichernosti mých problémů. Ve srovnání s osudem těchto lidí jakoby všechny starosti ztrácely svoji podstatu. Jak často si naříkáme, lamentujeme, nejsme spokojeni s tím a oním. Tito lidé by patrně v našich podmínkách byli uzdraveni, zachránění před časnou smrtí, haitské poměry a místní medicína jim však zabraňují v tom, aby dožili kvalitně svůj život. A tak leží v přeplněných pokojích a čekají vysvobozující den, kdy budou zbaveni definitivně všech bolestí...Škoda, že si tak málo uvědomujeme význam zdraví a zdravotnické péče, které se nám v naší zemi dostává.

Dobrá večeře - bojovka na celý den

2009-04-11T18:21:00.001-07:00

Život v rozvojové zemi přináší spoustu nových zážitků a zkušeností, člověk se musí přizpůsobit novému, zvykat si na často horší podmínky. Jednou z odlišných věcí, kterou Evropan navyklý svému standartu jistě pocítí je změna jídelníčku. Občas se s otcem Romanem nad talířem rýže zasníme o pořádné porci steaku či uheráku. Po takové rozmluvě mě pak přepadne myšlenka udělat otci radost a místo „jitrnice jakou svět neviděl“, či „jídla omaštěného větrem“ připravit něco dobrého do žaludku. A tak začne dlouhý proces příprav a shánění...
Tento týden jsem se rozhodla opravdu zabodovat, a tak jsem se odhodlala udělat knedlo, kozo, zelo (tady se vepřové nesežene). V podstatě za rozbřesku vyrážím na místní trh, kde sedí pár trhovkyň, z nichž každá nabízí ten samý sortiment – pár banánů, pomeranče, hrách, rýži, patáty, chleba. Pěkné banány mě inspirují k přípravě bublaniny, nakoupím a pokračuji v pátrání po bramborách a vajíčkách. Obcházím domy kde chovají slepice, všude však zamítavě kroutí hlavou, slepice tu prostě nesnáší. Večer všechna příchozí děvčata na farní dvůr zkouším nalákat „Kdo zítra donese jedno vajíčko, dostane gumičky do vlasů, kdo dvě přidám sponky!“ Nadšená děvčata běhají energicky po Baie de Henne, výsledek je však nulový. Objednané brambory z Gonaives taktéž nedorazily, nebyl vítr a loď se zpozdila. Tento den tedy budeme večeřet chleba s cibulí, zítra musím běhat intenzivněji.
Další ráno se pro jistotu vydávám opět na místní tržiště, nezaznamenávám žádné novinky, možná banány jsou více nahnilejší...Razím do ulice, doufám v jedno vejce a malou mrkev! Po dopolední pochůzce mi svítá naděje, za vesnicí na zahradě známí pěstují mrkev, mohu si pro ni dojít. Šlapu tedy zatopenou banánovou zahradou, dostávám přislíbenou mrkev a s totálně zabahněnými sandály vstupuji s úsměvem na rtech na dvůr paní, která pro mě z města objednala brambory. Štěstí je při mě! Směje se na mě asi pět kulaťoučkých brambor!!! Teď už to nesmím vzdát, běhám jako šílenec po vesnici, do akce „jedno vajíčko“ je zapojeno již bezpočet místních obyvatel. Zapojení lidí a vyhlášení odměn se ukazuje jako dobrá volba, v poledne mám dvě vajíčka!
Začínám rozdělávat oheň, na dřevěném uhlí připravím i nudlovou polévku. Cibulka se mírně připaluje, přesněji řečeno nabírá černou barvu, plamen nejde regulovat, kozí maso však voní hezky, proto se pouštím do bramborových knedlíků, práce jde od ruky, míchám v hrnci lžící těsto na bublaninu, kterou umisťuji do speciální solární pece na střeše. Příjemně znavená a s dobrým pocitem hlídám kotlíky, pozoruji plamen ohně, odháním drzá zvířata, sleduji roj much. Při vaření knedlíku jsem však v němém úžasu – jsou totálně rozvařené, nedají se jíst, zradila mě má bezlepková mouka, která je patrně pro přípravu tohoto jídla nevhodná. S tragickým výrazem vycházím na dvůr, začíná poprchávat, polosyrová bublanina se tak už jistě nedopeče (chybí solární energie). Můj sen o bombastické hostině je tak definitivně zmařen...No co zítra je taky den, což takhle dát si špenát? S kuráží a bojovnou náladu vyrážím do ulic nalákat děvčata na pár gumiček....

Bůh - jediná naděje chudých Haiťanů

2009-04-11T18:20:00.000-07:00

V předvelikonočním období kdy se připravujeme na největší církevní svátek roku bych chtěla napsat pár řádků o tom, jaké místo zaujímá víra a náboženství v životě Haiťana. Celkem často na toto téma rozmlouvám s dospělými i dětmi. V této chudé zemi bychom asi těžko hledali vyloženého ateistu, nedělní mše se účastní všichni lidé z vesnice, dodržovat pracovní klid ve sváteční dny je samozřejmostí. V Baie de Henne kromě našeho katolického kostela narazíme na kostel baptistický a adventistů. Je až obdivuhodné, jak věřící umí citovat pasáže z bible, velmi pohotově dokáží výrok přiřadit k příslušnému místu ve svatém písmu, taktéž umí příběh, podobenství pěkně vyložit, rozvinut myšlenku a aplikovat ji do běžného života. Znalost bible se pak promítá i do běžné mluvy, kdy starší či rozumnější kárá a nabádá právě příklady a připomínkami z knihy knih.
V souvislosti s tím nemohu nevzpomenou na dva chlapce, kteří se po páteční křížové cestě dohadovali. Jeden z nich nosil při všech 14 zastaveních kříž, což je vysilující, a tak právem očekával, že mu kamarádi ministranti pomohou a vystřídají jej. Jenže ti místo toho pohodlně seděli v lavicích se svými kamarádkami. Po skončení slavnosti se pak vyčerpaný ministrant právem zlobil na lenivé přátele. Jeden z nich pohotově odpověděl: „ Buď rád, že sis to protrpěl, jak moc oproti nám jsi se přiblížil Pánu Ježíši! My pohodlně seděli, ale ty jsi prožil skutečnou křížovou cestu, co může být krásnějšího v postní době? Tak si neztěžuj a buď rád za možnost účasti na Kristově oběti“.
Většina písní, které si Haiťané prozpěvují při práci i odpočinku jsou z kostela, a je to pochopitelné, lidové ani současně populární totiž neznají. Pěkným příkladem víry v Pána Boha je jejich „demen - si Bondye vle“, což je obdoba našeho dá-li Bůh. Při jakémkoli plánování věcí zítřejších tuto kratičkou poznámku dodají na důkaz toho, že my si společně můžeme cosi naplánovat, ale jen Bůh rozhodne, zda se tak stane. Jméno boží pak některé rodiče inspiruje i k pojmenování dítěte – př. Jesula (Ježíš je tady), nebo Dzieubon (Bůh je dobrý).
Největším důkazem přítomnosti Boha je jejich životní pouť sama - plná strastí, nedostatku , chudoby a vlastně i nespravedlnosti. Té jak všichni věří se však dočkají na onom světě....

Já zapomněl své jméno!!!

2009-04-11T18:18:00.000-07:00

Já zapomněl své jméno!

Na faru přicházejí lidé s žádostí o vystavení kopie křestního listu (důvodem je např. vystavení kartičky, která opravňuje člověka přistoupit k volbám). Nezřídka lidé putují z velké dálky, a tak se otec snaží jim všemožně vyhovět, ovšem často snaha a dobrá vůle nestačí. K vyhledání příslušného dokumentu ve farním archivu je totiž potřeba znát jméno a příjmení, datum narození. Přiznám se, že mě velice zaskočilo, když jsem začala zjišťovat, že na Haiti je vcelku běžné, že lidé své základní osobní údaje neznají. Při narození obdrží určité jméno, ovšem zakrátko dostanou přezdívku, kterou jej ostatní vesničané nazývají, která je pro dítě typická, ať už nějakým činem, vzhledem nebo svou povahovou vlastností. Své původní jméno pak upadá v zapomnění, s datem narození je to podobné. Matka má tolik dětí, že je nad její síly upamatovat si, kdy se které dítě narodilo, čas rychle letí a vybavit si, zda to bylo ten který rok není snadné. Navíc zde se neslaví narozeniny, dárky se v chudém kraji zkrátka nedávají. Je potřeba si také uvědomit, že takový obyčejný člověk nenavštěvoval školu, nebyl ve styku s úřady, doposud tedy neměl důvod tyto náležitosti řešit. Pokud se zeptáte staršího člověka jak je starý, odpoví, že ani neví a myslím, že je mu to vlastně jedno. Zprvu jsem nad takovou neznalostí kroutila hlavou, ale po čase jsem naznala, že ti prostí lidé v sobě skrývají vlastně velkou svobodu a oproštění. Myslím, že neznalost počtu let by pomohla hlavně naší společnosti, nikdo by tak přísně neřešil otázku utíkajících let a s tím spojenou mimořádnou snahu a přemrštěnou péči o mladistvý vzhled.

.....a na závěr perlička - s otázkou jména souvisí křest. Otec Roman mi vyprávěl, jak jednou na faru přišli rodiče žádat o pokřtění malého chlapce. Na otázku, jaké jméno jste pro své děťátko vybrali, odpověděli pyšní rodiče – „Hitler“, prý slyšeli, že šlo o významného bělocha, který vykonal něco důležitého ve světě.....

2009-03-16T17:46:00.002-07:00

Karneval

Před postní dobou nastalo po celém Haiti karnevalové veselí. Školy jsou zavřené, pracovní povinnosti jdou strannou. Naše vesnice nebyla vyjímkou, a tak už několik týdnů před popelčení středou bylo možné vidět menší skupinky zejména mladých lidí, kteří procházeli vesnicí a hlasitě troubili, rachotili, zpívali a tancovali. K tomuto veselí nesmí chybět postava tzv. madigy, který je maskovaný škraboškou, vyrobenou z papíru, kartonu, či na hlavu tajemné postavy se jednoduše nasadí krabice. Tajuplný strašák je obvykle legračně oblečen, chůzí připomíná nemocného starce, partie určitých částí těla vycpané látkou působí legračně. Tento tajemný u dětí vzbuzuje obrovský strach, u větších naopak zájem a pobavení.
K bujarému veselí patří kromě zmiňovaných hlučných průvodů také zpívání písní a tanec.Na škole Saint Maria Gretti proběhl také karneval věnovaný našim žáčkům. Ti se na tuto slavnost nemohly dočkat už mnoho týdnů dopředu. Při příchodu do školy si každý nechal legračně namalovat barvičkami obličej. Po té se utvořil dlouhý had vlnících se školáčků, který vedli učitelé. Nechala jsem se přemluvit a v rámci bujarého veselí jsem si s dětmi pořádně zatancovala a zařádila na pódiu.
Myslím, že se podařilo zorganizovat povedenou akci, objednal se DJ, který mixoval živou haitskou muziku z obrovských reproduktorů, děti měly výtečný sváteční oběd.

2009-03-16T17:46:00.001-07:00

Jak se stanu lékárnicí :)

V naší vesnici není signál, v současnosti ani internet, a tak jsem využila návštěvy slovenských zdravotníků v Molu Saint Nicolas pro dojednání nového projektu. Zde jsem se pokoušela domluvit potřebnou službu pro obyvatele Baie de Henne. Díky vstřícnému postoji Trnavské university a pana rektora Krčméryho se nám dostane velké lékařské pomoci . Domluvila jsem příjezd mobilní nemocnice, která u nás stráví celý den. Lékaři zdarma vyšetří a předepíší léky všem lidem, kteří k nám na faru zavítají. Zároveň se zdá, že se zdaří uskutečnit otevření jakési mini lékárny přímo na faře. Oslovila jsem místní zdravotní sestru, která je ochotná se mnou spolupracovat. Naše práce by spočívala v tom, že při zdravotních potížích by dotyčný vyhledal její pomoc, ona mu předepsala potřebné léky a já je pak vydala. Tímto postupem chceme s otcem Romanem zamezit jakémukoli chybnému zacházení s léčivem. Může se totiž stát, že léky by Haiťané mohly draze prodávat. Takovouto cestou, ač se třeba zdá být zdlouhavá, docílíme, že zdravotnický materiál i léky budeme mít pod stálou kontrolou, navíc si budeme jisti, že se k potřebným dostávají zdarma.
Se slovenskými lékaři jsem také navštívila centrum pro podvyživené děti v Mare Rouge, kde jsem obdivovala zejména pracovní nasazení a odhodlanost amerického manželského páru. Ti již přes třicet let působí na Haiti a pečují o nejmenší děti, ujímají se jich a s opravdovou láskou o ně pečují. Přitom jsou velmi skromní, na nic si nestěžují. Bylo dojemné a zároveň radostné sledovat malinké děti, které přežily jen díky zájmu a nelhostejnému přístupu hodných lidí.

2009-03-16T17:45:00.003-07:00

Jedinečnost Haiti

Přemýšlela jsem, čím je nejchudší země západní polokoule výjimečná, vidím spoustu kontrastů, věcí odporující současnému chápání světa, absurdit i zajímavostí, a tak alespoň některé se pokusím vypsat, většinu myšlenek a postřehů mi vyprávěl otec Roman.
Haiti patří jistě mezi země s největší korupcí na světě, v celosvětových tabulkách obsadilo 3. místo. Že tomu tak skutečně je vidíme a poznáváme v běžném styku s úředníky, státní správou, při vyřizování nejrůznějších záležitostí. Soudce se přikloní k názoru toho kdo je bohatší, věrohodnost ztrácí analfabet anebo chudý. Na úřadě vás pracovnice neregistrují, vyřízení banální věci se neobejde bez postranní domluvy, ovšem za předpokladu, že pracovník je přítomen, Haiťané si s pracovní kázní příliš hlavu nelámou. Např. v Gonaives jsou banky zavřené pokud se pracovníci domnívají, že začne pršet, prý se lidé pak bojí vycházet ven (město zasáhl v září ničivě cyklon). Je normální, že učitelé placení státem dostanou mzdu od školy, ve které vůbec neučí (kvůli automatickému pobírání platu jsou oficiálně přihlášeni na státní škole), naopak učí v nestátní, kde pobírají další výplatu. Státní úřady tyto věci vůbec nekontrolují a ani je nezajímají. Děti na státních školách tak nemá kdo vyučovat, protože jsou zaplněná místa – ovšem pouze papírově, učitel se na škole vůbec nevyskytuje, děti nemá kdo vyučovat. Školní docházka je nepovinná, je zde spousta analfabetů.
Celý státní aparát je v katastrofálním stavu, politikové rozkrádají státní kasu. Úroveň zdravotnictví neodpovídá normám, navíc všechny služby, ošetření, kontroly jsou placené, což si zdejší lidé většinou nemohou dovolit. Lidský život tu nemá valnou cenu, otázka života a smrti se příliš neřeší. V této souvislosti bych chtěla poukázat na zásluhy otce, který už asi šesti lidem pomohl v ohrožení. Rychlý převoz do nemocnice a okamžitý zásah ušetřil lidský život. Ve vesnici totiž lidé nemají možnost jak se dopravit do města s nemocnicí, ale zároveň jakoby nelpí na lékařské péči, jsou to drsní lidé, uvyklí na tvrdost života. Naprosto zanedbatelné procento tvoří případy sebevražd. Lidé ač žijí v obrovské bídě jsou zvyklí přijímat i negativní stránky života, myslím, že my jsme více zhýčkaní a přecitlivělí.
Ženy jsem viděla rodit na židli na dvorku (pochopitelně bez přítomnosti zdravotníka), po porodu začnou běžně pracovat, pohybují se po vesnici. I na Haiti se rodí dvojčata, obvykle však jedno z nich nepřežije.
Už malá děvčata nosí obrovské nádoby s vodou na hlavě, nebojí se těžké práce. Ženy tu mají nesnadnou roli, po svatbě si muž manželku jakoby nárokuje, známe případy i velmi inteligentních místních mužů, kteří své ženy bijí železnou tyčí.
Co se týče porodnosti jistě se Haiti vymyká současnému trendu. Zde se rodí velká spousta dětí, starší pomáhají s výchovou, starají se o mladší sourozence.
Haiti postrádá vzdělané lidi, pokud se mladému člověku podaří vystudovat (mohou mu v tom bránit ekonomické podmínky), většinou chce odejít ze země. Nejčastěji sní o práci v Americe (Miami), popř. ve Francii. Lidé nemají vztah ke své vlasti.
Pokud bych měla hodnotit povahový rys Haiťanů, zdá se mi, že příliš neumějí držet slovo, neochota přiznat chybu, trošku zbabělí, neumí se problémům postavit tváří v tvář, neumějí spolupracovat, preferují určitou vnějškovost – rádi se dávají na odiv. Pracovní morálka a nasazení jsou s našimi poměry zcela neporovnatelné.
Chudé poměry, které tu panují, však naopak mají i své pozitivní stránky, lidé jsou více pospolu, povídají si, zajímají se o svého souseda, jsou trpěliví, děti běhají stále venku, dovedou si spolu vyhrát, pomáhají si. V tomto smyslu jsou mi Haiťané vzorem, líbí se mi určitá drsnost, jsou odolní, nenaříkají kvůli maličkostem, nelitují se, nejsou rozmazlení. Život berou mnohem statečněji, nejsou rozhýčkaní jako my. Tím jak jsou chudí jsou i skromní, v jídle, vztazích, nárocích od života.

Není tu elektrika, lidé chodí brzy spát, někteří si svítí petrolejkou. Doprava je v podstatě především pěší, po vlastních nohou, větší vzdálenosti na oslovi. Skutečně velké vzdálenosti se pak absolvují na motorce či sedí na kamionu naloženém až po vrh pytlemi s rýží či uhlím. Cestovat po haitských silnicích, to je již zážitek sám o sobě, nepopsatelné. Asfaltové silnice nejsou, jde o kamenité a prašné úseky v terénu.
Oblečení obvykle obyčejné, často roztrhané a špinavé, na neděli se snaží mít svátečnější oděv i boty. Děvčata se s velkou oblibou češou, velkou módou je tu vplétání umělých vlasů, které přírodní vlas prodlouží a účes se pak nemusí udržovat. Chlapci si holí hlavu žiletkou, vlasy stříhají obvykle muži.
Jídlo se připravuje jednou denně, klasickým jídlem je rýže s fazolemi, k tomu se může podávat ryba. Oblíbenou pochoutkou je smažený banán, také kaše – kukuřičná, obilná, banánová. Z ovoce se pěstují nejčastěji banány, pomeranče, citrony, mango, avokádo, cukrová třtina, dále pak česnek, maniok, sladké brambory, papája. Zdejší obyvatelé k obdělávání půdy používají pouze motyku, k sekání pak mačetu, jiných nástrojů, které usnadňují práci neužívají. Neznají srp, kosu, pluh, pilu natož traktor či kombajn. Jídlo se připravuje na zemi a po té na otevřeném ohništi. Užívá se dřevěné uhlí, jeho získáváním trpí příroda, dochází k obrovskému plošnému mýcení lesů, po té k erozi půdy, země trpí suchem.
Hygienou se obyvatelé „Země hor“ také příliš netrápí. Většinou se koupou v moři, či v jakémsi uměle vybudovaném kanále, který slouží k rozvodu vody v zahradě, kde se pěstuje ovoce. Záchody lidé nemají, obvykle chodí do moře…
Všechny zvláštnosti a neobvyklosti chudé země nejde vypsat v úplnosti, snad jsem alespoň trošku naznačila a přiblížila, jaké podmínky zde panují a s jakými těžkostmi se tato země musí vypořádat….

2009-03-16T17:45:00.001-07:00

Když je fronta veliká...

Otec Roman ve spolupráci s americkou charitou připravil pro nejchudší lidi z Baie de Henne a blízkého okolí pěkný vánoční dárek v podobě humanitární pomoci. Na faru dorazila velká spousta praktických věcí, tři dny po Štědrém dnu jsme zorganizovali rozdávání potravin, jednalo se o rýži, olej, fazole. Nejprve se utvořil seznam chudých, po té jsme vyrobili asi 500 kartiček, které se lidem rozdaly podle stupně chudoby, s těmi si pak v určený den přišli na faru, opravňovala k odběru jídla.
Už od samého rána na farním dvoře probíhaly nejrůznější přípravy. Utvořila se osvědčená parta pomocníků, kteří hlídali u brány, pouštěli skupinky po deseti lidech, kontrolovali kartičky, jiní rozdělovali jídlo, nosili pytle, další uklidňovali netrpělivé čekající před vraty. Před samotným začátkem jsme netrpělivě sledovali velký zástup lidí, kteří nervózně postávali před kostelem. Byla mezi nimi i řádka „černých pasažérů“, kteří se zkoušeli dostat různými způsoby přes bránu, vidina jídla „gratis“zlákala zkrátka i majetnější obyvatele vesnice.
Zpočátku se čekající chovali velmi rozumně, po čase však stoupala nervozita a vzájemná nevraživost mezi lidmi. Jednoho nebavilo čekat, druhý se obával, že na něho nezbude dosti rýže, jinému se dělalo špatně ze slunce, zkrátka všichni měli důvod, proč právě oni by měli být bráni přednostně. Mezi lidmi to vřelo, ze střechy fary jsem pozorovala pěstní zápasy, obávali jsme se, že vrata nevydrží nápor. Čekajících bylo vskutku mnoho, v neúprosném tropickém slunci za poledního času trpěli zejména starší a nemocní, ti se proto brali přednostně, přes zeď jsme podávali studenou vodu. Přišlo mi legrační, jak někteří obchodníci této situace využili - přímo mezi zástupem si rozložili deky a prodávali, na tržnici v tu chvíli totiž o zákazníky byla nouze, a tak se přesunuli tam, kde potencionálních nákupčích byla spousta.
Na farním dvoře se však naproti tomu zcela v klidu rozděloval příděl potravin, lidé děkovali otci Romanovi za zprostředkování pomoci z Ameriky, ženy si po haitském způsobu odnášely pytle s rýži na hlavách, starším lidem ochotně pomáhali mladí chlapci.
Celá akce trvala přes 6 hodin a kromě těch obávaných vrat, která se nakonec přece jen vyvrátila, jsme všichni zúčastnění náročnou akci přežili v pohodě a doufáme, že dobrá věc se podařila...

2009-03-16T17:44:00.001-07:00

Pohádková realita

...předvánoční úvaha s troškou fantazie

Když jsem byla malá a četla pohádkové příběhy o princeznách, sultánech nebo královských hostinách, chtěla jsem vždycky takové místo navštívit a alespoň chvíli si takto užívat. Na katedře české literatury jsem studovala dětskou literaturu, takže vím co v minulosti tyto postavy a prostředí představovaly a z čeho vycházejí, já bych je však v dnešní době aplikovala na současné rozdělení světa, tedy na tzv. západní a tzv. třetí svět.
Princezny obvykle žily v nádherných komnatách obklopeni služebnictvem, jezdily v kočáře, co si usmyslely to dostaly, stůl se prohýbal vybranými lahůdkami. V tu chvíli obvykle přišel pěšky v roztrhaných šatech vandrák, kterému kručelo mu v břiše. V tom vandrákovi vidím průměrného dnešního Haiťana. Je to typ prostého člověka, který chodí v roztrhaných šatech, obvykle bez bot. Jeho stravu tvoří chléb, voda a rýže, někdy jsou však dny, kdy chodí spát hladový. Takový člověk šlape i velké vzdálenosti pěšky, umí tvrdě pracovat, vstává už před pátou ranní, ulehá brzy, tma mu nedovolí déle bdít. Jeho životní prostor tvoří vesnice, dále se obvykle nedostane, pokud ano výlet do města je pro něj jedinečný životní zážitek. Jeho majetkem je prostý domek o jedné místnosti, kde spí s kupou dětí pohromadě na zemi. Vybavení domu tvoří jen nádobí a věci denní potřeby, žádný nábytek. Věci pro zábavu nebo potěšení nezná, volný čas vyplňuje povídáním se známými.
Naproti tomu náš životní styl asi netřeba popisovat, všichni jej známé. To jsou právě v porovnání s výše popisovaným prostředím ty překrásné paláce s množstvím jídla a možností. Kdyby takový Haiťan vstoupil do našich domovů, z té krásy by se mu zatočila hlava. Zem není hliněná, v koupelně po otočení kohoutkem teče voda, jídla nekonečný výběr, na spaní matrace (vzpomínáte na Princeznu na hrášku?), krásné vybavení – sklo, květiny, světlo, kov, kachličky, vana, židle, obrazy, dřevo. V pohádkách se to jen hemžilo služebnictvem, ale ani to nechybí, máme přece v domácnostech nejrůznější pomocníky, takovou automatickou pračku by ženy, které perou v potoce jistě uvítaly, anebo elektrickou troubu! To by bylo ušetřeno času a námahy při hledání a nošení dříví, zakládání ohně. Šatů plná skříň, nejméně jeden kočár zaparkovaný v garáži. A těch zážitků a zajímavých věcí, které máme možnost sledovat, poznat. Může to být třeba poučný film nebo výlet na hezké místo.
Nikdy by mě nenapadlo myslet si, že náš malý domek v Lošticích je vlastně překrásný palác, ale věřte, že dnes vím, že kdybych sem zavedla jedno z těch krásných malých dětí, které mám kolem sebe, poprvé v jejich životě je usadila do pohodlné sedačky a nabídla jim běžný oběd, byla bych pro ně právě tou bohatou princeznou, kterou jsem kdysi tak chtěla být.

2009-03-16T17:43:00.001-07:00

Navštívení, na které NIKDY nezapomenu!

V Baie de Henne nemáme televizi ani internet, a tak večery s otcem Romanem trávíme povídáním. Jednoho větrného večera jsme si opět sdělovali naše denní dojmy a zážitky, když nás napadlo, že by bylo dobré pomáhat také starým lidem, nejenom dětem. Na Haiti totiž neexistuje žádný sociální systém, stát se o své občany v podstatě vůbec nestará, staří nemocní lidé, kteří nemají možnost výdělku (což vlastně nemají v podstatě ani zdraví mladí lidé...) jsou tak odkázáni pouze na pomoc svých dětí, širšího příbuzenstva. To je někdy velký problém. Někteří jsou totiž bezdětní, jiným potomci odešli do zahraničí (většinou do Miami v USA), další bydlí daleko ve městě, anebo jsou také děti, kteří o své rodiče nejeví zájem a nechtějí o ně pečovat.
Otec Roman proto sestavil s pomocí místní obětavé farnice seznam těch nejchudších, já jsem dostala za úkol tyto lidí obejít, zmonitorovat jejich situaci, zjistit jaké jsou jejich potřeby a přání, popovídat si s nimi. A tak jsem se jednoho dopoledne vydala za haitskými babičkami a dědečky - pod pojmem chudí lidé jsem si dokázala vytvořit určitou představu, navíc jsem již zvyklá vidět denně bídu, na Ukrajině jsem se setkala se smutnými osudy také, od návštěvy jsem neočekávala nic překvapivého, pouze šlo o zmapování situace a následnou pomoc. Netušila jsem, že tato obchůzka bude pro mě neskutečný zážitek, zůstane navěky vrytá v paměti a vzbudí ve mně velké pohnutky.
Už když jsem navštívila první paní, která ležela v prachu na ulici před svým domem, chyběly jí části prstů, a stěžovala si, že vlastní děti se o ní nestarají, pochopila jsem, že dnešní návštěvy budou mimořádné. Další zastávka vedla do domu bezdětné paní, která bydlela v polorozpadlé děravé chatrči, o rozměrech přibližně 6m2. Byla velmi příjemná a dobrosrdečná, nestěžovala si, pouze si zasteskla, že jí při dešti děravou střechou zatéká. Za nabídnutou pomoc byla velmi vděčná a bez přestání děkovala. Cítila se velmi osaměle, kromě postele v temném kamrlíku neměla nic. Má cesta pokračovala k starému pánovi, také bezdětnému, který má velmi zkroucené a špatné nohy, za pomoci hůlky, jakéhosi klacku stěží chodí. Ve své místnůstce, v domě u cizích lidí mi ukazoval své zázemí. Měl jen postel. Nic jiného. Nebylo kam položit chleba, ovoce. Neměl židli, hrnek ani další košili. Na řadu přišla návštěva paní, o které mě dopředu lidé upozorňovali, že je pomatená a že ať neztrácím čas, že nechápe souvislosti. S malým ostychem jsem vstupovala na její dvorek, nevěděla jsem, jak s takovým člověkem jednat. Přednesla jsem jí nabízenou pomoc, podala jídlo a paní naprosto spontánně začala plakat, děkovat a modlit se za mě a otce Romana k Pánu Bohu. Prosila mě, že by ráda nějaké šaty, chtěla by chodit do kostela, ale má jen jedny rozedrané, v kterých se stydí jít na nedělní bohoslužbu. dále mi ukázala svůj příbytek. Neměla ani postel, ležela na holé zemi. Jídlo připravovala venku na malém kameni, uhlí ani dřevo jsem však nikde neviděla. Tito lidé nejedí někdy mnoho dnů za sebou.
Obešla jsem pak ještě další staré lidi, obzvlášť mě zasáhla návštěva slepé paní, která schoulená ležela na posteli a spala. Byla velmi drobná, vyzáblá, připomínala malé dítě. Všichni tito lidé vystupovali velmi pokorně, s vděčností. Další den tyto chudé seniory obešel otec, který každého obdaroval velkou finanční částkou, tu jim pak přislíbil vyplácet každý měsíc.
Snad jsme tak tímto pomohli životem zkoušeným lidem, kteří i přes své velké bolesti, nemoci a opovržení vlastními dětmi i okolím, neztratili naději v lepší zítřek a ten jak doufám, už přichází....

Vysvědčení

2009-03-16T17:42:00.000-07:00

Vysvědčení s hlučnou tečkou

V pátek 19. 12. se na škole Saint Maria Goretti konala velká sláva. Děti dostaly vysvědčení a zároveň dárky k Vánocům, rodiče dětí, které jsou v adopci pak obdrželi praktickou pozornost - rýži, olej a fazole.
Děti už týden užívají zaslouženého volna, za to učitelé měli v posledním týdnu velmi napilno. Opravovali závěrečné testy, které se skládali ze všech předmětů – tedy francouzského jazyka, kreolštiny, sociálních věd, přírodních věd, malování, ale také třeba diktátu, katechismu nebo tance. Po té vyplňovali vysvědčení, připravovali s dětmi zábavné vystoupení pro rodiče, zdobili jídelnu.
Ve čtvrtek jsem pomáhala s přípravami na páteční dopoledne i já. Třídila jsem panenky, které dorazily z České republiky, protože některé byly dosti polámané a špinavé, stříhala jsem látku. Děvčata totiž letos obdrží velmi praktický dárek – látku, z které si mohou ušít sváteční oblečení, například do kostela nebo pro jinou příležitost. Chlapci dostali tenisový míček, nebo stříkací pistoli.
Po úvodním zahájení, kdy ředitelka školy připomněla význam vzdělání pro děti na Haiti a zmínila důležitou roli adoptivních rodičů z Česka, se slova ujal otec Roman, který krátce promluvil o smyslu Vánoc a poděkoval všem, kteří se podílí na chodu a činnosti školy v Baie de Henne. Po té s krátkými příspěvky vystoupili někteří učitelé, týkali se většinou praktických záležitostí jako jsou včasné příchody do školy, absence, nákup učebnic, finanční záležitosti apod. Následovala krátká vystoupení žáků, každá z tříd si připravila píseň s tancem či krátkou promluvou. Nakonec se rozdávalo vysvědčení a dárečky. Pro vysvědčení si děti chodily společně s rodiči, při udělování panenek však docházelo často k různým tahanicím a celkově se jídelnou ve které ceremoniál probíhal, nesl křik, bylo nutné děti vybízet ke klidu, otec Roman začal v legraci po těch nejhlučnějších stříkat z dětských pistolí vodu. Při rozdělování jídla rodičům pak nastal naprosto neorganizovaný chaos a vřískot, přiznám se, že jsem se raději odebrala domů, déle už jsem neměla náladu rozvášněné rodiče sledovat

Školní jídelna

2009-03-16T17:41:00.000-07:00

Do posledního zrníčka...

Školní jídelna školy v BdH bývá prostorem pro polední oběd, různé oficiální příležitosti, besídky, karneval, píši zde s dětmi dopisy. Už od brzkého rána se prostorem line příjemná vůně česneku a cibulky, kuchařky připravují rýži, čistí hrnce, dokupují některé suroviny.
Vybavení české školní jídelny s tou haitskou asi příliš srovnat nelze, je totiž velmi prosté, po stranách zdí jsou umístěné dlouhé lavice beze stolů, většina dětí sedí na betonových cihlách. Na přípravě jídla pro 300 strávníků se podílí tři kuchařky a jedna pomocnice. Tyto ženy připravují jídlo, umývají nádobí i vydávají jídlo dětem. vaří se ve třech obrovských kotlích na ohni, jako otop slouží větve stromů nebo dřevěné uhlí, veškerá úprava jídla se odehrává na zemi.
Právě pomáhání v jídelně patří k mým oblíbeným činnostem. Baví mě pozorovat žáčky při jídle, když mají plnou „papulu“ syté dobroty, boule za ušima, v tichostí vyškrabují poslední zrníčka rýže, při odchodu si drží plná bříška. Třídy chodí na oběd postupně, není tolik nádobí. Začíná se od předškoláčků až k těm největším. Děti paní kuchařky hlasitě pozdraví, seřadí se do dvojstupu a po té se pomodlí. Porce jsou opravdu veliké, každý den dostávají rýži s fazolemi, obvykle s omáčkou či kouskem ryby, nejčastěji sardinkami. Pro většinu dětí je tato porce jediným jídlem dne.

Vánoce

2009-03-16T17:40:00.000-07:00

Vánoce

Letošní Vánoce se mi podařilo prožít zcela v jiném stylu, než je obvyklé. Adventní doba utekla jako voda, tropické teploty také nijak nepřidaly na atmosféře blížících se svátků, a tak jsem nějak instinktivně začala řešit dárky a přípravy spojené s dobou sváteční téměř poslední den. Jenže na Haiti se žádné dárky nedávají, a tak jsem zjistila, že vlastně není nad čím dumat, co vymýšlet...Nakonec jsem přece jenom nejbližším přátelům a známým koupila drobné - spíše praktické dárky, děti dostaly malé pozornosti již při udělování vysvědčení na škole.
Den před Štědrým dnem dorazil na faru kamion, který přivezl 110 pytlů rýže, spoustu beden s hračkami, plechovkami s jídlem, pitnou vodou, oblečením i jinými užitečnými věcmi. Tyto věci – dar charity z Port de Paix poslouží těm nejchudším a nejpotřebnějším. Otec vyrobil speciální kartičky, které předem vytipovaní lidé obdrží a s nimiž si pak mohou vyzvednout určené množství potravin. Příjezd nákladního auta a ukládání věcí způsobil na farním dvoře značný poprask, lidé radostně přihlíželi, nakukovali do beden a dohadovali se, co by se jim hodilo, co se jim nejvíce líbí.
Celý Štědrý den jsem vzpomínala na atmosféru Vánoc u nás v Čechách a přiznám se, že se mi dosti zastesklo po domově a mých blízkých. Alespoň že jsem měla spoustu práce s přípravou, nebyl tak čas připomínat si vůni vanilkových rohlíčků, pohádky v televizi, či koledy. Ráno jsem pomáhala s přípravou prostor v kostele. Stavěl se betlém, ovšem trošku jinak než je našinec navyklý. Nejprve se chlapci vydali do zahrady pro čtyři banánovníky a palmové ratolesti. Ze stromů banánů se utvořila konstrukce o čtyřech stranách, meziprostory se pak vyplnili upletenou zástěnou z palmových větví. Do zeleně se vpletly nejrůznější ozdoby, balónky, řetězy, také stěny kostela se vyzdobily v barevném a veselém duchu. Pak jsme nacvičovali vánoční písně, některé ve francouzštině jiné v kreolštině. Nácvik zabral dosti času, zpěváky tvořily děti a mládež, občas přes projevy nevole, křik a hádky nebylo možno pokračovat, ale to je tu na Haiti běžné, vždyť o tom píšu snad v každém příspěvku... Odpoledne jsem vyplnila nejrůznějšími hrami s dětmi, zkoušela jsem také starší chlapce učit hrát na piano. K večeru proběhla další zkouška se sborem. S otcem jsme začali večeřet v sedm hodin, měla jsem špagety ( pochopitelně bez masa, kečupu či sýra) otec si dal chleba s paštikou. A tak jsme prožili skutečně pouze duchovně laděný Štědrý den, no přiznám se, že jsem vzpomněla na některé druhy cukroví, ovoce, masa a jiných dobrot, které v tu dobu jistě zaplňovali stůl v Lošticích, ale s otcem jsme to myslím brali sportovně, navíc přišla pozitivní tečka v podobě slivovice. Ta pomohla zejména mně, protože po večeři jsme se šli podívat do kostela, kde probíhala před „půlnoční mší“ animace, obdoba našich besídek. Děti ale i starší zpívali či recitovali písně, tancovali. Jakmile jsem vstoupila do dveří, slyším jak z mikrofonu uvaděč vykřikuje mé jméno, ani nevím jak, najednou jsem stála před lidmi a před pro mě nelehkým úkolem zazpívat nějakou píseň. Tak jsem spustila Veselé vánoční hody, v tu chvíli mě nic lepšího nenapadlo. Zpěv za moc nestál, ale lidi mě povzbuzovali a měla jsem dlouhý potlesk, a tak jsem měla radost, že mě podpořili a byl to pro mě takový srdečný dárek na Vánoce.
Po mši jsme ještě chvíli poseděli s otcem v kuchyni, ale zmoženi únavou jsme krátce před půlnocí ulehli. Netradiční slavení Štědrého dne mi opět připomenulo, jak doma je doma a že bych naše české zvyky a tradice, zimní atmosféru a pohodu v kruhu rodinném nevyměnila za nic na světě....

Smuteční mše

2009-03-16T17:38:00.000-07:00

Smuteční mše

V den kdy si celý svět připomíná mezinárodní den boje proti AIDS, jsme měli v Baie de Henne poslední rozloučení s člověkem, který právě této nemoci podlehl v celkem mladém věku. Protože by bylo neslušné nezúčastnit se pohřbu, lidé na Haiti si totiž obzvláště cení když přijdete na pohřeb jejich příbuzného, vypravila jsem se na smuteční mši také. Netušila jsem však, že toto bude doposud jeden z největších zážitků na Haiti.
Protože šlo o muže manuálně schopného, pomáhal ve vesnici budovat tržnici i školu, měl spoustu přátel a také vcelku slušné příjmy, mohla si jeho rodina dovolit objednat automobil z nejbližšího města. Už samotný nápis AMBULANCE na pohřebním voze mi přišel zvláštní, navíc je auto vybaveno majákem se sirénou.
Po vstupu do kostela jsem byla překvapena, kolik lidí včetně dětí se aktu přišlo zúčastnit, navíc všichni velmi pěkně oblečeni. Nebylo pochyby o tom, že tento obřad vnímají jako poslední projev úcty zemřelému se vší vážností a poctami.
Po krátkém úvodu jsem zaslechla slabé naříkání téměř ze všech stran, nevěnovala jsem tomu pozornost, patrně byl nebožtík ve velké oblibě. Když však začaly hlasy sílit, překvapeně jsem se rozhlížela kolem, brečeli úplně všichni, i dospělí muži máčeli kapesník proudem slz. Při kropení rakve svěcenou vodou se kostelem rozléhal již vyloženě řev, ryk a zvuky, které nejde ani popsat, či napodobit. Až uši zaléhaly a mráz sjížděl po zádech. Ženy se vrhaly na zem, omdlévaly, propadaly záchvatům šílenství, museli je vynášet v křečích z kostela ven. V tu chvíli už křičeli úplně všichni a já jsem si připadla jako v kotli běsnícího davu, který nebylo možné utišit, lidé byli rozvášnění, z hrdel se jim draly výkřiky zoufalství, nářek nabýval na intenzitě. Chápu, že je dobré když emoce z člověka vycházejí, ale projevy smyslů zbavených lidí mi přišly chvílemi až přehnané a trošku teatrální. Otec Roman se pokoušel řevnící pozůstalé utišit, ovšem zcela marně, nepomohlo ani náležité zesílení mikrofonu. Po obřadu jsem s vytřeštěnýma očima postávala před kostelem, uslzení lidé kteří mě míjeli, mi s dojetím oznamovali: „Ach, to byl nádherný pohřeb, nejkrásnější!“ Záhy jsem pochopila jak jiná mentalita jsou lidé, s kterými bydlím v jedné vesnici, jak odlišná kultura jsme my Evropané. Když kolem mě procházel otec Roman a z mé vystrašené tváře vyčetl zvláštní pocity, jeho uklidňující slova zněla: „ No to ještě bylo dobrý, někdy je musí svazovat provazem!“
Celý průvod se po té odebral na hřbitov, doprovázen zpěvem a pláčem. Místo posledního odpočinku je také odlišné od našich zvyklostí, hroby jsou betonové, často však polorozbořené, bohatší rodiny mají hrobky natřené bílou či modrou barvou, které jsou na můj vkus až příliš obrovské a nevkusné (obvykle pro 6 lidí). Připadne mi, že hrobky mají mnohdy honosnější než vlastní domy. Chybí jména zemřelých, květin je po skromnu a jsou umělé. Klasické osázení zelení s kytičkami tu nenajdeme. Po hřbitově se prohání kozy, některé hroby jsou poškozené (vliv voodoo), lidé na toto místo v podstatě ani nechodí.

Šťastná zvířátka:)

2009-02-11T08:22:00.000-08:00

Na Haiti žijí různá zvířata, obdivuji se zejména kolibříkům..., mnoho z nich však nedovedu ani pojmenovat, ovšem chtěla bych se pozastavit u zvířat domácích. Nejběžnější jsou černé kozy, pěstují se zejména na maso, dále prasata, typická je strakatá či zbarvená do černa, dále oslové, kteří slouží hlavně k přepravě těžkých nákladu či jako dopravní prostředek. Hojná zastoupená je drůbež, psi, méně pak kočky, koně. V oblastech kde se pěstuje rýže jsou pro těžkou práci využíváni volové, v místě kde působím, se však vůbec nechovají.
Pokud budeme chtít porovnat život zdejších němých domácích společníků s těmi našimi, zjistíme, že bychom českým zvířatům rozhodně haitské prostředí mohli doporučit! Takové haitské prase má život rozhodně lepší a příjemnější. Je zcela svobodné, může si volně běhat po vesnici, navštěvovat své přátele, nerušeně si přehrabuje odpadky, vesele se rochní v bahně, občas se ocitne na fotbalovém hřišti uprostřed zápasu, v klidu si odpočívá ve stínu, schrupne si na ulici. Tyto převážně pohybové aktivity pak nejenže zlepšují zdravotní stav i psychiku prasete, ale přispívají k větším hmotnostním ztrátám, takové prase se pak dožívá vysokého věku. Než jej majitel vykrmí, zvíře si může dostatečně vychutnat svůj bezstarostný a pohodový život. Naproti tomu český vepřík trpí v miniaturním chlívku, o proběhnutí nemůže být ani řeč, na váze přibírá závratným tempem, často se ani neživí bio potravinami, díky vydatnému hmotnostnímu nárůstu se dožívá maximálně jednoho roku.
Podobně lze srovnat kozy nebo kterékoli jiné zvíře. Místní koza se živí pouze přírodní stravou, chemicky neupravenou, podniká výlety do okolí, v oblibě má výšlapy do skal za vesnicí, nerušeně se prochází po cizích dvorcích, uprostřed cesty ji nezaskočí ani zběsile troubící auto. Tato psychicky zcela vyrovnaná koza těmto situacím čelí s ledovým klidem.
Pochopitelně zdejší čtyřnozí přátelé jsou oproti našim českým více vyhublí, někdy zjevně trpí hladem, ovšem i tento tvor dobře ví, že ono to jídlo taky není všechno...
Závěrem tedy nezbývá než konstatovat, že co se týče péče o zdravý fyzický i psychický vývoj a růst zvířete, kvalitu života, volnosti pohybu, máme jako vyspělá země v tomto směru určitě co dohánět!!!:))

Výlet do hlavního města

2009-02-11T08:19:00.000-08:00

Dnes ve tři hodiny ráno jsme s otcem Romanem vyjeli na velký nákup do hlavního města. Je potřeba dokoupit školní uniformy, učební pomůcky, nějaké potraviny (máslo, sýr či kakao se u nás nedostane), zajít na internet. Hned jak jsme nasedli ještě celí rozespalí do auta, zjistili jsme, že je vybitá baterka, nešlo startovat. Ranní rozcvička neuškodí- roztlačili jsme auto (v tom mám cvik, několik let praxe se škodovkou 100 mě naučilo trpělivosti a různým „fíglům“) a už se jelo. Víc jak sedmihodinová jízda dala autu pořádně zabrat, haitské silnice, to je něco úplně jiného než naše české. Cesty jsou kamenité, terén náročný, častá stoupání, asfalt nebo beton je až na komunikacích u velkých měst. Víc jak 30/40 km v hodině nebylo možné jet. Píchli jsme kolo, v autě se pokazilo několik věcí, praskli součástky.
Projížděli jsme městem Gonaives, před dvěma měsíci toto místo ničivě postihlo několik cyklonů. Před městem jsou ohromné hromady odpadků, nečistot vyvezených z města, v kterých hledali potravu prasata. Město samotné je zavaleno také nepořádkem, v některých částech pořád stojí voda, dosahující do výšky dvou třetin domu. V blízkosti strhnutých mostů jsou vybudovány nové, přesto dopravní situace je omezená kvůli některým stále zatopeným územím. Domy jsou poničené, rozpadlé. Ve městě operuje několik humanitárních organizací, viděli jsme ozbrojené příslušníky UN, kteří dohlíželi na výdej potravin, fronta čekajících lidí mohla být bezmála kilometrová, dále velké stany humanitární organizace zaměřující se na děti UNICEF atd.
K poledni jsme zdárně dorazili do vytouženého cíle, do největšího města Haiti – Port au Prince.

Většina obyvatel asi dvou milionového města je tvořena černochy, ovšem valnou část prominentních městských podniků ovládá mulatská menšina. Velký počet chudších obyvatel je koncentrován v hustě osídlených chudinských čtvrtích, které trpí kriminalitou a násilnostmi jako je např. Cité Soleil, naproti tomu aristokracie žije v luxusní čtvrti na pahorcích zvané Pétionville, do podvědomí vešla nedávnou tragickou událostí, kdy zde spadla obrovská škola. Co se týče urbanistické zástavby, město trpí jakoukoli uspořádaností. V současné době je však připravováno mnoho infrastrukturních plánů a projektů, které chtějí realizovat modernizaci, přispět k větší přehlednosti ve městě.
V prezidentském paláci sídlí hlava republiky, ve městě narazíme na jednotky OSN (United Nations UN), které operují na Haiti v rámci stabilizační mise.
Kromě lodní dopravy ve městě funguje letecká doprava, zajišťovaná letištěm 10 km od města, zbudovaným v roce 1965. Mezinárodní letiště postrádá odbavovací terminály, chybí jakákoli modernizace, k vašemu nechráněnému zavazadlu má možnost přístupu v podstatě každý.
Nejvyhledávanější dopravou jsou však tzv. tap-taps, jde o nákladní vozidla, která slouží jako taxislužba. Poklepem na karoserii vám řidič v podstatě kdekoli zastaví, jízda obyčejně stojí asi 2–3 gourdy (přibližně jednu korunu), ovšem přepravní podmínky jsou dosti povážlivé a odpovídají ceně, na korbě se mačká 20 až 30 lidí.
Ve městě je zřízeno mnoho vzdělávacích center, lycejí, pochopitelně jsou zastoupeny univerzity, instituty, odborné školy, náboženské akademie pod vedením misionářů.
Co se týče kultury a pamětihodností, určitě za zmínku stojí vyhledávaný,
tzv. Perníkový dům, kdysi soukromá residence dvou haitských prezidentů. V samotném středu města stojí katedrála zasvěcená Panně Marii vybudovaná v neo romantickém slohu. Haitské národní muzeum obsahuje sbírky talentovaných umělců, také však ukrývá vyložené poklady jako je skutečná pistole, kterou se zastřelil král Jindřich Kryštof, či rezavou kotvu lodě Santa Maria, na které se u haitského pobřeží společně s dalšími dvěma plavidly objevil Kryštof Kolumbus.
Můj celkový dojem z města je však velmi rozpačitý. Obrovské dopravní zácpy, pouliční prodej všemožného haraburdí, kopy odpadků, nekonečné fronty na úřadech, korupce, ozbrojení policisté v ulicích i v obchodech, špína, chaos, zároveň však i klimatizované obchody pro lepší klientelu, národní vlajky vyvěšené v ulicích, ochotní lidé, i vybrané lahůdky ve fastfoodech amerického stylu či nepřiměřeně předražené hotely.

Náboženství na Haiti, voodoo

2009-02-11T08:15:00.000-08:00

Víra v Boha se promítá do každodenního života obyvatel, opravdového ateistu popírajícího existenci nadpřirozené bytosti, která nad ním bdí a ochraňuje jej, bychom asi na Haiti těžce hledali. Když projíždím zemí, často si všimnu zajímavého nápisu na obchodě
( U Panny Marie, Bůh žehná tomuto obchodu), anebo se obdivuji velkým nákladním autům, která mají pomalovanou karoserii nejrůznějšími sakrálními motivy.(V této souvislosti nemohu nevzpomenou na Ukrajinu kde řidiči autobusů, maršutek byli vyloženě oblepeni svatými obrázky na přístrojové desce i kolem oken, jízdu započali křížem, tehdy jsem si s úsměvem vybavila výzdobu s „ženskou tematikou“ u českých šoférů).
Zúčastnit se nedělní bohoslužby je zde samozřejmostí. Také mě překvapuje jak místní děti, mladí dovedou bez zábran o víře, Bohu mluvit, nebo při běžné práci s radostí zpívat písně z liturgie.
Na ostrově s 80% má jedinečné zastoupení katolická víra, protestanti tvoří asi 16% obyvatel, baptisté pak 10%, adventisté kolem 1%.
Většina z nás má však Haiti spojeno s kultem voodoo. Myslím, že značnou měrou k tomuto povědomí přispívá televize, zejména pak různé hororové snímky.
Slovo je odvozeno od základu vodun, což znamená skrytý, mystický. Voodoo je původně africké náboženství, které na Haiti přinesli černí otroci ze své domoviny. Stejně jako v africkém voodoo je středobodem haitského kultu bůh-stvořitel (Bondye neboli „dobrý bůh“), jenž je víceméně shodný s bohem křesťanským. Nad naším světem je však natolik povznesen, že jej zde zastupují výkonní duchové (též „svatí“, „andělé“, či „mystéria“), k nimž se vyznavači obracejí s prosbami o pomoc stejně jako ke svým předkům. Duchové se dělí do skupin neboli „rodin“, nalezneme tu tak ochránce vojáků, zemědělců, plodnosti, smrti...
Kněží jsou zodpovědní za zachovávání rituálů a písní a udržování dobrých vztahů mezi duchy a lidskou společností.
Samotná bohoslužba začíná až několikadenní složitou přípravou, kdy se staví oltář, rituálně připravuje a vaří drůbež i jiná jídla. Při zpěvu písní přicházejí jednotliví duchové a navštěvují shromáždění tak, že posednou jednotlivé přítomné a mluví a jednají jejich prostřednictvím. Každý duch vyslechne pozdrav od přítomných zasvěcenců a předává výklady, rady či duchovní útěchu těm, kdo jej požádají o pomoc. Obřad trvá mnoho hodin až do rána dalšího dne.
Obecně rozšířené mylné povědomí o kultu voodoo se opírá především o takzvané „zombie“ a „panenky voodoo“. Zapichování špendlíků do panenek je historicky doloženo v rámci léčitelství jako způsob určování tlakových bodů (akupresura). Jak se z něj stala metoda přivolání kletby na určitou osobu ve voodoo (hoodoo), je záhadou. Je možné, že šlo o jeden ze způsobů sebeobrany otroků, kteří chtěli zastrašit své pány.

Státní smutek 13. 11. 2008

2009-02-11T08:08:00.000-08:00

Jako každý všední den tak i dnes jsem se vydala do školy psát s dětmi dopisy, kreslit obrázky, vyplňovat formuláře s novými žáčky. Hned ráno jsme se však po modlitbách a zpěvu hymny, při níž byla vlajka vyvěšena jen do poloviny, rozešli domů. Dnes bylo totiž státem vyhlášeno volno, protože minulý týden došlo k tragické události. V hlavním městě Haiti, tedy v Port au Prince se zřítila obrovská škola. Budova měla několik poschodí, v přízemí měla prostory mateřská škola, nejvíce obětí je proto mezi nejmenšími...Celkem zemřelo 150 dětí. Příčinou byla špatná statika školy.
Také my v Baie de Henne jsme dnes prožívali smutný den, zemřel mladý chlapec, bratr naší paní kuchařky. Příčinu neznáme. Bohužel kvůli placené a nedostačující lékařské péči jsou úmrtí mladých lidí na Haiti běžným jevem. Za dobu mého působení již ve vesnici zbytečně zemřelo několik mladých dívek, nastávající maminky. Sociálními podmínkami, studem, nátlakem rodiny byly přinuceny k drastickým metodám, které měly nechtěné těhotenství přerušit (například vypít tekutinu obsahující směs piva a Sava). Ženy umírají také často po porodu kvůli silnému krvácení, příčinou je opět naprostá absence poporodní lékařské péče. Mladí lidé umírají také v důsledky AIDS, či jak už jsem výše připomněla, vlivem naprosto zanedbané lékařské péče při banálních nemocech.

Děti, nejezděte na Haiti!!!

2008-11-11T05:02:00.000-08:00

Každý z nás někdy vzpomene, jak byl v dětství bitý, někdo více jiný méně, většinou s odstupem vzpomínáme s úsměvem a kdo má své vlastní děti, mnohdy dá zpětně svým rodičům zapravdu, že občasný pohlavek nezaškodí.

Když jsem ještě působila na základní škole, někdy jsme si s vyučujícími zasteskli, že v dnešní době nemůžeme dítě pokárat stručně a rychle „jednou výchovnou „. Některým žáčkům by taková dobře mířená rána nezaškodila:) a to, že tato metoda bývá účinná vědí i na Haiti.

Ve škole jsou děti bity když nedávají pozor, vyrušují, neumějí látku nebo tropí jiné přestupky (Například opozdilce přivítá u hlavního vchodu rána přes prsty). Prostředkem pak bývá obvykle to co je při ruce, na školním dvorku to může být koště, či rychle ulomená větvička ze stromu, ve třídě pak rákoska, kus dřeva, nebo provaz. Některé děti takové pokárání nesou statečně, jiné křičí na celé kolo.

Tento týden jsem však byla svědkem scény přímo drastické. Asi devítiletí chlapci se prali před kostelem. Kolem nich se vytvořil hlouček pozorovatelů, kteří poukazovali na možnosti bojové techniky, jiní nadšeně fandili svému favoritovi. Přiznám se, že i já jsem zatoužila po troše podívané, a tak jsem se přidala ke skupince. Po chvíli mezi hochy vtrhl otec jednoho z nich a začal jej bít opaskem. Pár ran lze možná tolerovat, ale čeho je moc, toho je příliš. Bylo mi chlapce nevýslovně líto, cítila jsem, že musím rychle zasáhnout, otec jako smyslů zbavený stále bušil do dítěte. V tom jsem postřehla, že z dálky přibíhá paní, křičela a máchala rukama. Značně se mi ulevilo, dítě bude zachráněno a já nemusím zasahovat, přiznám se, že jsem se obávala, abych taky jednu neschytala..... Ovšem následoval šok! Paní se vrhla na otce, kterého úspěšně odrazila a chlapce spráskala provazem. Musela jsem odejít, původně nevinná bitka malých dětí přerostla v otřesnou surovost….

Nechci obecně tvrdit, že jsou zdejší rodiče k dětem tvrdí, vídávám i projevy lásky a citu, ale jsem často svědkem hrubého zacházení, bití a pokřikování i po těch nejmenších.

Křtiny

2008-11-11T05:00:00.000-08:00

26. 10.

Dnes se v Beie de Henne konala velká sláva pro všechny rodiče malých dětí, konaly se totiž křtiny. Otec Roman v odpoledních hodinách pokřtil 8 „mrňátek“, kteří po samotném křtu spustily „velkou muziku“, no alespoň jsme se přesvědčili, že se mají čile k světu. Všechny děti byly velmi pěkně nastrojené- chlapci sako s kalhotami, děvčátka nádherné šatičky nejrůznějších barev. Slavnost tedy proběhla v obdobném duchu, jako jsme zvyklí u nás.

Dětí se na Haiti rodí velmi mnoho, průměrně má jedna rodina 10 až 12 dětí. Horší je to se svatbami, ty nejsou populární, sňatky lidé uzavírají většinou až v pokročilém věku, protože chtějí přijímat svátosti. Je zcela běžné, že sourozenci mají více tatínků. Někteří si mi posteskli, že ani své otce nikdy neviděli.

Návštěva v Mole St. Nicolas

2008-11-11T04:59:00.000-08:00

10. 10.
Společné chvíle s otcem Milanem a Jakubem na Haiti jsme zakončili návštěvou zdravotníků v Mole St. Nicolas. Na místní klinice zdravotní sestra Jana a pan doktor Marada denně ošetří mnoho pacientů, zároveň řeší nejrůznější problémy. Sama jsem byla svědkem toho, jak se obětavě snažili pomoci třem malým sirotkům, které vychovávala jen babička s dědečkem. (Tatínek dětí zahynul při nedávném cyklonu). Podvyživeným dětem dali najíst, babičce poskytli finanční prostředky a nakonec se vydali do obtížného terénu doprovodit rodinku domů, zmapovat jejich životní situaci a možnosti.

V Mole jsem měla také možnost navštívit místní katolickou školu sv. Bonaventury. Na této škole bude do Vánoc vyučovat anglický jazyk, francouzský jazyk a informatiku Eva ze Slovenska. Obě jsme byly překvapené z průběhu vyučování. Škola obvykle začínala s půlhodinovým zpožděním, některé třídy byly bez učitele, proto znudění žáci nakukovaly do jiných tříd, a tak narušovaly průběh vyučování, mnohé děti se „couraly“ po škole, nebo si hlasitě povídaly na chodbě. I samotní vyučující si příliš nelámali hlavu s ukončením hodiny, půlhodinové zkrácení bylo běžné. Na druhou stranu musím říci, že hodiny které jsem shlédla, byly vedeny velmi dobrým profesorem, který prokázal výborné znalosti a zároveň se k dětem choval přátelsky.

Noční trampoty

2008-11-11T04:58:00.000-08:00

Člověk po celodenní námaze přeje sobě i druhým dobrou noc. Nás na Haiti nemohou ze spánku vyrušit ani vrčící auta, nebo opilí mládenci ze sousedství, tady čekají nástrahy jiného charakteru....

Například jsem v noci uslyšela silný mužský hlas, který vykřikoval názory na dnešní svět, morálku, katolickou církev a mládež. Chvilku jsem „nočnímu zpravodaji“ nevěnovala pozornost, ale pak mě vytrubování jeho náhledů na společnost ve čtyři hodiny ráno začalo obtěžovat. Šlo o kazatele místních adventistů sedmého dne, který si stoupl před naši katolickou faru a snažil se oponovat učení katolické víry. Své názory prezentoval vesnici bezmála slabou hodinu, to už se ovšem rozednívalo, zvon u kostela odbíjel čas příprav na mši. Zarazilo mě, že nikdo neprotestoval, žádný rozespalý „oponent v pyžamu“ se neobjevil, jak bych očekávala v naší zemi.

Jiným narušitelem může být zvířátko. Obvykle jsou to rejdící myši po pokoji, krab anebo obrovský brouk, který vám vleze pod peřinu. Mužskou část čtenářů jsem teď asi rozesmála, ale věřte, že pro holky je taková nevítaná návštěva hotové neštěstí k uzoufání!!!

Ale abych jen nekritizovala, musím říci, že se obvykle vyspím v klidu, ráno se budím podle zvonu a kohoutů (hodiny lidé nemají) a když se mi spát nechce, pozoruji nebe. Nikde jsem neviděla tak nádhernou noční oblohu jako zde, nebe je poseto hvězdami. Haiťané věří, že když padá hvězda, umírá v tu chvíli člověk.

VIZITACE V 6. ROČNÍKU

2008-11-11T04:57:00.002-08:00

Dne 10. 10. jsem strávila celý den s dětmi 6. ročníku ze třídy pana učitele Jeana Eliho. Místnost s 20 žáky je rozdělena na část pro chlapce a na část pro děvčata, každý má svůj vlastní pracovní stůl. Třída je poměrně pěkně vybavená, nechybí příruční knihovnička i pracovní pomůcky. Ve třídě je taktéž objemná nádoba s vodou, kterou se děti kdykoli během hodiny mohou osvěžit.

První část vyučování byla zaměřena na procvičování již známého učiva v matematice, v tomto případě převodu délkových jednotek. Učitel velmi přehledně a srozumitelně učivo slabším žákům opětovně vysvětlil, předvedl návrhy tabulek a pomůcek pro lepší upevnění znalostí. Některé žáky pak zkušebně vyvolal k tabuli a musím uznale říci, že takovou radost kantora z výkonu dětí jsem ještě neviděla! Správné vyřešení příkladu pan Jean Eli náležitě slovně ohodnotil a vybízel třídu k potlesku. Po té počítali děti samy a učitel pak správné řešení provedl na tabuli s dostatečným výkladem.

V momentě kdy začaly být děti unavené a přestaly se soustředit, učitel navrhl zpěv písní s tancem, u nichž neustále navyšoval tempo, takže na konci písničky byly děti dostatečně „vyřízené“. Pracovní atmosféra se ve třídě zvýšila a děti pokračovaly hodinou francouzského jazyka. Podobně jako známe z našich hodin češtiny, žáci se prokousávali určováním podnětu a přísudku ve větě, u sloves určovali osobu a čas, obecně rozebírali větu z hlediska syntaktického. Po té se děti rozdělily do skupin, aby mohly mezi sebou soutěžit, kdo dříve zvládne z jazykového slovníku vyhledat určené slovo. Jak už to tak bývá, skupinová práce děti velmi nadchla, ovšem křiku a nejrůznějších šarvátek byla plná třída, až uši zaléhaly!

Přestávku děti využily po svém, chlapci hráli fotbal s plastovou lahví, děvčata skákala panáka, jiná vymetala podlahy, menší děti si hrály s kamínky, nechyběly ani drobné rvačky a strkanice:) Klasické pojídání svačinky od maminky, nebo předvádění nejnovějších typů nejrůznější elektroniky tu nezahlédneme. Zvonění ohlásilo další hodinu, něco na způsob naší občanské výchovy. Děti probíraly možnosti dopravy na Haiti a komunikaci. V této zemi není jediná továrna na výrobu automobilů či kol, většina lidí chodí pěšky, nebo cestují na oslu. Děti proto se zatajeným dechem poslouchaly výklad o nejrůznějších dopravních prostředcích. Při povídání o současném světě komunikace a médií měly otevřenou pusu úplně všichni, ve třídě se rozhostilo naprostý klid, děti byly uchvácené možnostmi mobilu, televize, rádia či internetu. Pan učitel vyprávěl velmi poutavě, avšak ne zcela přesně, však také sám jistě nikdy nepracoval s internetem, televizi doma pochopitelně také nemá, přesto se mi tato hodina velmi líbila.

Také oceňuji způsob jaký zvolil vyučující, aby odnaučil děti mluvit při vyučování kreolsky. Nezdržuje se nějakým domlouváním, tomu komu „ulítné“ kreolské slovíčko položí na lavici dětskou kostku. Děti si chybu hned uvědomí a opravdu velmi nerady vidí kostku u sebe na stolku. Už aby kreolsky promluvil někdo jiný a kostka odputovala k jinému spolužákovi!

Co se týče osoby učitele, jak jsem ho mohla poznat při vyučování i mimo školu je to člověk velmi lidský, přátelský, umí udělat legraci, zároveň však vyžaduje ve třídě klid a pracovní pořádek. Děti umí zaujmout, ochotně poradí, neučí stereotypně, snaží se střídat aktivity. Pan Jean Eli bydlí v Baie de Henne, má šest dětí a protože má velmi malý domek (pouze jednu místnost), staví si asi 20 minut svižné chůze od školy větší domek, jak si ale sám postěžoval, ekonomická situace a možnosti na Haiti mu dostavbu značně znemožňují.... Byla jsem jej navštívit a musím říci, že bydlení je v takových podmínkách skutečně bojové. S upřímným dojetím jsem sledovala, jak se mi pan učitel omlouval, že mi nemůže nabídnout židli, žádnou totiž neměl....

Státní svátek

2008-11-11T04:57:00.001-08:00

17. 10.

Dnes jako obvykle jsem se ráno chystala do školy, otec Roman odjel do města na setkání s biskupem, nebyla tedy ráno mše, a tak jsem se v klidu vypravovala. Už na cestě mi bylo divné, že nepotkávám houfy žáčků či spěchající učitele. K mému překvapení jsem se

od jednoho kolemjdoucího dozvěděla, že je dnes významný den, výročí úmrtí Jeana Jacquese Dessalinese.

Tento muž jako někdejší otrok a vůdce povstalců se v květnu 1803 postavil proti Francouzům, kteří v té době drželi západní část ostrova pod svou správou. Svůj odpor k utlačovatelům černých otroků vyjádřil odtržením bílého pruhu z tříbarevné francouzské vlajky. Toto gesto mělo symbolicky zobrazit a zároveň vyzvat k vypuzení bílých pánů z ostrova. Iniciály RF (République Francaise) nahradil nápis Liberté ou la Mort, tedy Svobodu nebo smrt, toto heslo je na haitské vlajce vepsáno dodnes.

Díky státnímu svátku jsem tak místo školních povinností, prožila pěkný den s dětmi příjemným výletem za vesnici.

Pouť v Baie de Henne

2008-11-11T04:54:00.000-08:00

29.9.

Na dnešní den připadá svátek sv. archandělů, a právě jednomu z nich – Michaelovi- vítězi nad démonem,přímluvci u Božího soudu, je zasvěcen kostel v Baie de Henne. Tento kostelík byl dostavěn roku 1921, základní kámen byl položen patrně německými osadníky již 10. 12. 1910. V naší zemi jsme zvyklí vídat v kostelích krásné malby, sochy či fresky. Místní kostel je zcela prostý, se střechou z vlněného plechu, bez věže. Dominuje mu socha sv. Michaela, obrazy ani živé květiny zde nenajdeme, přesto má svou nezaměnitelnou atmosféru a já osobně jej právě pro svoji skromnost a téměř žádnou výzdobu či okázalost, vnímám jako jeden z nejhezčích.

Dnes jsme tedy mohli prožít krásnou pouť a následné posezení s přáteli. Už několik dní před dnešním patrociniem se věřící činili, aby se jejich kostelík místním, ale i vzdáleným poutníkům ukázal v tom nejlepším světle, a proto se natíraly schody, malovaly stěny, připravovala výzdoba, sbor i bubeníci trénovali nové písně, kuchařky vařily, zkrátka všude samý ruch a shon a možná i trocha nervozity, aby vše klaplo. Už přede mší jsme se setkali se zdravotní sestrou Janou, panem doktorem Maradou a sociální pracovnicí Evou ze Slovenska. Přijelo i mnoho jiných vzácných hostů, se kterými jsme měli možnost vyměnit si zkušenosti z nelehkého života misijních pracovníků na Haiti u společného oběda.

Příjemné odpoledne jsme zakončili podívanou ve venkovním ochotnickém divadle. Za dva gourdy bylo možné shlédnout komickou hru plnou pěstních zápasů, kopanců a podivného křiku.

Zahájení školního roku

2008-11-11T04:53:00.000-08:00

S měsíčním zpožděním dnes 6. 10. 2008 v Baie de Henne začal nový školní rok. Tradiční zářijový termín byl letos narušen nepříznivým počasím. Neznám jediného žáčka, který by se do školy netěšil. Děti na Haiti školu milují, rády se učí novým věcem a jsou velmi zvídavé. Mohu zodpovědně říci, že si uvědomují nutnost vzdělávání a jsou velmi vděčné svým adoptivním rodičům, díky kterým mají možnost navštěvovat školu a zároveň se mnohdy alespoň jednou denně najíst. Mnozí mi hrdě ukazovali papírky se jmény svých adoptivních kmotrů, takže děti skutečně na své dárce z České republiky vzpomínají.

Už časně ráno bylo možné před kostelem pozorovat skupinky veselých dětí, které se nemohly dočkat slavnostní mše, která zahajuje školní rok. V 8 hodin už místní kostel

sv. Michala zářil růžovou a modrou barvou, pestrými barvami školní uniformy. Mše se účastnili také učitelé a někteří rodiče, zejména ti, kteří své děti vedli poprvé do školy anebo do přípravného ročníku. Po bohoslužbě se školní průvod přesunul ke škole, kde za zpěvu národní haitské hymny byla vztyčena vlajka. Po té se děti přesunuly do svých tříd a myslím, že každý žáček s radostí a nadšením začal naslouchat slovům svého učitele.

Kokobe

2008-07-18T01:04:00.000-07:00

Tímto slovem je označován člověk, který nemůže chodit. V Baie de Henne je hned několik hendikepovaných, z toho dvě sestry. Tyto sestry žijí s maminkou. Mají kolem sebe okruh lidí, kteří se snaží jim pomáhat, ale i tak je jejich situace velmi mizerná. Uvědomíme-li si, že z toho všeho, co mohou mít k dispozici a k pomoci hendikepovaní u nás, mají jen kolečkové křeslo.. a to pro ně není až takový luxus, vzhledem k tomu, že jezdit s ním po BdH je velmi komplikované.

Maminka s nimi má samozřejmě spoustu práce... Jedna dcerka je ještě docela schopná. Je drobná a velmi dobře spolupracuje. Když spotřebuje na toaletu zvládne to tak, aby vykonala potřebu před vozík a ne na vozík... S druhou dcerkou je to složitější. Velmi těžce se nadzvedne na židli. S nohami neudělá mimo moře ani nejmenší pohyb. Ta se proto neustále počůrává, což přináší další zdravotní problémy. Už na počátku svého pobytu jsem se rozhodla, že bychom s nimi měli podniknout koupání v moři. Otec roman už to s nimi kdysi zkoušel...

V druhé půlce května se mi podařilo udělat největší krok. Sehnala jsem mladíky, co nám mohli pomoci, přesvědčila jsem Romana a jednou v sobotu ráno jsme vyrazili. Jezula, ta mladší, co se lépe pohybuje, zvládla první koupání bez větších problémů. Za to Doudoun byla k smrti vyděšená. Vody se bála. Byla téměř hysterická. Každý můj krok s ní dál do moře znamenal příliv obav a křiku... Nicméně společně se sestřičkou Roselaine jsme ji trochu uklidnily. Obě děvčata mají velké kožní problémy. Slaná voda jim na to ale dělá dobře. Byla jsem moc ráda, že s námi na první koupání jela sestřička, aby mi ukázala jak jim to umýt.

Jak už jsem se zmínila tohle bylo první koupání. Podařilo se mi tento výlet zopakovat ještě dvakrát. Sestry byly nadšené. Věděla jsem, že to nemůže zůstat jen u koupání, že konečně začali cítit, že mohou něco zažít. Poslední týden svého pobytu jsem tedy udělala rozhodnutí. poprosila jsem sestřičku o látku, zašla ke krejčímu a nechala pro Jezula ušít oblečení do kostela. Doudou jsem věnovala oblečení svoje. Psychicky jsem je na to připravila. V neděli ráno jsme vyrazily. těšily se a zárověň se děsně bály. Nevěděly, co je čeká. Na křeslech jsme je vzali na faru. Tam jsem do zahradní sprchy postavila plastovou židli a zahájili jsme koupání – pěkně jednu a pak druhou. Bylo to úžasné. Jezula má krásné dlouhé vlasy. (černochům většinou vlasy nevyrostou víc než 10 – 15cm) Jenomže protože nemají možnost se o ně dobře starat. Má neustále jeden účes a téměř je nemyje... Když jsme ji vynesli ze sprchy v těch nových šatech, s lesklými vlasy všichni její kamarádi málem padli na pusu.

V kostele se jim moc líbilo. Byla to velká sláva, krásná neděle. Holky měly tu neděli v kostele uvítání a já rozloučení. Zase jeden důkaz o tom, že vždycky když něco končí, jiné hezké začíná... Já tedy aspoň doufám, že pro ně to opravdu začíná. Protože otec dal všem v kostele najevo, že já jsem jim dnes ukázala, jak je jednoduché holky vzít do kostela, a že doufá, že v tom jejich rodina a kamarádi budou pokračovat...

Po mši projevila Doudou přání strávit se mnou den. A tak jsme je obě vzali do školy na předávání vysvědčení. Potom jsme jim dali oběd a povídali si s nimi na faře. Byl t hezký den. Když jsem je odpoledne vezla domů... Byl to jeden z nejtěžších okamžiků celého mého pobytu. Doudou plakala – pro ni jsem byla symbolem naděje. Snad se lidé v BdH dají trochu dohromady a tu naději, kterou jsem zapálila nenechají uhasnout.

Poslední týden

2008-07-18T01:03:00.000-07:00

Celý můj téměř čtyř měsíční pobyt na Haiti proběhl bez větších problémů. Sama jsem z toho byla překvapená. Nicméně nikdo to nemůže být úplně hladké a tak jsem si většinu trablí vybrala v posledním týdnu.Začalo to nemocí. V pátek mě začalo bolet v krku, v sobotu už jsem skoro nemohla večeřet a tak jsem nasadila antibiotika... Vcelku jsem se z toho vyhrabala, ale práce mi stála a tak se mi to trošku nakupilo.. Dva týdny jsem neprala, takže jsem celý poslední týden chodila každý den něco málo vyprat, abych to mohla někomu věnovat. Když byla nemoc vcelku zažehnána. Ve středu ráno jsem se připravila na koupání s holkami vozíčkářkami a jak jsem vycházela z domu, chytla jsem za dveře a něco mě strašně štíplo do prstu. Všichni se ke mě seběhli a začali jsme to hledat. Nikde jsme nic neviděli a tak v domnění, že to uteklo, jsem chtěla dojít pro fenistil. V okamžiku, kdy jsem se k ostatním otočila zády, začali vřískat. Hrozně jsem se lekla – řekli mi, že mám zezadu na šatech škorpióna. Když ho ze mě naše kuchařka shodila, málem jsem omdlela. Když mě poprvé štípl škorpión, měl asi dva centimetry. ten co ze mě teď sundali měl víc než osm. Ještěže jsem po minulé zkušenosti věděla, že kromě celodenní bolesti a trnutí mi nemůže nic udělat...

V pátek jsme měli ve škole rozlučku – sestřičky nechaly udělat obrovský oběd pro všechny učitele a jiné lidičky, co jsou ve škole nějak aktivní. Bylo to báječné. Dostala jsem hezké dárečky. Spoustu díků a dokonce jednu písničku... Hrálo se na kytaru, na buben a potom i tancovalo. Na ten den nikdy nezapomenu.

Práce jsem měla v tomto týdnu víc než dost. Od počítače jsem se zvedala v deset hodin večer a nikdy jsem neměla vše co bych chtěla... Nicméně i tak jsem si poslední sobotu udělala odpoledne čas a vyjela se sestřičkami k moři. To byla krásná tečka za naší spoluprácí. Byly obrovské vlny, takže jsme si vůbec nezaplavaly, ale o to větší to byla sranda... V sobotu večer jsem si dala práci a sbalila jsem kufry... nechtělo se to tam vejít, ale nakonec to dobře dopadlo. Neděle už byla ve znamení loučení a začátků, jak píšu v dalším článku. Večer jsem vyklidila a vytřela pokoj, aby byl nachystán pro návštěvu co v týdnu čekají. Když už jsem si myslela, že je definitivní konec přišlo poslední překvapení. Jeden žáček školy, ač za mnou narozdíl od jiných dětí nikdy nepřišel na faru si hrát, si mé práce evidentně vážil a poslal mi po sestře tašku vyrobenou jen a jen pro mě z nápisem Hajti a jeho jménem. Myslela jsem že se mi do toho kufru už nevleze, ale je tak úžasná, že mi i naše kuchařka pomáhala kufr přeskládat, aby se vešla...

Z BdH jsme odjížděli ve tři hodiny v noci. Bylo to pro mě jednodušší, rozloučila jsem se večer a nemusela vidět ty mávající děti... To bych ustála jen horko těžko..

Cesta šla rychle i přesto, že jsme měli problémy s kolem. Po desáté jsme byli v hlavním městě. No a to je definitivní konec mého pobytu., jedna noc v hotelu, se sprchou a splachovacím záchodem a teď už jen ty letiště... Odjíždí se těžko, loučení je smutné. Snad shledání na letišti bude šťastné a veselé. Těším se domů, protože mi všichni moc chyběli a snad i trochu já jim.

Výlet do Port de Paix.

2008-06-07T18:19:00.001-07:00

Port de Paix není zrovna obrovské město, ale už je to město, kde se dá pořídit spousta věcí. Je úplně ne severním pobřeží Haiti, takže jsme museli zdolat pohoří, což je samo o sobě docela dobrodružství.

Jízda trvala něco přes 4 hodiny. Po těch šílených kopcích, kde je ale narozdíl od Baie de Henne docela hezká příroda, jsme těsně před PdP přebrodily velkou řeku –Voda až po dveře a koryto dost široké. Vytvářeli jsme obrovské vlny, málem jsme převrhli jednu loďku... Městečko je svým charakterem takové hodně moooooc zmenšené Port au Prince.. Akorát tam nejezdí ani autobusy ani šílené taxíky pro 15 lidí, ale mototaxi. A taky je o dost čistší. Ale rozložené po kopečkách je stejně. A má malé letišťátko.

Spala jsem u sestřičky Roselin doma - má tam maminku. Strávila jsem s ní celý den. Sestřička mě trochu povodila po městě a taky mě vzala na to mototaxi – protože jsme byly dost vyčerpané. Navštívila jsem samozřejmě i trh - opětovný zážitek. Obdobné jako v Gonnaive, ale také čistší, ale viděla jsem jak se prodává maso a můžu ti říct, že kdybych tam měla bydlet, je ze mě vegetarián na to tata - už tady v BdH jím maso minimálně, tam bych ho do pusy nestrčila, jak se mi to na tom trhu hnusilo...

Poprvé

2008-06-06T11:04:00.000-07:00

napsáno 23.5.2008 - Dnešní den bych nazvala poprvé. Ráno jsem potřebovala do školy autem, protože jsem pro dnešní práci potřebovala hodně věcí... Poprvé za tu dobu co jsem opustila republiku jsem řídila...

Práce se sice nekonala – škola končila už v deset hodin, ale těsně před odjezdem dorazila naše kuchařka a vedla s sebou holčičku s odřenou bradou. Sestra Darlin v domnění, že to nic není ji v poklidu posadila a začala hledat klíče od lékárničky a tak. Vím, že mám lékárničku lépe vybavenou a tak jsme se domluvili, já vzala holku do auta a jeli jsem na faru. Jenže, když jsem jí ránu vyčistila, bylo mi divné, že to na odřeninu nějak moc krvácí. Tak jsme hlavu pořádně zaklonili a v tu ránu jsme se s Romanem shodli, že je to na šití...

Poprvé jsem jela k Haitským doktorům a jela jsem s ní sama. Holčina byla hrozně statečná, pořád mě přesvědčovala, že to moc nebolí. To ji ale přešlo v okamžiku, kdy ji jeden doktor tu ránu čistil – jeho práci bych určitě nenazvala jemnou.. Vůbec se s ní nemazlil. Zajížděl jí tím tampónem do rány tak hluboko, že to bolelo i mě. Pak jsme se rozhodli, že ji položíme – v tom okamžiku se udělalo zle i mě. Rána se po očištění tak otevřela, že jsem se úplně lekla, poprvé v životě jsem viděla něco tak ošklivého – nemyslím teď jako škaredé pro oko, ale ošklivé zranění. Z rány jí vylízal podkožní tuk a pořád tekla krev. Dlouho hledali anestetikum, když ho našli, doktor se na ni s tou jehlou vrhnul tak, že se na lehátku napřímila. Se vším úsilím jsem ji zase uložila. Ten doktor si ani nezavolal asistentku, takže kdybych nezasáhla a hlavu jí rychle nechytla, myslím že by měla tu jehlu až v krku, jak sebou škubla... Pak následovalo šití a opět moje poprvé... Poprvé jsem se dívala a asistovala při chirurgickém zákroku.

Doktor jí tam udělal pečlivě čtyři stehy, za což jsem byla ráda, protože to mohl odbýt dvěma, ale holčině by na bradě určitě zůstala obrovská jizva.

Poslední poprvé – poprvé jsem použila svou lékárničku na ošetření dítěte ( což je velmi pozitivní, vzhledem k tomu, že jsem tu už 11 týdnů) Když jsem ji dovezla domů a jí ještě po cestě autem spadla náplast, co jí tam dali. Takže jsem jí bradu pořádně zalepila, aby se jí tam nic nedostalo. Ať žije textilní cosmopor:).

Chudák děvčátko má v neděli první svaté příjímání a na bradě čtyři stehy...

co je to žízeň?

2008-05-17T18:18:00.000-07:00

Dneska jsme šli s Romanem na mši do Via. Roman půjčil na dnešek auto učitelům, kteří jeli na nějaké setkání. My jsme tedy zůstali bez auta, ale původní plán byl, že přijedou lékaři s Molu a pojedeme s nimi. Via je vesnička v kopcích, která není přístupná autem, lze se k ní ale asi na půl cesty přiblížit... Jenže doktoři nepřijeli a my jsme byli nuceni zvládnou celou cestu po svých.

Vyrazili jsme v 8 ráno. Já v ruce půl litr vody a na rameni foťák, Roman batoh s litrem a půl vody. První část je relativně po rovince, ale protože jsme měli skluz, šli jsme dost rychle a v tom vedru jsme teda byli dostatečně zapocení už na půlce cesty. Já jsem ze své flašky měla tak ve třičtvrtě cesty poslední deci vody. Roman na tom nebyl o moc líp. Pořád mi běhalo hlavou, jak to uděláme. Věděla jsem že tu trochu musím nechat jak vylezeme na kopec. Ale co potom? Ve Via alespoň hodinu až dvě a ještě cesta zpět.... Na to už voda nebyla a já to dobře věděla. Měla jsem strach. Přesně jak jsem počítala poslední kapka do mě padla po dosažení cíle, ale pořád hrozná žízeň. Poprvé se ale Haiťani ukázali jako pohostinní a ze svých skromných zahrad nám poskytli každému jeden kokos. Nevím kolik takový kokos obsahuje, ale byl úplně plný a moc dobrý. Žízeň byla zahnána... Už jen ta cesta zpět. Roman odsloužil velmi neobvyklou mši pod dřevěnou konstrukcí zakrytou listy palem a chystali jsme se k odchodu. Vzhledem k tomu, že jsem v noci moc nespala padala mi víčka a já si neuměla představit, že bez pití a s padajícími víčky mám jít víc než dvě hodiny v tom vedru zpět...

Opět se ale potvrdilo, že lidé z hor jsou sice nejchudší, nicméně nejvděčnější. Před odchodem nám osekali každému ještě dva kokosy, což nám dodalo dost tekutin na cestu. A tak jsme sešli dolů do údolí... První část byla docela v pohodě. Sluníčko se schovalo a my sestupovali z kopce. Když jsme procházeli údolím, bylo už zase hrozné vedro, šli jsme celou dobu podél zbudovaného kanálu se sladkou vodou. Žízeň se opět vracela. Bylo hrozné vědět, co nás ještě čeká, mít žízeň k zalknutí a zároveň se dívat na proud sladké vody a nemoci se napít... Poslední půl hodinu jsme pomalu ale jistě zrychlovali, nohy už nemohly, ale představa toho, že se napijeme nás hnala dál. Na začátku BdH už jsem myslela, že nedojdu, ale došla jsem... Vylila jsem do sebe litr vody... Byla jsem šťastná, že jsem zpět. Bylo to hezké, ale bylo toho dost.

Každopádně zase jeden z těch výraznějších zážitků. Na závěr bych jen zodpověděla otázku z nadpisu. Žízeň byla strašná, ale myslím, že jsme to zvládli ještě dobrě. Myslím, že kdyby přišla opravdu nouze, zapomněla bych na všechny pravidla hygieny a napila se z toho potoka. Ale zase tak špatně jsme na tom nebyli, takže se potvrdilo heslo: "nikdy není tak hrozně, aby nemohlo být hůř.."

Anička

2008-05-17T18:15:00.000-07:00

Dnes poprvé sem napíšu něco čistě osobního, co nemá z Haiťanama ani jejich kulturou nic společného.

Včera 22:50 se mi narodila neteř. Jsem strašně ráda, že je zdravá a v pořádku a je mi líto, že ji nemůžu vidět. Chtěla jsem se s vámi se všemi o to podělit. Píšu sem co zažívám, a tahle zpráva je teď pro mě nejdůležitější...a nejradostnější!!!

Pro ty kdo se orientují v mojí rodině. Anička se narodila Evce, Kubíkové sestře. A pevně věřím, že i když nejsem ještě vdaná, bude mi říkat teto, stejně jako ostatní její děti, které tímto moc zdravím:).

Haitský dollar...

2008-05-12T19:06:00.000-07:00

Co to vlastně je jeden Haitský dolar. Člověk by řekl, že je to haitská měna ... omyl!!! Haitský dolar je měna, která vznikla v hlavách haiťanů po americké okupaci v 70. letech. Tehdy se tady zcela běžně užívali americké dolary a jeden US dolar byl 5 gourdů, na tento fakt si ostrované zvykli a po odchodu američanů se odmítali dolaru vzdát a tak vznikl imaginární haitský dolar, jemuž zůstala hodnota 5 gourdů. Zatímco americký dolar stoupal a klesal, podle světového trhu, Haiťané si zachovali ten svůj pětigourdový, jehož značku můžete v mnoha obchodech mnoha měst stále vidět uvedenou na štítku daného zboží. No a pak začíná ta sranda..

V hlavním městě jsou ceny uváděny několika způsoby:

a) drobní obchodníci a pouliční prodavači a určitě i nějaké obchody mají ceny uvedeny v gourdech – to je potom zcela běžný způsob placení – jedna země – jedna měna.

b) supermarkety provozované americkými společnostmi potom uvádějí ceny v US dolarech, což není tak nepochopitelné, vzhledem k tomu, že turisté přijíždějí často z dolary a určitě i někteří lidé vydělávají v dolarech. To pak záleží na obchodníkovi zda gourdy příjme a nebo ne a v jakém kurzu. Obyčejně je 1 US$ cca 35 – 37 HTG.

c) a blížíme se k tomu nejlepšímu. V řadě obchodů totiž narazíte na štítek udávající cenu v $ - tím, ale obchodník zpravidla myslí haitský dolar. Ten neexistuje, tudíž vám to potom u pokladny přepočítávají na gourdy. 1 HT$ = 5 HTG. Tady se potom objevuje ten správný chyták, že když přijde člověk místních poměrů neznalý, je možné, že udanou sumu zaplatí bez přepočtu v amerických dolarech – a obchodník se jistě bránit nebude:)

Půjdeme dnes do školy?

2008-05-05T18:30:00.000-07:00

Jak už jsem psala, minulý čtvrtek byl tady na Haiti st. svátek. Je ale pravda, že děti nebyly ve škole už od středy. Ne, že by byly prázdniny, ono se to tady někdy tak přihodí. Ve středu kolem třetí hodiny ranní se spustil strašný slejvák, který trval nezvykle až do šesti ( normálně je déšť tak max. hodinku). Tento déšť zabránil dětem, které do školy chodí z kopců, přijít a tak škola nebyla. Přece se nebude učit jen část dětí, že?

Ve čtvrtek státem určené volno pro všechny. Ale to jsme ještě nevěděli, že ani v pátek se práce netkneme. Škola se měl konat beze změny. Jenže to haitské děti jaksi nepochopily – přece nepůjdou do školy hned den po oslavách... A tak ač učitelé s ředitelkou v čele a se mnou v zádech byli nastoupení, děti nedorazily. Jenže to ještě není všem volným dnům konec. Přišel víkend a nedělní mše, ta je pro děti jasným znamením – zítra zase do školy!!! Zpravidla se do školy těší a tak i přestože dnes nezvonil zvon, který je běžně svolává, děti šly do školy. Tam je sice čekal celý učitelský sbor, ale jen proto, aby jim paní ředitelka po půl hodinové přednášce řekla, že když se nechtěly učit v pátek, tak učitelé nechtějí dnes. Takže jsme vyslechly mnohé o disciplíně a kázni, o tom, že tato škola je pro ně dobrodiní jiných a že není jednoduché ji zachovávat. Poté dostaly děti za úkol jít domů a přemýšlet o tom, jestli chtějí do školy chodit a co to pro ně znamená. U nás by byly děti samozřejmě nadšené, jenže haitské děti se do školy těší, je to jediné vytržení z jejich nudného a jinak bezcílného života, proto pro ně bylo toto rozhodnutí rána a šok.

A tak jsem se už potřetí vydala nečekaně na zpáteční cestu, aniž bych ve škole mohla udělat jakoukoli práci. Tato země mě nepřestane překvapovat...

Líbání pod třešní anebo bitka na náměstí...

2008-05-03T13:07:00.000-07:00

Už jsem popsala jak vypadala oficiální oslava prvního máje. Jenže zatímco u nás je to den symbolizující lásku a rozkvět, tady se to u některých naprosto zvrhlo. Takže zatímco někteří si užívali moře, pláž a muziku, jiní se hádali celý den. Začněme od začátku, stojí to za to...

Dopoledne jedna slečna s BdH seděla s otcem Romanem na pláži a řešili, jestli bude dostatek jídla. Shodou okolností šel kolem bývalý přítel této slečny a otec se na něj podíval. Nevím co to bylo za pohled, ale v tomto mladíkovi to vyvolalo dojem, že ho pomlouvají a řekl to své současné přítelkyni. No a pak to začalo být zajímavé. Současná slečna Menelika začala tropit neskutečné scény. Rozkřikovala se, že jeho bývalá je pomlouvá. Hádali se kvůli takové hlouposti. Začaly dopoledne na pláži a pokračovaly ještě večer, když jsem šla spát. Každý na pláži si musel těchto dvou osůbek donekonečna na sebe křičících všimnout. Když jsme se vrátili do BdH myslela jsem, že je po všem. Omyl. Před kostelem se najednou ozval hrozný řev, vyběhla jsem ven a uviděla, jak dav lidí povzbuzuje tyto dvě dívky zatímco ony se hádají. Ve výsledku se do sebe ty dvě pustily fyzicky. Za smíchu okolí se mlátily hlava nehlava. A to musím ještě dodat, že to není ani rok, co byly tyto dvě slečny nerozlučné kamarádky.

Takže zatímco já jsem přemýšlela jestli neuschnu, protože jsem letos zmeškala každoroční romantický výlet pod třešeň, tady se láska řešila trochu jinak. Byla jsem z toho trochu překvapená, ale potěšilo mě, že nejsem sama. Naše kuchařka, která je v BdH sotva měsíc z toho byla vykulená víc než já a to se na Haiti narodila... Divadelní hádky a šarvátky před celým městem jsou asi denním chlebem opravdu jen tady. Moje předchůdkyně Renča to pojmenovala CINEMA GRATIS a já nemůžu než to potvrdit: To sedí. Jinak se to snad ani říct nedá.

1.máj

2008-05-03T13:05:00.000-07:00

Stejně jako u nás, je i na Haiti první květen státní svátek. Svátek práce sem byl podle mého názoru přivezen Francouzi v době kolonizace. Tady v severozápadní diecézi je tento den tradičně dnem setkání Mládeže z několika farností. Farnosti se v pořádání tohoto setkání střídají, ale vzhledem k tomu, že jde o párty u moře, možnosti jsou jen dvě Baie de Henne (BdH) a Mole Saint Nicolas, protože ostatní farnosti jsou vnitrozemské. Poslední roky bylo setkání v Mole St. N., ale letos jsem měla to štěstí, že se konalo tady.
Mládež se začala sjíždět brzy ráno. První kamion s dětmi přijel kolem sedmé. V 8 hodin začala mše a během ní dorazili i zbývající účastníci. Po mši se všichni přesunuli na pláž do Petit-anse. Pořadatelé naznali, že v BdH není pláž dostatečně pěkná a tak to připravili v nedaleké vesničce spadající do naší farnosti.
Na pláži se hned po příjezdu rozezněla hudba s několika reprobeden a neustala dřív, než se všichni rozjeli do svých domovů. Pod několika málo stromy se usídlily ženy prodávající drobné pochutiny či pití. Na pláži a v moři se to jen hemžilo mladými lidmi. Musím říct, že jsem se obávala nudy, ale nestalo se tak. Celý den měl někdo potřebu se mi věnovat. Takže jsem si mohla popovídat a kupodivu i v angličtině – bylo milé zase se normálně vyjadřovat. V kreolštině dokážu říct jen to nejnutnější a svoje pocity a názory musím omezit na to co dokážu říct. V angličtině jsem mohla několik hodin s mladíkem rozebírat haitskou kulturu a spoustu dalších zajímavých věcí...
Místní mě taky nenechali zahálet, vzali mě na loďku, skákali jsme do vody – asi poprvé jsem si připadala, že mezi ně patřím. Bylo to moc fajn. Vlastně celý den byl nakonec moc fajn. Až na tu vínovou barvu, kterou jsem získala po šesti hodinách v tropickém slunci. Trošku jsem pozapomněla, že narozdíl od černochů bych se měla asi chránit... ale co, ono se to zase spraví..Pár nocí si trošku potrpím a bude to O.K.
Mládež se koupala, tančila, bavila. Během dne dostali dvakrát najíst. První chod po poledni byly špagety a před odjezdem do sebe ještě každý nasoukal talířek rýže, kterou tam ženy připravovaly v kotlích na ohni.
Musím uznat, že to byl jeden z nejhezčích dnů na Haiti. Možná i proto, že jsem byla celý den samostatná. Pohybovala jsem se mezi Haiťany a bavila se s nimi naprosto bez pomoci Romana nebo kohokoli jiného a to bylo asi to, co mě potěšilo nejvíc.

Jak to chodí na obědech...

2008-04-21T18:01:00.000-07:00

Jak většina z vás ví, jsem tu jako koordinátorka ACHO mimo jiné v projektu Adopce na dálku. Z peněz, které jsou dětem z Čech posílány je placeno školné a v rámci toho taky oběd ve škole, který bývá často jediným jídlem jejich dne...

Jídelna je jedna velká místnost mimo budovu školy, ale v jejím oploceném areálu. Nejsou tu stoly ani židle, jak by se dalo čekat. Po obvodu jsou naskládány betonové bloky, na kterých děti u jídla sedí.

Třídy chodí na oběd postupně, ne však podle rozvrhu a zvonění jako u nás. Tady se v jedenáct vydají na oběd ti nejmenší a potom postupně chodí ostatní třídy až po ty nejstarší. Třídy si pořadí hlídají sami. Je-li na určité třídě řada, vyučování se jednoduše přeruší a jde se na oběd. V některých očích je vidět ten hrozný hlad jaký děti mají. Sama jsem dnes byla svědkem toho, jak se malí kluci málem pobili o zbytek, který jejich spolužačka nedojedla.

Je pravda, že tady jsou opravdu všichni beze zbytku vedeni k víře, a ve škole tomu není jinak. Každá třída při vstupu do jídelny jednohlasně pozdraví. Potom, co všichni dostanou talíř rýže, se společně před jídlem pomodlí. Před odchodem nahlas poděkují. Vypadá to velmi idylicky. Leč děti jsou všude svým způsobem stejné, takže způsob, jakým všechny tyto pravidla provádějí se liší podle věku či dohledu kantora stejně jako u nás. V okamžicích, kdy není po ruce zrovna dozor, nebo nemá děti nikdo přímo na zřeteli, umí v jídelně vyvádět stejně jako české děti.

Ve všem tom je kromě stolů a židlí jediný, zato však zásadní rozdíl: Nikdy nikdo jídlo nevrátí. Když to náhodou nesní sám, s chutí to dojedí spolužáci. Neviděla jsem ani zrnko, které by zbylo na talířích, které děti vracely. Nemusí tu stát žádná paní, která by shrnovala zbytky do kýblu. Všechny talíře mohou jít zrovna na umytí...

Pád vlády

2008-04-14T18:36:00.000-07:00

Takže, předem chci všechny upozornit, že ač politická situace na Haiti je velice divoká a s ní i život ve městech, my tady v Baie de henne jsme naprosto v pořádku a hlavně v klidu. Nebýt něco málo zpráv z čech, ani bychom se o to nezačali zajímat. Teď k tomu co jsme zjistili. Po týdnu nepokojů proti vysokým cenám jídla byla haitská vláda donucena k rezignaci. Byla taky přinucena snížit ceny rýže a jiných potravin a to mimo jině i jinými vládami, které zaslaly humanitární pomoc. Francouzská a kanadská vláda potom vyzvaly své občany k opuštění Haiti. To včechách neudělají, vzhledem k tomu, že o působení svých občanu tady nemají asi ani potuchy, že:))
Z těchto zpráv se tedy domníváme, žebezpečnostní situace není nijak optimistická, ale nás by se neměla nijak dotknout. Město a venkov - ještě k tomu na severu země, o který se nikdo nezajímá- je obrovský rozdíl. A do konce června, kdy bych ráda opustila tuto zemi a to jinak než přes hlavní město nejde, se to snad uklidní. Takže pro všechny přátele a známé: Nebojte se!

Ulice a obchody...

2008-04-14T08:59:00.000-07:00

O hlavním městě už jsem napsala spoustu slov, ale i přesto budu pokračovat, protože pokaždé, když jsme projížděli tuto metropoli mě napadali nové a nové myšlenky. Tento článek jsem napsala, ještě při pobytu v Port au Prince, ale zapomněla jsem ho publikovat...
Ještě se chci veřejně omluvit mamince, za to, že jsem si z ní dělala srandu, když psala hlavní město Porto Prens - v kreolštině to tak opravdu je...

V prvním článku jsem psala, jak zaměstnávají co nejvíc lidí, kteří kolem vás obskakují v marketech. To ale není zdaleka všechno. Jsou tu i menší obchody, specializované např na sklo, železářství, oblečení, suvenýry atd. V těchto obchodech vás neobskakují. Avšak veškerý kontakt vám vynahradí v okamžiku, kdy chcete něco zaplatit. Vezmete zboží a jdete k pultu. Tam Vám paní vystaví papír se dvěmi či třemi kopiemi. Vezmete papír a zboží a jdete k pokladně, kde dáte jednu z kopií a zaplatíte, no někdy taky zatímco platíte vám někdo zboží vezme a odnese ke třetímu pultu, kam vy potom přijdete, abyste jim dali druhou kopii a za ni dostali své zboží v igelitce či nějakém papíře. Tady se člověk při nakupování opravdu nenudí. nemyslete si, že je to nějaká sranda, pořád hlídat, kam to, co si zrovna chcete koupit odnášejí!!!

To by bylo k obchodům. A teď k ulicím. V minulém článku jsem se zmiňovala o chodnících. Jsou jen někde, a kde jsou, stejně nestačí. Nestačí třeba taky proto, že všude po chodnících sedí obrovské množství žen a mužů. Na ulici se dá koupit vše od ovoce, zeleniny, přes pití, plastové výrobky jako lavory, kýble a koše až po oblečení a židle. To jsou ale zatím jen věci pro Haiťany. Na řadě ulic centra nebo bohatších čtvrtí můžete potom najít stánky s obrazy, soškami či proutěnými výrobky. Toto vše potom samozřejmě zabírá 60% chodníků!

My jsme jednu takovou ulici včera procházely. Tři bílé ženy procházející kolem prodejců, to je něco neskutečně lákavého. My jsme ještě navíc hned u prvního prodejce udělali dosti velký nákup obrázků a tak jsme byli po zbytek procházky prodejci přímo doprovázeny. To vás takhle zlehka chytne jeden za paži a povídá: „ještě ke mně se pojďte podívat.“ Druhý: „u mě to není drahé.“ A kdyby se člověk dal, nejradši by se o nás přetahovali jako o provaz. Já jsem měla to štěstí, že jsem šla se zkušenou doktorkou Holečkovou a nekompromisní Renčou, které obě zvládají velmi dobře kreolštinu. Nedaly prodejcům naprosto šanci obtěžovat nás víc, než bychom byly chtěly. Já se kreolsky teprve učím a cizí jazyk je symbolem peněz, nemluvě o tom, že je jim těžko rozumět, takže by mě snadno „oškubali“. Opravdu jsem byla ráda, že mě nedaly:) Jedna byla lepší než druhá. Nestíhala jsem žasnou s jakou lehkostí je odmítaly či smlouvaly. Zvláště před Renčou patří smeknout klobouk. V hlavním městě byla sice teprve podruhé, ale za tu dobu co je na Haiti se opravdu naučila, co na Haiťany platí...

"Dej mi to..."

2008-04-10T17:57:00.000-07:00

Dnes jsem byla opět ve škole. Strávila jsem příjemné dopoledne s šestou třídou. škola začíná v 8:00. Od 10:15 je pak půlhodinová přestávka. V této přestávce jsem se jen tak pohybovala po areálu. Nejradši bych byla neviditelná, ale to nejsem, takže jsem byla neustále doprovázena davem. Některé děti nemají zábrany, řeknou si o cokoliv. Nejčastěji je to fotka. Abych je vyfotila tam či jinde s tím či oním. To je samozřejmě někdy unavující, ale koneckonců, proč to pro ně neudělat a nevěnovat jim trochu té pozornosti. Ale když pak přijde holka, ukáže na můj prstýnek a řekne dej mi to!!! to mě fakt vždycky naštve. Moc dobře vím, že mám oprati nim spoustu věcí, dům s pevnou střechou, auto a hlavně plnou ledničku, ale proč prstýnek. Kdyby si řekla o jídlo nebo oblečení nebo jakoukoli užitečnou věc, která jim chybí a já si ji můžu doma koupit, dám jí to. Ale proč něco, co jsem sama dostala darem a je to tudíž pro mě důležité bez ohledu na cenu. To není potřeba, to je chtivost. Paradox je, že větu „dej mi to“, podotýkám bez jakéhokoli prosím, jsem tu slyšela už mnohokrát a vždycky v souvislosti se šperkem či tak.

Jeden mladík chtěl medailonek co mám na krku od maminky a sám měl na krku zlatý řetěz. A říká: „dej mi to.! já říkám: „nedám“ on: „proč ne?“ já: „proč jo“, on: „chceš to“(ukázal na svůj řetěz), já: „nechci“, on: „proč?“ já: „to pro mě není důležité, tohle mám od maminky a tvůj mě nezajímá. Tebe by ten můj taky neměl zajímat.“ Divně se usmál a beze slova odešel. A tak je to pořád. Nejsou všichni takový. Někdy se jeden druhému diví, co to říká, ale vždycky, když vypustí někdo větu DEJ MI TO z pusy, rozčílí mě to.

první návštěva školy

2008-04-07T18:12:00.000-07:00

Ráno jsem se po snídani vypravila do školy. Když jsem vystoupala na dvůr školy, všichni žáci byli i s učiteli v jídelně a naslouchali ředitelce školy, která velmi rozhořčeně promlouvala. Poté se v tichosti rozešli po skupinkách do tříd. Moje kroky vedly do třídy předškoláků – jak mi doporučila Renata. To bylo trochu zklamání. Doufala jsem, že budu hltat každé učitelčino slovo, abych se naučila kreolsky. Namísto toho jsem za 20 minut vůbec nic pořádného neviděla ani neslyšela. Mladá učitelka stále někam odcházela a tak jsem se po nějaké době vypravila obhlédnout zbytek školy. To už bylo milejší překvapení. Potěšilo mě, že žáci sami při mém vstupu do třídy stoupali. Způsob výuky je sice zastaralý a u nás už překonaný, ale tady to zřejmě jinak nejde – opakovat, opakovat, opakovat, nahlas společně či samostatně, před tabulí či v lavici. Nedostatek různých pomůcek nutí učitele řadu věci psát na tabuli, z níž pak žáci čtou. Učebnice tu ale jsou. To nejpozitivnější ale bylo, že u starších tříd vyučující hovořili s žáky francouzsky. To je velmi dobře, i když musím stejně říct, že mimo školu se většina mladých mluvení ve francouzštině vyhýbá. Aspoň už ale vím, že by mi měli rozumět. Dneska jsem se jen rozkoukávala. Mám v úmyslu ve škole strávi ještě pěkných pár dní...

Přístav princů nebo kontejner světa?

2008-04-02T17:58:00.000-07:00

Řeč je o hlavním městě Haiti Port au Prince. Na překladu jsme se docela shodli jako na přístavu princů... avšak naše asociace k tomuto sousloví se naprosto liší od reality, se kterou jsme se setkali v ulicích této metropole.

Je nutno říct, že existují místa, odkud toto město opravdu vypadá velmi malebně až romanticky, ale využila bych přirovnání, které odmala používala moje maminka: „navrch huj dole fuj...!“ To je asi tak nejvýstižnější, protože v okamžiku, kdy vyrazíte do ulic, nestíháte si protírat oči... Sníte či bdíte? Ani jedno ani druhé... zíráte... Jinak se to ani říci nedá. To se řekne, v ulicích je binec, ale tady není binec – ulice jsou často jedno velké smetiště. Pomalu se tlačíte davy aut, prodíráte se mezi chodci, kteří se bez jakéhokoli rozmyslu motají po silnicích (není divu, když chodníky jsou jen v úplném centru a tam, kde jsou je jejich kapacita stejně nesrovnatelná s množstvím potencionálních uživatelů) a s jedním velkým údivem sledujete, jak jsou všude kolem odpadky. V centru města jsou v rohu křižovatek nahrnuté kopy, které se jednou za čas zapálí nebo vyvezou za město. Na periferii už nejsou kopy – to už jsou takové souvislé pásy, na kterých posedávají lidé prodávající různé zboží. Nemluvě o korytech na vodu, kam se odpadky jen tak sesouvají.

Tohle město je přeplněné odpadky, stejně tak jako lidmi. Haiti má zhruba 8 milionů obyvatel a z toho 3 miliony žíjí v hlavním městě. Neskutečným způsobem je postavený domek na domku. Všude v oknech jsou mříže. Sice velmi pěkně zdobené, ale od shora až dolů v každém otvoru, každého domku. To je ale pořád dobré, když je to domek. Čím víc se vzdalujete od středu, tím více se domky mění v chýše a postupně až v jednoduché přístřešky. Na periferii jsou celé slamy těchto pochybných přístřešků.

Teď bych se vrátila k té hezčí stránce Port au Prince. Haiti je země kopců. Nic moc vysokého, ale od severu na jih se táhne několik pásů pohoří. Jedno takové lemuje celé západní pobřeží. A právě tohle pohoří tvoří hranici hlavního města. Z Vily Manrése, kde jsem strávila už několik dní a nocí, je krásný výhled na střed města, zahrnující prezidentský palác či katedrálu, na přístav i na vrchol, kde je čtvrť „bohatých“. A za tímhle vším se rozprostírá to krásné pohoří, lemující pobřeží, na kterém se každičký den odehrává neskutečné divadlo. Mraky se tu zastavují či přecházejí... Sluníčko hraje na svazích přímo barevný koncert, jak hory obchází. Tak z tohoto pohledu bych hlavní město mohla nazvat přístavem princů.

Má smysl jim pomáhat?

2008-03-26T13:34:00.000-07:00

Jak už jsem psala v minulém článku, v období Velikonoc je Baie de Henne(BdH) plné návštěvníků z velkých haitských měst a USA. Oni to vlastně ani tak nejsou návštěvníci, jsou to lidé pro které byla tato vesnice kdysi též domovem, ale odešli... Odešli za lepším životem.

Při křížové cestě demonstrativně objíždějí kolem, aby ukázali svá auta. V neděli se pak do kostela nesou dámy s perlami ve výstřihu či v uších a v nóbl šatech. Výjimkou nejsou nalepené nehty a to i na nohách. Ale proč to všechno vlastně píšu. Je po Velikonocích a spousta těchto lidí tu na prázdniny zůstala. Dnes přišli lidé, že potřebují, aby Otec Roman odvezl dívku do porodnice... Proč vlastně? Vždyť tu mají vlastní auta... Všichni odmítli ji odvézt!!! Otec se došel podívat ke kubánským lékařům, aby zjistil, že tato dívka již před 3 dny porodila, ale nastaly komplikace a dívka silně krvácí. Lékaři naznali, že je třeba odvézt ji do tři hodiny vzdáleného Gonnaïve, protože bez transfuze by nepřežila. Roman tedy sedl do auta a jel...

Otázka tedy zní...má cenu těmto lidem pomáhat, když si nepomohou sami mezi sebou?

Při hlubším zamyšlení jsem ale došla k názoru, že má... Tito lidé z tzv.diaspory odtud utekli. Utekli, protože neměli dostatek možností se uplatnit. Teď se vrací, ale vztah k tomuto místu chybí... Proto má smysl podporovat další generace a pěstovat v nich úctu a uvědomění, aby když se sem jednou vrátí z různých škol, tu chtěli působit a třeba to tu i rozvíjet. Pravděpodobnost, že mladí lidé, kteří získají vzdělání, zůstanou v BdH je minimální, ale každá dušička, která to udělá, stojí za tu námahu. Ve škole nás učí, že v našem povolání se musíme naučit pracovat s jedinci a že každý jeden život, k jehož zlepšení jsme přispěli, je důležitý a stojí za to úsilí. I „Tisíce mil dlouhá cesta musí začít jediným krokem.“ (Lao – Tzu)

Velikonoce po Haitsku

2008-03-23T16:29:00.001-07:00

Musím říct, že ani při pouhém pozorování se tady v období Velikonoc nemůže evropan nudit...Okno směr vesnice znamená noci plné zpěvu, pískotu a hlavně bubnování. Jak a co probíhá v noci nemohu upřesnit, protože to jsem pozorovat ještě nešla. Přes den chodí městem už 4. den neustále průvod, v jehož čele jde několik velmi vesele oděných můžů, poskakujících v rytmu bubnů, postupující od domu k domu a vybírající drobné...Zatím se mi nepodařilo zjistit na co si je sbírají. Kousku průvodu jsem se také zúčastnili, což byl po mě trochu šok. Po mém příchodu s Romanovým velkým foťakem se průvod zastavil... děti, které přede mnou začláněly byly vyhnány provazovým bičem a já jsem byla vyzvána jít do čela, v první chvíli jsem vůbec nevěděla, co po mě chtějí, ale, když jsem uviděla jak se vystavují a natáčejí, pochopila jsem, že chtějí, abych je fotila - byli hrozně důležití... pak po mě samozřejmě chtěli drobné, ale měli smůlu, protože tady u sebe peníze nenosím.. Průvod je velmi pestrý na začátku jsou vlajky - potom ti podivní tanečníci, za nimi hoši s bubny a posléze dav tančících či nějak v rytmu podupávajících lidiček.
Co ja tady ale úplně nejzajímavější, že na Velikonoce má Baie de Henne asi dvojnásobek obyvatel. Z jinak klidného, tichého a chudého městečka se stane přes noc velkoměsto, když se z různých měst Haiti a z velké části i z Ameriky sjedou rodiny, které tuto zátoku dávno opustili, aby našli nový život. Tento nový život potom jednou či dvakrát ročně přivážejí do Baie de Henne, aby tady ukázali svá auta, zlaté řetězi, eventuelně nové nechty, či oblečení poslední módy.
No a na závěr nesmím opomenout kohoutí zápasy, které jsou pro přijezdivši asi největším lákadlem. Nevěřili byste jak dva kohouti v ringu dovedou Haiťanum rozproudit krev - "Kotel na fotbale" je u nás slabá hra. a těch peněz, které tu prosází. Není co dodat - Baie de henne je teď naruby.

Jak zamestnat co nejvic lidi a zaroven zvysit pocit luxusu

2008-03-18T17:28:00.000-07:00

Nejprve se chci omluvit, ze pisu bez interpunkce, ale prvni prispevek pisu z mistniho pocitace, abychom mohli s Renatou pracovat zaroven, a ten hacky a carky nezna.

14.3. poprve po priletu jsem s p. Romanem vyrazila do ulic hlavniho mesta. Ukolem bylo nakoupit nutne potraviny a ruzne potreby, ktere v Baie de Henne nejsou. Cesta proto vedla pres nekolik marketu. Jiz v prvnim se mi zdalo, ze vsude kolem je nejak moc lidi s logem daneho marketu na tricku - zamestnanci vsude kam se podivate. Co bylo ale zajimave, ze prvni supermarket nebyl vyjimka. Naopak, vsude kam jsme vkrocili byl clovek, ktery vam podava kosik, pak dalsi, ktery vam radi, co kde je, potom temer u kazdeho regalu nekdo, kdo rovna zbozi a co navrch...kdyz platite, tak se vzdycky objevi nekdo, kdo zacne vase veci skladat do krabice, coz me poprve znacne vydesilo - vzdyt jsme to prece zaplatili...! Ten clovek to ale nechtel sbalit... jen nam to naskladal a odnesl az k autu, stejne jako v ostatnich marketech.

A tak jsem po nekolika navstevach techto obchodu pochopila, ze je to v hlavnim meste zcela bezne a hlavne dosti pochopitelne, zamyslime-li se nad tim, ze procento populace, ktere u nas oznacuje nezamestnanost se rovna tomu, co na Haiti zamestnanost...

Tito "poslicci a pomocnicci" tedy asi nejsou kdovijak placeni, ale maji staly prijem a to je to nejdulezitejsi a uz samotny fakt, ze mohou chodit kazdy den do zamestnani je nepredstavitelne dulezity.

No a k tomu luxusu nemusim moc dodavat...kdo by si nepripadal dulezite a prepychove, kdyz se kolem neho stale mota nekdo, kdo je pripraven bez vyzvani udelat kazdou drobnost za nej...